Albánie, Makedonie a Řecko

Fotogalerie s konkrétními popisky si odskořila sem: vytahni-paty-do-albanie.webnode.cz                 a sem: vytahni-paty-do-makedonie.webnode.cz/v-recku/

Těžko říct, která z našich cest s Pavlem byla ta nej. Tahle by určitě měla šanci na umístění na předních příčkách. Přesto musím přiznat, že se mi názvy, trasy i organizační detaily vykouřily z hlavy. Zůstaly jen dojmy, protože byly hódně barevné, hluboké a lákají tam zpátky. Hlavní dojem je ten, že jsme cestovali minimálně měsíc, ne-li celé prázdniny. Vůbec nechápu, jak jsme mohli stihnout tolik věcí  za šestnáct dní. Tento cestopis píšu se skoro tříletým zpožděním, uprostřed plánování dalších cest, neboť prázdniny se blíží (Rila - Pirin, Gruzie, možná Triglav, možná Turecko). 

Naštěstí jsem našla naškrábané poznámky. Přiznejme si otevřeně, že píšu jako prase, a to jsem učitelka! Občas to po sobě nemůžu přečíst. Chudáci studenti. 

Zápisky z cest, které jsou nabušené od rána do noci bývají na kost stručné. Nejinak je tomu v tomto případě, takže to bude hlavně o těch dojmech. Proto doporučuji fotogalerii.

Ráda se na cestování připravuji a těším. V rámci možností nastuduji, co se dá. Pak vytvořím itinerář, ve kterém se snažím vyzobat to nejkrásnější z přírody a z kultury dané země. Motivačně jsem přelouskla knížku Albánie - kráska se špatnou pověstí (Horký, Náplava, 2012) a rovnou jsem se zamilovala. Albánie je skutečně nádherná. Jak příroda, hory, moře, řeky, tak lidi. Kde se ještě dají potkat lidé tak milí, že to nutí k přehodnocování vlastních postojů ke světu?

Na srazu průvodců Adventury jsem si o tom povídala s naším albánským průvodcem. Vše mi odsouhlasil, ale s dodatkem, že když na to příjde, tak se Albádci dokáží pořádně rozdovádět. Prý jsou občas magoři. Dodávám to v rámci pokusu o objektivitu, my jsme tuhle jejich stránku nestihli rozpoznat.

Před cestou jsem se naučila pár albánských výrazů. Ze slušnosti, dělám to vždycky, ale domluvíte se tam italsky, anglicky, německy (a řecky k tomu). Když narazíte na člověka, se kterým nenajdete společný jazyk, střelhbitě najde někoho, kdo pomůže. Pouhé zeptání na cestu se tak stane malou společenskou událostí.

Dopravní prostředky: Student Agency, Wizzair z Budapešti do Soluně, autobusy, vlaky, taxíky a samozřejmě v hlavní roli kola. Když už Budapešť, tak aspoň jeden den a jednu noc. Dali jsme si tam trasu podél Dunaje, popili místní vínka, přespali u písečných jezer a druhý den jsme prohlédli citadelu plus centrum. 

Ubytování: pokaždé jinde, v hotelích, v soukromí, ve stanu.

Kolik kilometru? Vážně nevím. Na území Albánie jsme opsali hluboký půlkruh přes 600 km dlouhý, ale to nevypovídá nic o sportovních výkonech. Do kopce jsme si vyváželi zadky dopravními prostředky. Na sedla jsme je umisťovali hlavně směrem dolů. Na zajímavých či krásných místech jsme setrvali dle chuti či rozmaru. V krátké době jsme tedy mohli vidět maximum možného, aniž bychom se uštvali.

Úvodní zážitky byly dost civilizované. Začali jsme v Soluni. Schovali jsme vaky na kola kdesi za Lidlem u moře, vykoupali se a vyrazili na prohlídku města. Na kole to docela ujde, ale neumím si představit, že tam cápu pěšky. Památky z římských dob a zbytky paláců se stěží ubránily nové zástavbě, ale nakonec se nějak utřásly do pěkného dojmu. Pobřežní promenáda je sice velkolepá, ale do moře se moc vlézt nedá, což je v řeckém vedru dost velké mínus. Docela rádi jsme vypadli. Jeli jsme busem do albánské Korce. Cesta mě pobavila. Už jen ten start. Albánci si jezdí do Řecka něco vydělat, asi i nakoupit, což se odráží v zavazadlovém prostoru. Nejprve jsem byla napnutá, zda se transportují kola, ale když jsem viděla, že se převážejí ledničky, nábytek, ohromné vaky hadrů atd, tak jsem se bála, že se kola sice berou, ale nevejdou. Při dobré vůli jde všechno. Kola se vešla.

Moje generace si možná pamatuje vexláky. Čenžovali valuty s cizincema. Pokud mlaďoši chtějí pochopit, nechť si stáhnou Bony a klid. Hned za hranicemi naběhlo do busu pár albánských vexlošů a nabízeli leky. Vrátila jsem se do naší socialistické minulosti, tentokrát v roli valutového zazobance a vyměnila jsem si pár euro, už jen pro to pobavení.

První kontakt s Albánií proběhl v pěkném městečku Korce. Přespali jsme tam a prohlédli si ho. Hlavní promenáda připomíná italské letovisko (za albánské ceny), tržiště, mešita, autobusové nádraží už byly ve znamení albánského mumraje. Abychom se vyhnuli šlapání do kopce, popojeli jsme busem do Leskoviku (500 lek). Krajina byla krásná. Kdo máte víc času, tak si to pěkně vyšlápněte. Je to do kopce. V Leskoviku jsme zahájili telecím steakem, pivky (protože Pavel je Pavel) atd. Pak jsme si vychutnali parádní sjezdík do Carshové. Tam jsme potkali české rafťáky, kteří nás nasměrovali na minerální lázně, jejichž jméno jsem si bohužel nepoznamenala, což je škoda, protože by stály i za více dní, než jsme měli my. Řeka, prameny, kemp (váhám, zda to nenapsat do uvozovek, skoro nikdo tam nebyl). Používám českou teminologii. Skutečnost je třeba vidět na vlastní oči nebo alespoň ve fotogalerii.

Z lázeňské odbočky jsme se vrátili na plánovanou trasu a vyrazili do Permetu. Měli jsme hlad. Zastavili jsme u paní Ramio na snídani. Paní Ramio a její manžel mluví jen albánsky a řecky. Kromě nich tam nikdo nebyl, takže jsme se domlouvali obecně lidsky. Docela nám to šlo. Sblížili jsme se. Paní Ramio mi pak ještě několikrát volala, takže slova jako mirupávšim, faleminderit nebo lamtumire mi posloužila ještě několik let po akci. Připravili pro nás hostinu, která přerostla v oběd: skopové, přílohy, mlsoty, kafíčka... Pokud pojedete okolo a budete mít hlad nebo potřebu střechy nad hlavou, neváhejte, seskočte z kola a užijte si to. Ceny jsou přívětivé, obsluha jako od maminky. Pozdravujte.

Na cestu jsme sice vyrazili nakrmení, ale pozdě a v horku. Krajina byla úchvatná, jenže žár plus protivítr z toho dokázaly udělat vopruz na druhou. Naštěstí řeka Vjose poskytuje super místa ke koupání. Chtěla jsem cestu zkrátit furgonem, ale Pavlik protestoval. Přemluvila jsem ho až v Kelcyre, čímž jsem se dopustila největší průvodcovské chyby, skoro jsem měla chuť mlátit palicí o rozpálenou zeď (viz foto). Nejkrásnějším úsekem jsme jeli v autě! Vystoupili jsme v Luzatu, pak s větrem v zádech jsme dorazili do Gjirokasteru, což byla jedna z perel albánské cesty. Je to vzácný příklad zachovaného otomanského města, pochopitelně zapsaného na seznamu UNESCO. Ubytovali jsme se (20 éček za oba) hned pod hradem v historickém centru.

Citace z poznámek: "Pavel prudil tak, že jsem se rozhodla, že s ním už jezdit nebudu. A nebudu! "                                         To mě ale musel dožrat! Evidentně jsem na to zapomněla, protože s ním jezdím dál.

Prohlédli jsme hrad, etnografické museum v rodném domě Hodži a dům z 18. století. I Pavel, kterého nezajímá ani architektura, ani historie, byl nadšen, což je doporučení pro kohokoliv. V minulosti se určovalo bohatství podle počtu krbů v domě. My si prohlédli Hodžův barák, krbů tam bylo opravdu dostatek. V ještě starším domě nám paní průvodkyně vyprávěla, že se místnosti dělily na zimní (pokud možno s krbem) a letní, navíc také na místnosti ženské a mužské. Prostě to měli jinak než my.

Dalším cílem bylo Modré oko, Blue Eye čili Syri i Kalter. Furgonem jsme vyjeli do Muzine, na kolech pak lítacím sjezdem přímo do Modrého oka. Je to hodně zvláštní úkaz: krasová vyvěračka prozkoumaná "jen" do hloubky padesáti metrů. Dál se neví. Voda je tu modromodrá a ledová, nicméně se najdou odvážlivci, kteří skáčou přímo do duhovky. Přiznávám, my mezi nimi nebyli.

Pak už jsme směřovali k moři - do Sarande. S italskými středisky si nezadá, spíš je předčí. Odtud jsme vyrazili po silničce snů přímo do Ksamilu. Nabízela výhledy na Butrintské jezero a dovedla nás do kempu El Dorado (5 e). Přímo u moře.

Nemohli jsme nezajet do Butrintu, úplně na jih, k samým hranicím z Řeckem. Proč? Je tu další perla opečovávaná UNESCem - areál mezi Butrintským jezerem a Jónským mořem, kde se stavěly prestižní budovy v akropolis, divadlo, chrámy, zdobené brány už v době antického Řecka a Říma, ale jsou tu i vzácné doklady byzantského období: bazilika a baptisterium vše podávané v atmosféře pohody provoněné stromy a mořským vzduchem.

Vstup je 700 lek, ale na ITIC se dá srazit na 500. Pavlík sice vypadá spíš jako terorista než učitel, nicméně jsem ho tam protáhla taky.

Vrátili jsme se do Sarandy, což znamenalo válení u moře a čekání na autobus (1250 lek člověk + kolo), který nás vyveze do sedla Llogara - 1027 m.n.m, kam se nám nechtělo šlapat, něco přes 80 km. Tam jsme přespali. Vlastně jsme se tak trochu vloupali do rozestavěných prostor pod vyhlídkovou restaurací. Ráno nás tam objevili, ale nezastřelili, na což by měli dle albánského práva nárok, alebrž se omluvili, že ruší a nechali nás dospat.

Skoro se stydím, jak moc jsme si to ulehčovali. Stoupání jsme pokud možno seděli v autobusech, sjezdy tedy byly nezasloužené, ale nádherné. Z Llogary jsme sjeli do plážového střediska Orikumi, užili si čisťoučkého moře a vyrazili dál, do Vlore (Taxi - 500 lek člověk + kolo). Vlore je velké, celkem nesympatické město. Na kole se dá skousnout, našli jsme pěknou mešitu, parčík, zajímavé nádraží jakoby z dob dávno minulých. Veřejnými dopravními prostředky jsme dorazili do Beratu (do Fieru 500 leků, pak 300) a ubytovali se u Lindy.

Berat doplňuje trojlístek kulturních atraktivit. I on je zapsán na seznamu UNESCO, a to plným právem. Kouzlo města je utvářeno bílými domky vyskládanými ve svahu, obydlenou citadelou, kde prý bývalo 42 pravoslavných kostelíků (nyní "pouze" osm). Citadela poskytovala křesťanům útočiště, když tu kolem vládli Turci. Berat je nejen malebný sám o sobě, navíc má kolem sebe i půvabnou krajinu a ač se rozkládá na kopci, v dálce je obklopen věncem hor přes 2000 m vysokých.

Pak už jsme směřovali k hranicím s Makedonií. Čekala nás ještě Kucova ( 23 km).  Kolem ní se vlní krajina, která připomíná Toskánsko, jen místo cypřišů tu trčí jakési ropné minivěže. Přiblížili jsme se k řece Devolli, přechrupli v broskvovém sadu, dojeli do Elbasanu, což je docela velké, ryze albánské město. Prázdným vlakem jsme cestovali dál k hranicím do Librazhdu. Jízda to byla vysloveně vyhlídková. Pak furgonem do Perrenjas a dalším furgonem na kopec před hranicemi. Do Makedonie jsme se dostali dalším úžasným sjezdem s výhledy do krajiny, sotva jsme stačili zabrzdit před celnicí. Tím jsme uzavřeli albánskou kapitolu a těšili se na makedonskou: Ohridské a Prespanské jezero.                  

Makedonský a řecký příběh dopíšu příště.