Výstup na Marmoládu

Marmolada, 10.9.2016

Stojí za to jet přes noc kamsi, vylézt tam na kopec a plácat se skoro celý den zpátky?

JO!!!

Potkala jsem lidi, kteří to vědí. Odvrhli pravidla běžných smrtelníků, vytáhli paty z každodenní rutiny a doťapkali po nich na nejvyšší horu Dolomit, na Marmoládu (3 343m). Dělají takové věci často, pokud možno každý víkend. Něco jako Mikuldova banda ve VHT provedení.

Jako dopravní prostředek se používá devítimístný bimbobus. Nás se nalodilo celkem osm. Tmelem skupinky byla samozřejmě Bimboška, neuvěřitelný tvor nadupaný energií. Vypadá sice jako nedostatečně krmená víla, ale klidně unese třicetikilový batoh, nemusí spát a leze po skále jako pavouk. Domnívám se, že se jedná o nějaký zvláštní živočišný druh.

Volantu se jako první ujal její muž Honza, tichá, ale neotřesitelná autorita, která dává jasný rámec všemu, co se děje a také dohlíží, aby nenastal průser.

Já se k nim nachomýtla díky Jirkovi. Ten mi ještě stihnul dát drezúru na Vodní bráně v Semilech. Jeho život je samá výzva, do všeho jde po hlavě (často bezhlavě) a pokud možno strhne i náchylné jedince okolo sebe. Poslední ženou týmu byla lezkyně horolezkyně Jíťa. Omlazovali nás instruktor Ondra a gympláci Honza a Šimon. V Itálii se k nám přidal dvoumetrový Malý Bimboš Honza se svými cizokrajnými přáteli a nezávisle na nich i Roman. Celkem nás bylo třináct.

Bimboše zaparkovala přímo u lanovky na dohled od krásného jezera. Lago di Fedaia je docela raritka: má dvě hráze a je tvořeno vodou z ledovce Ghiacciao della Marmolada. Koupat se nikdo nechtěl, tak jsme postupně naskákali do dvoumístných klecí lanovky a nechali se vyvézt do výšky 2600 m k rifugiu Pian del Fiacconi. Výhledy byly sice nezasloužené, ale zato nádherné, neboť počasí nám přálo a sluníčko hřálo. Až moc.

Dorazili jsme k ferátě. Zkušení šikulkové mě ukšírovali do ferratových postrojů a šlo se dál. Bavilo mě to moc. Je to zajímavější než obyčejná chůze, mnohdy i bezpečnější, zvlášť když vezmu v úvahu, že podobné věci jsem chodila s Pavlem nebo sama, aniž bych se zatěžovala nějakým zvláštním vybavením. Cesta byla luxusně zabezpečená nejen lany, ale dokonce i železnými žebříky. Nebylo potřeba dělat žádné psí kusy jako v úvodu feráty na Vodní bráně. Kolem jedné jsme dorazili na vrchol Punta Penia. Kecali jsme, baštili jsme, fotili se a různě se rozbíhali, dokud Velký Bimboš nezavelel: " Jde se dolů, nebo nestihneme lanovku."

Vrchol už jsme měli za sebou, ale teprve teď nastalo to NEJ z celého výletu. Šli jsme přes ledové pole s trhlinami. Pro mě osobně to byl nejhlubší zážitek, protože jsem šla poprvé v mačkách. Je to žůžo, úplně něco jiného, než když jsem zdolávala Mulhacén (3478) v běžeckých botách značky Mizuno. Jenže tam byly jen občasné plotýnečky a žádná trhlina. Nebo jsem si nevšimla.

Bimboši nás rozdělili do dvou skupin. Navázali jsme se na lano jako korálky a vyrazili. Ondra cestou povídal zážitky, jak kdo kdy někam vylezl nebo spadnul, a sliboval, že dneska asi taky někdo někam spadne, protože je blbý terén a taje to. Měl pravdu v tom, že se šlo obtížně. Mě to nevadilo, protože jsem byla naprosto okouzlena funkčností maček. Jirkovi jo, protože se mu jedna rozbila. Asi mu budu říkat Smolíček Pacholíček. Nicméně to vzal jako vždycky sportovně a užíval si svou navýšenou porci adrenalinu.

Došlo k tomu, že jsme opravdu museli přeskakovat trhliny. Jedna byla dost výživná, přes metr široká, přes dvacet metrů hluboká. Bimboška se snažila zvýraznit prožitek celé akce instrukcí: "Skočte daleko za okraj, protože je nestabilní a utrhne se". Ondra se tajně radoval, že zase bude někoho tahat ven.

Já jsem přešlapovala nad propastí a držela se lana. "Vyser se na lano a skoč!" prskla Bimboše. Když jsem splnila druhou část rozkazu, začala jsem přemýšlet, jestli bych skočila z dvacetimetrového baráku na jiný dvacetimetrový barák, ale nechala jsem to nedořešené, protože skákali další a já byla zvědavá, jak je ten Ondra bude tahat ven. Nakonec tam nikdo nespadnul, okraj se neutrhnul, a tak jsme šli dál. Další trhliny už nám nepřišly tak zajímavé, ale i tak se nám to líbilo.

Lanovku jsme stihli. Vylohnila jsem asi litr vody. Ani na ferátě, ani na ledu jsem raději moc nepila, protože mi je záhadou, jak se to tu řeší s čůráním, když nemáte pindíka. K tomu jsem sežrala několik jablek, neboť jsem měla hlad jak vlčice po mláďatech. S jízdou autem v serpentýnách to není nejvhodnější kombinace, takže jsem se musela oddělit od skupiny, která odjela do Canazei za kulinářskými zážitky, a pod štíty hor jsem řešila, co s ovocným obsahem žaludku.

Dneska už zas vesele chroupu jablka a před očima mám tu horskou parádu.