Picos de Europa

Fotogalerie s popisky a podrobnostmi se nachází tady:                                                               vytahni-paty-do-picos-de-europa.webnode.cz                                                                                     a tady: vytahni-paty-do-kantabrie-a-asturie.webnode.cz

Hlavními tématy byly Pikosky a paleolitické malby, ale skoro na stejnou úroveň se protlačila místní gastronomie. Tuto trojici jsme v Santillaně a Potes obohatili špetkou středověku,              v Comillas rozdováděným modernismem a Gaudího rozmarem, v Llanes a Ribadeselle honosnými paláci zbohatlíků "indianos". Sjeli jsme řeku Sellu, koupali se v Biskajském zálivu, poslouchali kraví koncerty, vypili spoustu bílého vína, spali na magických místech.

Kdo? Pavel a já

Kdy? První půlka srpna.

Jak? S Wizzairem z Katovic

Počasí? Dobrá otázka. V Kantábrii a Asturias často, opravdu často prší, proto jde o krajinu zelenou a barevnou. To nejdůležitější je přežít v horách, což nám vyšlo. Na pobřeží občas sprchlo, občas jsme si užili klasického plážování a koupání, občas jsme melancholicky přihlíželi věčné písni vln navlečeni v bundách. Tak to prostě je.

Za kolik? Letenky a jízdenky asi 5000, ubytování 1500, menús del día 2 500, lanovka 12 e, canoa 20 e + vstupné, místní doprava, jídlo, kafíčka, pivíčka či jiná potěšeníčka.

Inspirace florou: v květnu mě v andaluských vesničkách Grazalemy uchvátily všudypřítomné růže, tady jsem se zamilovala do hortenzií a slézové růže (topolovky), společného jmenovatele severu Španělska.

Plány a realizace: v Picos de Europa je potřeba mít velkou trpělivost. Počasí tu je vrtkavé, kdykoliv se rozprší, zamlží či rozpadají trakaře. S Pavlikem je potřeba mít ještě větší trpělivost, neboť je vrtkavější než počasí. Proto jsem měla připraveno několik verzí, abych měla manévrovací prostor. Hodil se. Nakonec to vyšlo tak, že jsem původní plány jen lehce upravila, prohodila pár dnů a zkrátila o Oviedo a Gijón.

Rizika: Pavlík dvakrát málem přišel o život. Jednou mojí rukou, podruhé vlastními silami. Nicméně přežil a chystá se betonovat KURNÍK, což je největší akce tohoto léta jemu svěřená, neboť babička usoudila, že inženýr k tomu má lepší předpoklady než krajský soudce. Lepší matroš mezi zeťáky, chuděra, prostě nemá.

Trochu osobní cestopis (stručný itinerář tentokrát na závěr)

Na cestě do Katovic bylo zajímavé pouze chování řidičů Flixbusu, neboť takové burany člověk hned tak nepotká. Ani Katovice samotné nijak zvlášť neoslnily. Za pozitiva se dají považovat pěší zóny, parky, vznosný kostel Krista Boha a zahrádky osázené slézovou růží. Na zpáteční cestě jsme tu strávili pár hodin večer. Mohu zodpovědně prohlásit, že za letní noci to je jiný kafe, to mají Katovice velké kouzlo. Bulváry, noční život, fontány s barevnými neony, budova připomínající UFO. Alkohol v obchodech se prodává pouze do 22 hodin, což mi umožnilo dostat Pavlika do autobusu relativně střízlivého. V báru jsem si dala mojito, odčerpala tak prostředky v podobě zlotých natolik, že Pavla musela uspokojit jen dvě piva. Ale zpátky na začátek!

Pavel špatně snáší dlouhé přesuny. Řeší to únikem z nudné reality pomocí omamných nápojů. Na let do Santanderu nevykročil správnou nohou. Zapomněl(?) odbavit slivovici. Vynikající slivovici. Než aby ji vyhodil, tak ji vypil. V letadle jsme naštěstí (?) seděli každý jinde, takže mohl svůj rozjezd posilovat dalšími lahůdkami na bázi C2H50H. Zjistila jsem to až v Santanderu, když se vypotácel jako poslední z letadla a šněroval to přes letištní plochu směrem k terminálu. Klíčová otázka: utratit ho? Nechat ho tady a jít si po svých? Ale má půlku stanu! A jinak je docela použitelnej. Přemýšlela jsem asi dvě hodiny. Příští dovolená s ním bude buď autem nebo žádná (nezapomenout)! Mezitím se jeho stav zlepšil natolik, že jsme nastoupili do autobusu a jeli do centra. (15 minut, co půl hodiny, necelá 3 éčka. V Katovicích 14 zlotých, 30 km, půl hodiny).

Hned co jsme se vykulili z busu, zjistil, že má těžký batoh a blbě se mu nese. Bodejť by ne, nemá bederák ani prsák. Zlomyslně jsem připomněla dialog odehraný den předtím.

"Proč si k tý GEMĚ nepřipneš bederák?

"Protože je těžkej."

"Chceš půjčit mého Deutera?"

"Né, GEMA je lepčí"

Zkrátka jsem opustila možnost prohlédnout si centrum Santanderu a šli jsme koupit jiný batoh. Zbavil se tak historické GEMY, která ho provázela půlkou života.

Vyrazili jsme do Santillany del Mar (bus, 2.70 e, 45 min.), trojnásobné lhářky. Proč lhářky? Není svatá (san), ani rovná (llana) a ani u moře (del mar). Zato je půvabná, milá a vstřícná. Ubytovali jsme se v kempu a se stmíváním vyrazili do centra. Obklopila nás ta nejpěknější forma středověku. Kamenné domy, ulice, románská katedrála, působivé osvětlení, vše akcentováno květinami (ach, hortenzie), hospůdkami a restauracemi.

Typickým nápojem Kantábrie a Asturie je sidra, fermentovaný nápoj z jablek, lehýnce alkoholický a nabušený vitamíny. Je všudypřítomná, ale přebývá hlavně v sidreriích. V jedné jsme se usadili. Cítila jsem potřebu až povinnost přivítat se tu právě s ní. Pavel do toho nešel, je klasik, vytrvale se drží piva, ale jednu sidru mi přinesl, řka (citace): "smrdí to jako chcanky," což jsem po ochutnání doplnila: "a chutná jako zvratky." Pozn.: příběh sidry bude mít pokračování. Zahojila jsem se vínem, které snad v celém Španělsku mají výborné. Jak může tak skvělé víno bydlet pod jednou střechou s hnusačkou sidrou???

I následující dopoledne jsme dleli ve středověku. Dominoval klášter Colegiata de Santa Juliana, claustro (rajský dvůr), nádherné hlavice sloupů, velkolepě zdobené a různorodé, instalace Kristova života a příběhů z bible. Odpoledne jsme strávili v pravěku a večer v době rozmachu a rozmaru modernismu.

Do pravěku jsme se vypravili pěšky a na těžko. Šli jsme do slavné Altamiry. Bohužel ne té originální, ale do věrné kopie, která byla vytvořena hned vedle. Do originální Altamiry se lze dostat v pátek, pokud máte kliku. Na tuto možnost se třese spousta lidí, tak si všichni koupí vstupenku a podstoupí napínavé slosování. Pár šťastlivců tedy má možnost pohlédnout na malby provedené rukou pravěkého člověka. My jsme se spokojili s dokonalými fejky. Bonusem k tomu je dobře vyvedené muzeum s artefakty, efekty, výklady a navíc další muzeum ve stylu umění kopií, což se mi zdálo dosti případné a nápadité. Vstup je pouhá 3 éčka, pro ITICáře a další postižené zdarma. Pravěk jsme si dokonale vychutnali a pak hodili zadkem, abychom stihli bus ze Santillany do Comillas (v 15.55, 2.55 e, 45 min).

Comillas

Městečko Comillas se nachází v zelené kopcovité krajině a zároveň si užívá moře i krásné pláže. Ovšem ten největší lesk mu dodávají modernistické budovy a paláce, zářící luxusem, nápaditostí, velkolepostí. K ekonomickému rozmachu došlo na konci 19. a začátku 20. století za asistence prvního markýze z Comillas, jistého Antonia Lopéze. Poslechněte si jeho příběh a natočte podle něj film.

Lopéz se nenarodil ani jako boháč, ani jako markýz. Naopak, osud ho přidělil do chudé rodiny. Jen co se opeřil, odtáhl na Kubu hledat štěstí a vydělat peníze. Tomuto typu emigrantů se říkalo indianos. Bez jejich peněz by nevznikly mnohé monumenty, kterými se pyšní významná španělská města v Katalánsku, Kantábrii či Andalusii, dokonce ani park Guel ne. Lopéz začínal jako děvečka pro všechno, pak si otevřel obchod, pak druhý a další, vydělával spoustu peněz. Vše prodal, vrátil se domů a pokračoval v podnikání. Krom jiného založil významnou společnost La Traslántica. Své lodi půjčoval i Koruně, když bylo potřeba dopravovat vojáky na Kubu. Získal si přátelství královského páru, od Alfonse XII dostal titul markýze. S královskou rodinou se skamarádil natolik, že za ním jezdili veraniegar, což znamená trávit léto. My jezdíme za teplem, španělská smetánka naopak jezdila na sever do Cantábrie za ochlazením. Každý to má jinak.

Lopéz usoudil, že by teda měl postavit pořádný barák, když za ním jezdí královská rodina. Jak usoudil, tak učinil. Na krásném místě na kopci nechal vystavět neogotický palác Sobrellano. Na svědomí ho má architekt Martorell. K ruce si vzal nadějného studenta architektury - Antoni Gaudího. Na některé prvky navržené Gaudím mě průvodkyně upozorňovala, takře je mám popsané ve fotogalerii.

Dalším z trhákem v Comillas je Gaudího El Capricho, tady Rozmar. Je to jedno z jeho prvních děl, které navrhoval. Opravdu se na tom vyřádil a výsledkem je fascinující stavba ve stylu neo-mudéjar, vyrůstá na hodně nepravidelném půdorysu, překypuje barvami, dotaženými i nedotaženými detaily, prapodivnými tvary. Každá hovadinka má svůj význam, někdy uhádnutelný, někdy ne. Například slunečnice. V Kantábrii se nepěstují, široko daleko žádná, ale na baráku jsou jich vyskládány desítky. Proč? Protože se život v domě v přeneseném slova smyslu otáčí za sluncem. To vstupuje do místností podle toho, jak je lidé v logice denního cyklu využívají. Majitel domu byl blázen do hudby. I to se dá z mnoha prvků na domě vyčíst. Notová osnova na fasádě, noty či houslové klíče zakompovované do kování na balkónech. A ta celá paráda je obklopená záplavou hortenzií, na kterých tak ujíždím. Ach!

Ještě téhož dne jsme odjeli do San Vicente de la Barquera, přímořského městečka disponujícího několika plážemi, významným poutním kostelem, hradem, předlouhým středověkým mostem a spoustou restaurací, které se předhánějí v tom, jak co nejlépe zakrmit své hosty. Počasí stálo celkem za prd, proto jsem vlastně pozměňovala itinerář a nezačínala horami, ale na konzumaci skvělého menú del día/noche nemělo sebemenší vliv. Projevila jsem se jako odvážná žena a dala si bacalao (treska) a la sidra. Musela jsem uznat, že minimálně k vaření se sidra hodí. Ubytovali jsme se v kempu Surf (20 e za oba). Pro surfaře ráj, pro povaleče taky, ale my jeli dál.

Potes

Autobus tam jezdí asi jen 3 x denně. My skočili na ten v 10.15 (4 e). Potes je malé podhorské městečko. Jedno z těch, které se uchovají ve vzpomínkách díky svému kamennému půvabu. Neměli jsme na něj mnoho času, neboť autobus do Fuente Dé jede buď v jednu a nebo v půl osmé večer. Tímto jsme opustili autonomní oblast Kantábrii a začali objevovat Asturias.

Fuente Dé je zajímavá hlavně a výhradně lanovkou, která lenochům ušetří 753 výškových metrů, z 1070 do 1823 m. Je dlouhá 1450 metrů, což jí zajišťuje první místo v Evropě (myšleno v kuse. bez mezizastávek). Jízda trvá necelé čtyři minuty, stojí 12 euro a vyklopí tě přímo v centrálním masívu Picos de Europa. Hurá, konečně jsme tu! Projeli jsme mraky, pár minut se s nimi smiřovali i nahoře, ale čárymáry fuk, najednou azúro, které nás povětšinou provázelo při celém horském putování.

Picos de Europa - vápencová nádhera nad mraky

Barvy, horské ticho i koncerty kravských zvonců, sytě zelené pastviny i bílé pustiny, něžné květiny, kamzíci, koně, jezera, průzračné řeky, dramatické soutěsky, nadpozemské dojmy vysoko nad oblaky, výhledy - to nelze popsat ani předat. Budu tedy stroze konkrétní.

Stvořitel se rozhodl uplácat Pikosky z vápence, což je velmi atraktivní výtvarný materiál pro horstva. Hojně je zalévá, takže v jiných polohách než těch nejvyšších jsou zelené, zelené, zelené! Vysloveně šťavnaté. Pokud usoudíš, že "dyž tam furt chčije," tak není problém najít vodu, tak jsi vedle jak ta jedle. Ve vysokohorských partiích Pikosek s vodou nepočítej. Hned se vsákne, takže vznikají podzemní "studny", některé i 1500 metrů hluboké.

Picos leží asi 20 kiláků od vod Biskajského zálivu. Tvoří je východní, centrální a západní masív. My jsme prošli ten nejvyšší (centrální) přibližně od jihu na sever a ten západní od východu na západ. Západní masív byl prvním národním parkem Španělska, který se pak rozšířil i o zbývající části. Od roku 2003 jsou Picos coby vzácná biosférická rezervace pod ochranou UNESCO.

Je třeba počítat s tím, že kromě přístupu k refugiím není vysokohorská krajina značena. Refugia jsou od sebe maximálně den cesty, takže se dá chodit na lehko. Vznikly tři základní okruhy Anillo de Picos de Europa, jsou různé obtížnosti, vzdálenosti a časové náročnosti a slouží jako návod, jak si užít Pikosek. My chodili natěžko a vyzobala jsem ze všech možností to nej, jak mě pochválila instruktorka u makety Picos, ale o tom až později.

Nocovat, stravovat i nasávat se dá v refugiích. Nad 1600 metrů lze legálně postavit stan a strávit noc. Jasně že jsme volili variantu magických nocí!

Fauna Pikosek je rozmanitá: rebecos (druh kamzíka žijícího zde a v Pyrenejích), těch jsme potkali spousty, dále lišky, vlci, medvědi. Pak také černí ptáci (stejní jako v marockém Atlasu, ale společenštější, viz foto), dravci a spousta další malé havěti. Flóru neumím pojmenovat, ale objeví se ve fotogalerii.

Kromě chození nabízejí Pikosky i lezení, přesněji řečeno to je pro lezouny přímo ráj, jehož maximálním orgasmem je Naranjo de Bulnes.

Centrální Pikosky

Jak už jsem se přiznala, vyjeli jsme lanovkou. Od jejího horního konce to je k refugiu Veronica asi 5 km, 650 výškových metrů. Verča vypadá jak nějaký mrňavý kosmický sputnik, natěsná se do ní 6 lidí na přespání + jeden setrvale zde žijící. Ten prodá i pivo (malý San Miguel za 3,50) či vodu (1 kg za 6 e). Nabrali jsme piva a šli spát do přenádherného sedla ve směru na Urriellu. Na polívku a na vydatný čaj s rumem jsme roztopili vodu ze sněhu.

Ráno jsme zahájili brutálním sestupem do prvního jou (vysokohorského kotlovitého údolí - neznám správný český výraz). I tam by šlo postavit stan či nabrat sníh na vaření, ale my pokračovali dále (4 km, 200 m up, 550 down), do refugia Urriellu pod kultovním Naranjo de Bulnes/Urriellu (2519 m). U refugia teče pitná voda, uvnitř zase pivo (2,50) a nad ním lezou odvážlivci po kolmé stěně Naranja. My vyrazili pěkně nalehko do těch nejatraktivnějších partií centrálního masívu, do skvostné krajiny kolem Torrecerredo (2648), s vágními ambicemi na něj evenuálně vylézt. Ale to bychom nesměli ráno vyspávat opici, odpoledne vyvářet obídky a hlavně vykecávat s Rafou. Rafael se na nás přilepil mapy nemaje, aby doplnil Pavlíka na tandem Pat a Mat. Přiznejme si otevřeně, že jsme ztratili poměrně dost času kufrováním a kolem čtvrté odpoledne jsme byli sotva na úpatí Torre de Cerreda, což je je velmi náročná hora, my neměli helmy ani čas ani nic, tak jsme se otočili a šli dom.

Další den byl ve znamení sestupu a proměn krajiny se vším všudy co ke klesání nadmořské výšky patří. Šli jsme asi 11 km, 260 výškových up, 1200 down do 865 m. Den pro más oba měl dva vrcholy: koncert zvonců krav-hudebnic a fantastickou večeři v Sotres: předkrm, hromada hovězího a skvělé dezerty (i s vínem 12 e) v celkem nenápadném hotelu Sotres, jediném který byl ochoten nakrmit nás před osmou hodinou večerní.

Zmínka o dezertech. Sladké nijak výrazně nemusím. ALE! v Kantabrii i Asturias dělají tak skvělé dezerty, že často přebijí celé předchozí menu. Bývají na bázi flanu či nějakého krému, ne příliš sladké, vhodná je chuť čerstvého ovoce, karamelu, vanilky. Podávají se tedy flany různých chutí, crema catalana, flan de queso (sýrový, mňam!), tarta (dort) de chocolate...Skládám tu nejvyšší poklonu místní kuchyni, však mě to stálo dvě kila živé váhy navíc, bez ohledu na to, kolik jsem toho v horách nachodila. Jak to že jiní v horách zhubnou a já ne??? Kde je spravedlnost???

Sotres je jedno z východišť do hor. Původní kamenná vesnička si tedy k pastevectví a výrobě sýrů přihodila výdělky z cestovního ruchu, vsadila na restaurace, kavárničky a tak. Mě spíš dojaly překrásné zahrádky plné květin, toho času slézových růží (ach) a hortenzií (ach, ach). O Sotres se píše v učebnici Aventura 1 podle které tolik let učím a až teď jsem si mohla na vlastní oči ověřit, že je opravdu krásné. Tamtéž se píše i o Covadonze a jezeru Enol. I tato místa se stala náplní naší severošpanělské cesty.

Ze Sotres jsme pokračovali po Camino de Reconquista do Poncebos, asi 13 kiláků. Něco jsme nastoupali (540 výškových), ale hlavně šlo o sešup (1340 m) listnatým lesem, docela bruťák, kde se o adrenalin postaraly zákeřně kluzké kameny. Mezníkem, který zcela změnil ráz cesty, byla starobylá kamenná vesnička Bulnes. Protéká jí říčka Tejo, která pak vytvořila úchvatný kaňon až do míst, kde se v Poncebos vlévá do řeky Cares. Pokud by se někdo tomuto nádhernému úseku chtěl vyhnout, tak má k dispozici "metro" za 17 euro, které ho dopraví z Poncebos do Bulnes a zpět. V Bulnes se lze královsky najíst, je tu několik restaurací, které za 12 éček udělají pomyšlení v podobě menú del día třeba se pstruhem.

Za Poncebos jsme přespali pod převisem U Kozího bobku a vykoupali se v průzračné vodě Taja těsně před jeho splynutím s Cares, který se stal naším průvodcem po celý den. Cares se postaral o neskutečně krásný kaňon, kterým vede slavná cesta Ruta de Cares. Soutěska je v některých místech hlubší než Grand Canyon. Nelze se divit, že tuhle dramatickou krásu přijíždí obdivovat spousta lidí. Největší špička je ráno kolem desáté a právě do té jsme se trefili. Během 12 kiláků cesty do Caínu se průvod rozptýlí do snesitelné hustoty. Večer a další den ráno jsme byli v kaňonu sami. V Caínu (Caín = Kain a nachází se už v provincii León) jsme si dali další horské menu (12 e), já fantastické kůzlečí, Pavlík opět telecí, neboť se neodvažuje za hranice svých stravovacích zvyklostí. Jako předkrm byla servírována famózní fabada asturiana, tedy hustá fazolová polévka s chorizem, orchestr pro chuťové buňky.

To už jsme se ocitli v západních Pikoskách a čekal nás nejnáročnější den.

Západní Pikosky

Dalším cílem byla jezera Lagos de Covadonga Enol a Ercina. Museli jsme k nim ujít asi 16 kiláků, nastoupat 1450 výškových metrů a pak taky něco sestoupat. Všechno pěkně na těžko, vodu na celý den s sebou. Fáze drsného výstupu nás odměnila parádními výhledy, obrovskou jeskyní, mnoha hovězími koncerty, tentokrát pro uši, ne pro břicho. Nahoře se cesta houpala v sérii zelených údolíček, pak začala klesat. Pro oživení se postupně přidávala mlha, až vytvořila hororovou kulisu neprostupnosti, kdy jsme bloudili mezi kravskými lívanci ve směru k jezeru Ercina. Pane Bože, díky za GPS a Mapy.cz.

Jezero Ercine jsme skoro neviděli. V restauraci u parkoviště nám unavený personál prodal jen hnusný sendvič (5 e), pivo (3 e) a flašku průměrného vína (6 e). Vydatně se rozpršelo. Šli jsme do refugia za jezerem Enol. Jezera jsou oddělena kopcem, cestu po něm usnadňují schody, po kterých se v danou chvíli valila voda jako řeka. I to má svou poetiku. V refugiu požadovali 18 euro za postel ve sdíleném pokoji. Dali jsme si další flašku vína a přemýšleli, jestli to není trochu moc. Než jsme dopili, problém se vyřešil. Přestalo pršet. Ubytovali jsme se tedy nedaleko, uvařili a šli spát. Probudili jsme se do krásného slunečného dne.

Lagos de Covadonga

Teprve za deního světla jsme mohli ocenit krásu jezer a okolí. Nejen my. Místo je dobře přístupné a slouží jako brána do hor. Je pojednáno turisticky se vším všudy: chodníčky, vyhlídky, informační tabule, ukazatele a hlavně maketa Picos de Europa s výkladem. V místě kdysi bývaly doly. Těžilo se železo a mangan. Proto byla vybudována silnice, která v současnosti slouží turismu. Z Covadongy to sem vozí autobusy jak pod tlakem.

Na cestu do Covadongy jsme se vydali ještě než se dostavily předpokládané davy. Prošli jsme kýčovitě malebným údolím s koňmi různých plemen. Nejvíce nás uchvátili robusní konští obři. My je asi taky, protože vysloveně požadovali pomazlení. Část cesty vedla po silnici, pak lesem, pak podle říčky, která mizí ve skále, aby se pak vynořila v Covadonze. Nad ní je Svatá jeskyně a klášter.

Covadonga

Právě tady se v roce 722 odehrála bitva, která byla prvním křesťanským vítězstvím nad muslimy a zajistila nezávislost Asturského království. Vlastně to byl začátek Reconquisty. Vedl ji vizigótský frajer Pelayo (latinsky Pelagius). Před neorománskou bazilikou z růžového vápence má svou sochu, která dokazuje, že byl fakt fešák. Je pochován ve Svaté jeskyni. Společnost mu dělá soška Panny Marie a spousta zbožných věřících, kteří sem váží cestu. Hned vedle se nachází klášter Svatého Petra, muzeum, restaurace, kavárny a centrum pro poutníky. A všechno je doplněno kvetoucími hortenziemi. Ach, ach, ach.

Cangas de Onís

Jízdenka z Covadongy stojí 1,50 e a je třeba ji koupit ve stánku. K jezerům to odtud stojí 9 (!) éček. Autobusy mají interval čtvrt hodiny, takže přemístění do Cangas proběhlo cobydup. Přešli jsme most do centra, vlezli do první agentury a vyjednali si program na příští den. Sjedeme si řeku Sella (20 e) a jako bonus nás i s batohy převezou do Ribadesella, tady k moři. Ušetřili jsme tím spoustu času za dopravu. Ještě večer jsme zašli do poměrně luxusní restaurace u řeky (menú 15 e, vysoká gastronomie a nafrněný číšník), pak jsme přechrupli u řeky.

Hlavním tahákem Cagnas je Románský most. Opravdu krásný, nicméně byl vystavěn ve středověku. Kdysi tu však bývala románská cesta, tak snad proto ten název. I centrum města je fotogenické, oživují ho dvě řeky a spousta květin.

Řeka Sella

Je jednou z typických severošpanělských řek. Pramení v Picos de Europa a 65 kilometrů běží ke Kantabrijskému moři. Je hojně využívána vodáky, neboť teče bezpečně a přece docela rychle. Spousta agentur zajišťuje půjčení lodí a v klidu je svěřují úplně každému. Když jsme nastoupili na začátek trasy, připomínalo mi to něco mezi pouťovou atrakcí a plácáním kaprů při výlovu. Řeka však je pěkná, čistá, široká a teče bez nástrah, žádné jezy, sem tam peřejky. Máme báječné počasí, chvilkama vedle lodi plavu, Pavlík pokuřuje a popíjí svá piva, užíváme si naplno 15 kiláků pohody dotované vodní silou. V druhé polovině trasy už nás je na vodě jen pár. Ve 4 jsme dojeli, byli naloženi k našim batohům a odvezeni k moři.

Ribadesella

Největším magnetem je jeskyně Tito Bustillo vyzdobená paleolitickými malbami. Společně s dalšími jeskyněmi kantaberské oblasti je pod ochranou UNESCO. Bohužel jsme se do ní nedostali, protože objednávky termínů brali nejdříve na září, rovněž tak v jeskyni El Pindal nedaleko Unquery. Naštěstí se mi podařilo zajistit alespoň jeskyně v Puente Viesgo.

Pro povaleče tu je několik pláží: říční Santa Marina, velká mořská obkroužená promenádou s krásnými nodernistickými domy a další. I centrum a okolí mají svůj půvab. Přespali jsme na okraji eukalyptového lesa v kopci nad městem a kochali se výhledy do dalekého vnitrozemí.

Llanes

I Llanes je krásné pobřežní město. Pro takové jako já má potenciál na jeden den, Pavlík toužil po odpočinku, tak jsme setrvali dva dny. Beru to jako nácvik na důchod.

Llanes nabízí fakt pěkné pláže, historické středověké jádro, luxusní modernistické domy indianos, sportovní přístav, travnatou promenádu San Pedro nad útesy, noční život a desítky restaurací, barů, heladerií, což jsme pilně využili: 3 x exkurz do gastronomie (cca po 12ti e), zmrzliny, vína. Ubytovali jsme se legálně v kempu Entre playas (asi 20 e za oba na den), leží skutečně mezi dvěma plážemi na pěkném místě. Dali jsme i malý pěší výlet podél pobřeží do vesničky Poo. Pavlik tak dlouho blbnul na okraji útesu, až sebou seknul a zastavil se těsně nad propastí. Brali jsme to tak, že se podruhé narodil a oslavili to sidrou. Přesněji řečeno on pivem a já dala druhou šanci fermentovaným jablkům.

Příběh sidry pokračuje. Už několikrát jsme si všimli, že sidra se nalévá z výšky. Je skoro artistickým kouskem dosáhnout co největšího rozpětí paží a zachytit mok ("...a vypadá jako chcanky", pravil Pavel) do skleničky. Říká se tomu echar culo.

"Te echo culo?" zeptal se mě místní opilec v Poo, když jsem se odhodlala k sidře.

"Cóó??!"

"Te echo culito (zadeček)?"

Echar je vhodit či vyhodit, culo je prdel. Echar la mano, echar de menos, echar siesta, to všechno znám, ale co mi sakra chce udělat s prdelí???

Chce mi předpisově nalít sidru, udělat v ní bublinky, aby vynikla chuť jablek. Nakonec mi sidra docela zachutnala.

Torrelavega je sice velká, ale nezajímavá. My ji poznali v dešti, celou uplakanou a šedou, takže jsme ji vzali takovou jaká je: jako přestupní místo, kde chytit taxík (20 e) a dojet do kýženého Puente Vieste, kde jsme měli na vlastní oči spatřit originální umělecké projevy pravěkého člověka. Navštívili jsme dvě jeskyně: El Castillo a Las Monedas (3 + 3 eura). Chodí se v malých skupinkách s průvodcem, který podává výklad a hlídá své svěřence. Okolí připomíná Křivoklátsko.

Každá z prohlídek trvá 45 minut a každá minuta stojí za to. Průvodkyně vykládá o uspořádání, vrstvách, technikách malování, ukazuje nám namalovaná zvířata, je to jako encyklopedie předlouhého časového úseku v dávnověku. Trhákem jeskyně El Castillo jsou manos negativas, tedy "negativy rukou". Rozepíšu se o tom u konkrétních fotografiích v galerii. Veškeré fotky pravěkých maleb, co mám, jsou jen zaznamenáním kopií či muzejních materiálů. V jeskyni se samozřejmě fotit nesmí, ba ani pomyslit na něco takového.

Santander, hlavní město Kantábrie

Z Puente Viesgo jede autobus v 9.45 (necelá 3 e). Santander nás přivítal lehce váhavým počasím. Mám jim svítit nebo sprchnout? Zažili jsme obojí, ale to je fuk, protože Santander člověka zabaví za jakýchkoliv podmínek. Má pláže, kulturu, monumentální budovy. V roce 1941 tu byl velký požár, takže historických staveb tu je jako šafránu, ale exceluje tu opravená katedrála, super moderní Centro de Arte Botín na nábřeží, gigantický oblouk Banco de Santander a Archeologické muzeum, které uchvátí nejen exponáty, ale i celkovým pojednáním, efekty, interaktivními kousky, útokem na všechny smysly, například střídání dob ledových a oteplení podtrhují změnou barev i teploty v místnosti a další kejkle.

Cestou zpátky jsme se znovu stavili v Katowicích, kde jsem z odkvetlých stvolů uloupila pár semínek topolovky.

Výlet skončil, těším se na další. Jsem sama zvědavá, co mě napadne.

Stručný itinerář. Slíznutý z přípravných plánů a jen lehce upravený podle skutečného provedení:

Po 29.7. 23.30 odjezd do Katowic (6.05), dopolední prohlídka města.

Út 30.7. 12.35 odlet do Santanderu (15.40), přejezd do Santillany (středověk, pravěk a sidra)

Stře 31. 7. Replika Altamiry, busem do Comillas (Gaudí, modernismus), večer k moři do San Vicente.

Čt 1.8.. Přes Potes do Fuente Dé, lanovkou do 1800. K refugiu Veronica, magická noc v sedle.

Pá 2.8. K Naranjo de Bulnes (Urriellu), na lehko partie kolem Torrecerredo.

So 3.8. Sestup do Sotres ( Refugio Urriellu 1966 m.n.m. -Sotres 865)

Ne 4.8. Do Poncebos (216 m.n.m., 3 km, 5 h, nastoupat 541, sestoupat 1338). Vesnička Bulnes, nádherná soutěska. Jeskyně U Kozího bobku.

Po 5.8. Poncebos - Caín (12 km, úžasná soutěska), magická noc

Út 6.8. K jezerům, lago Enol. Nejnáročnější den.

St 7.8. Do Covadongy. Řeka mizící ve skále. Objeví se v Covadonze. Svatá jeskyně. Busem do Cangas de Onís (románský most). Spaní u řeky Sella.

Čt 8.8. Sjíždíme řeku Sella. Agentura nás pak odveze do Ribadesella, pláž, lenošení. Prohlídka města.

Pá a so 9.-10.8. Llanes (bus každé 4 h, 30min, vlak 4x/d, 36 min, 28 km), město, gastronomie, noční život, pláž, kemp, důchodcovské pojednání, přesto se Pavlik málem zrakvil.

Ne 11.8. Deštivá Torrelavega (nic zajímavého), Puente Viesgo (orig. jeskyně s paleol. malbami, skvělý výklad průvodkyně, nutno objednat), příroda, úhledné městečko.

Po 12.8. Santander, paseo marítimo, umělecká výstava, pláže. Standardní ubytování v bytě (airbnb).

Út 13.8. Archeologické muzeum, naprosto skvělé. 16.10 odlet, 19.10 Katowice, noční život, UFO, loupež semen slézové růže (topolovky). 23.50 bus do Prahy (St, 6.10)