Tennengebirge
Fotogalerii k cestopisu naleznete zde: vytahni-paty-do-tennengebirge.webnode.cz
Prázdniny 2015 byly úrodné na horské zážitky
(Fagaraš, Monte Rosa). Svoje narozky jsem oslavila v předtermínu, a tak vznikl
prostor k prodlouženému víkendu v rakouských Alpách Jela jsem se svým Pavlikem.
Kompetence máme rozděleny takto: on - horský vůdce, jehož povely
s respektem poslouchám (fakt nekecám, jinak bych s ním nevydržela),
já - plánování cesty, itinerář, doprava, jídlo a nově i dokumentace.
Vyjeli jsme 20. 8. v 11 v noci, na pětce vzadu, protože jízdenky jsem koupila na
poslední chvíli. Pokud si v autobuse můžete sednout kamkoliv jinam, tak to
učiňte, Ráno jsem se probrala a koukám, je mi padesát. Nastoupili jsme do vlaku
do Werfenu a v sedm jsme mohli začít s výstupem.
Hochkogel a Eisriesenwelt
Vystoupali jsme k lanovce k jeskyni Eisriesenwelt. Počasí bylo přesně podle předpovědi mlhavé. Na jeskyni to nevadí a pro následný výstup to byla spíš výhoda, neboť jsme neviděli ty hlubiny pod námi a kráčeli pevným krokem vzhůru. Po pravdě, spíš vláli na lanech s batohama na zádech.
Ledová jeskyně na nás udělala dojem. Jak by ne, když je největší svého druhu na světě.
Výňatek z internetu (https://www.turistika.cz/vylety/eisriesenwelt-nejvetsi-ledova-jeskyne-na-svete):
Jeskyně Eisriesenwelt
je největší ledová jeskyně na světě. Její chodby měří cca 42 km. Přístupný je však pouze 1 km. Nachází se v pohoří Tennengebirge v nitru hory Hochkogel. Vchod do jeskyně leží v nadmořské výšce 1641 m a dostanete se k němu nejstrmější lanovkou Rakouska.Prohlídka trvá zhruba hodinu a půl, za to dobu člověk zdolá cca 1400 schodů (některé i dost strmé) a to vše pod bodem mrazu. Jeskyně sama osvětlená není, proto u vsupu návštěvníci dostanou lampy, kterými si svítí některé ledové masivy nasvítí průvodce doutnákem.
Odpoledne se počasí umoudřilo. Asi kolem páté jsme zahodili batohy do kleče u nádherného místa, kde jsme se rozhodli přenocovat. Vydali jsme se na procházku na lehko, pozorovali krasové jevy a nechali se dojímat bílými horami a úchvatnými výhledy.
Krásnější padesátiny jsem si nemohla přát.
Raucheck
Druhý den mého padesátého roku života na Zemi připadl na druhý den v pohoří Tennengebirge a prožila jsem ho ve 2000 m a výše.
Někdy kolem šesté ranní mě probudilo Pavlovo pokřikování: "Honem sem, honem sem, to musíš vidět, pod náma je moře." Fakt bylo. Pod námi se rozprostřelo moře oblaků a tvořilo zálivy kolem hor. Slunce se postaralo o barevné efekty. Čuměli jsme na to snad hodinu a nemohli se odtrhnout. Nakonec jsme se odlepili a vydali se dobývat nejvyšší horu Raucheck, což je nejvyšší hora v Tennengebirge (2431m). Krom Rauchecku jsme vylezli i na spoustu jiných kopců, ale je jich tam tolik, že se je Rakušáci ani neobtěžují pojmenovat. Pak jsme se vydali napříč celým pohořím, pořád okouzleni krajinou. "Ubytovali" jsme se na krásném místě s výhledy po pohoří. O večerní divadlo se opět postaralo slunce, koukali jsme, jak zapadá a klepali se zimou. Zrodila se další magická noc.
Scheiblingkogel
Třetí den jsme vylezli na Scheiblingkogel (2
290) a pak zahájili sestup.Krajina i flora se měnily, tráva byla vyšší, pak
kleč, pak stromy a nakonec vesnička. Tam jsme šťastně zaparkovali
v první hospodě a dali si vynikající a silné pivo Stiegl. Než jsem vypila
dvě, měl jich v sobě Pavel šest a vůbec nejevil zájem o přesun do
Salzburku. Nakonec se mi ho tam podařilo dostat, ale už si nevybavuji jak.
Myslím, že autobusem a pak vlakem, ale protože to dopisuji s více než
ročním zpožděním, tak si na nic přesnějšího nevzpomenu.
Salzburg a (ne)odjezd
Salzburg je Mozartovo město a od toho se
odvíjí i jeho atmosféra. Všude pouliční muzikanti, na hlavním náměstí se
promítala opera. Krásné pamětihodnosti, hrad, kostely.
Malá hádanka: autobus odjíždí v neděli v 0:30, cesta trvá cca 7 hodin. Kdy dorazí do Prahy?
Pokud hádáte v pondělí ráno, tak jste vedle jak ta jedle. Podlehli jste optickému klamu, stejně jako já a další trubky (4 Polky), které na ten autobus čekaly.
Když mi došlo, že máme 24 hodin zpoždění, vrhla jsem se pod první auto a nechala nás odvézt ke sjezdu na dálnici s tím, že domů dostopujeme. Překvapivě se ukázalo, že nikdo nemá zájem zastavit v noci dvěma špinavým individuím, tak jsme postavili stan a spali a spali. Ani ráno se ochota nabrat nás do auta nezvýšila.
Ještěže máme výborného kamaráda Vláďu, který nám našel nejbližší vlakové spojení, dokonce o hodinu kratší než nám nabídly OBB a DB. Provedl i platbu, neboť jízdenky zakoupené v Čechách jsou o třetinu levnější než ty v Rakousku.
Toto veselé zakončení stálo Pavla den dovolené navíc, ale nesl to statečně, neprskal ani nenadával a pozval mě na kávu se šlehačkou.
Ve zpětném zrcátku vypadají ty tři dny a dvě noci daleko delší, krásnější a sladší, což jen potvrzuje relativitu lidských prožitků.
Praktická poznámka: dobře se zásobte vodou!