Maroko - pohoří Atlas

Fotogalerie Marrákeše, Savíry a Sidi Kaouki :  vytahni-paty-za-marockymi-pozitky.webnode.cz     

Fotogalerie treků v Atlasu: vytahni-paty-do-pohori-atlas.webnode.cz 

Tohle putování po Maroku mělo dvě zcela odlišné části. V té první zaujímal hlavní prostor oceán, přičemž se o čas se dělila Savíra a vesnička Sidi Kaoki, ke slovu se samozřejmě přihlásila i živá Marrákeš, společný jmenovatel pro obě cesty, té druhé části dominovaly hory. Šli jsme dva třídenní treky, započaté v Setti Fatma a zakončené v Imlilu. Zdolali jsme profláknutý Jebel Toubkal (4 167 m.n.m.), kde bylo nejtěžším úkolem uniknout smečce průvodců

Kdy? V červnu 2019

S kým? S Jirkou a s Vlaďkou

Náklady: 7 300 + letenka 2 300 (let tam s odbaveným zavazadlem) 

Část první: Savíra, Sidi Kaouki, Marrákeš a Vlaďka

Vlaďka je blonďatá víla, čtenářka těchto stránek, členka cestovatelské skupiny na fb. Tam jsem se s ní seznámila. Má ukliňující duši, touhu cestovat a silný orientační nesmysl, jak sama říká. A taky odvahu! Nemluví žádným cizím jazykem, nemá cestovatelské zkušenosti, neznala mě osobně, ale přesto se se mnou vydala do neznámých míst.

Po příletu jsme se přivítaly tažinem, ale hnedka šup dup do autobusu Supratours do Savíry (80 dirhamů, 3 hodiny cesty, klimatizace). Dle mého názoru je Savíra půvabná, exotická, barevná. Vlaďka ji vnímala trochu rozpačitě, byl to její první kontakt s Afrikou. Savíra je větrné město plné racků, pohybu, plné dobrot, zvlášť jestli máte rádi ryby. Soustředili se sem umělci, o galerie a obrazy není nouze. Pláže jsou rozlehlé, možná ne až tak ideální nakoupání. Nejživěji a nejbarevněji je v přístavu. Koupila jsem si tam čerstvě ulovený oběd, který mi pak za 10 dh připravili v restauraci u rybího trhu v centru.

Vlaďka o kulinářský zážitek nestála, vydala se za vyšším kalibrem. Na pláž. Sešly jsme se u brány Bab Doukkala. Sršely kolem ní blesky.

Tady jsem pokračovala celkem roztomilou příhodou, která perfektně demonstruje klasické nedorozumění mezi Evropankou a Maročanem. Vlaďka se bohužel ohradila proti tomu, abych ji na své stránky napsala, tak jsem jí vyhověla a smazala ji.

Savira je fajn, ale jeden den, max dva stačí, jede se dál. Do Sidi Kaouki. Od zmíněné Bab Doukkala tam jezdí autobusy (6 dh, asi 30 km). Snad existují nějaké časy, ale jejich dodržení či nedodržení ovlivňuje spousta faktorů, např. naplněnost, chuť či vůle řidiče, konkurence sdílených taxíků a tak podobně.

Sidi Kaouki nabízí svezení na koních, velbloudech a vlnách. Vše se dá pořídit včetně instruktorů, kulisou jsou sáhodlouhé pláže, modré nebe. Hrábla jsem po všem, Vlaďka vynechala jen surf. 

Do Marrakéše jsme to znovu vzaly přes Savíru. Tentokrát jsme nespaly v medině, ale v místní čtvrti. Dopoledne jsme dorazily do královského města. Měly jsme 24 hodin na procítění atmosféry, takže jsme se činily. Pomocí kubánského rumu jsem odháněla naháněče bez jakékoliv nelibosti, skoro mě bavilo, jak se o nás přetahují. Madrása byla bohužel v rekonstrukci, ale i tak jsme si užily všeho možného: mumraj na slavném náměstí Djemaa El Fna ( na seznamu nehmotných statků UNESCO), uličky, mešity (jen zvenku), brány, hradby, palác Bahía, zkrátka celou medinu (taky UNESCO).

Vlaďka to celkem trefně nazvala jedním velkým tržištěm. Ano, je to tak. Nejsem nakupovací typ, ale barvy zboží, lesk, vůně kůže, parfémů, kouřících tyčinek, koření, vůně připravovaných dobrot, lákání prodavačů, to je nezbytný kolorit tohoto města, to je to, co mu dodává život, to musím ocenit i já.

Pak přišel zlomový den, kdy jsem vezla Vlaďku na letiště a čekala na Jirku. Čekání jsem si zkrátila procházkou do nejbližší kavárny v nejbližší čtvrti, kde kafe stojí jen 8 dh. Neměla jsem chuť zkoumat autobusy, ale odtud by se člověk dostal do centra za 2 dh místo 30ti v letištní devatenáctce. Nechávám jako tip na příště. S Jirkou mě čekal jiný příběh, ale zakončení bylo vlastně stejné: v Marrákeši. K již zmíněným atraktivitám jsme přidali palác Badi a židovskou čtvrť Mellah.

Paradox: v době, kdy jsme byli v Maroku, vládla v Čechách nesnesitelá vedra. Marrákeší, v červnu obvykle rozžhavené, jsme brouzdali v rozmazlující teplotě dost pod 30 stupňů, u oceánu a v horách bylo vysloveně příjemně až chladno.

Část druhá. Pohořím Atlas, berberské vesničky a výstup na Jabal Toubkal s Jirkou

Pro okamžitý vhled začnu stručným itinerářem, cestopis s postřehy a tipy ohledně marocké reality umístím dole.

Ve čtvrtek navečer jsme odjeli z Marrákeše k úpatí Atlasu, do vesničky Setti Fatma. Grand taxi a minibusy jsou asi 200 m od brány Rab er Robb, jede se 67 km, stojí to 30 dirhamů. Nebyl problém najít nocleh ve Fatmě.

Pá, 21.6. Ráno jsme šli cestu sedmi vodopádů. Pak jsme vyrazili na třídenní trek do Imlilu. Přesun do Timichi, 4 hod, 12 km, nastoupá se 370 výškových metrů . Jsou dvě možnosti, jak jít, tato uvedená je ta lehčí. S ubytováním a stravováním nebyl problém, už ve Fatmě nás odchytil majitel hostalu Belle Vue.

So, 22.6. Timichi - Tacheddirt, 8 hod, 12 km, 1300 nahoru, 900 dolů, nejvyšší průsmyk (Tizi n´Tacheddirt) je 3200 m.n.m. Cesta je značená modrými puntíky. Nejkrásnější den. Nocleh ve stylovém soukromém domě.

Ne, 23.6. Tacheddirt - Imlil, 9,5 km. Většinou po asfaltce. Lze použít nějakou místní dopravu. Prohlídka města, cesta k vodopádům, krásné ubytování na klidném místě u mešity.

Po, 24. 6. Místo povinného průvodce jsme si najali Jamala s mulou. Nastoupali jsme do Refuge Les Mouflons. Z Imlilu (1730 m.n.m.) to je asi 11 km do výšky 3 157 m. Parádní zázemí, možnost postavit si stan za 50 dirhamů, což je mnohem levnější než ubytko.

Út, 25.6. Výstup na Tubkal (4 169 m.)

St, 26. 6. Sestup do Imlilu, přesun do Marrákeše, prohlídka města.

Čt, 27.6. Palác Badi, odlet.

Každý z treků by šlo časově o den zkrátit.

Cestopis

Maroko je různorodá země, takže není čas ztrácet čas. Hned jak Jirka přilétl, dovlekla jsem ho na stanoviště sdílených taxíků a autobusů s cílem něco takového osedlat a dostat se do Setti Fatma (Sti Fadma).

Stanoviště se nalézá mimo medinu, kus za mešitou Kutubía, pohybují se tu hlavně místní.

Taxíkářská taktika.

Okamžitě nás odlovil naháněč a co nejrychleji nás táhl ke "svým" taxíkům. Dohodli jsme cenu, dohlížitel si to pečlivě zapsal do notýsku s tím, že do hodiny se vozidlo zaplní a vyrazíme. V Maroku totiž jezdí grand taxi a petit taxi. Velký taxík má sice i velkou cenu, ale dělí se o ni všichni pasažéři, takže to vyjde jen o něco dráž než autobus. Malý taxík je prostě normální taxík, jak jsme zvyklí z domova. O ceně je třeba diskutovat předem, eventuelně trvat na zapnutí taxametru. Dali jsme si tedy véču a dostavili se přesně za hodinu.

"Bohužel nikdo nepřišel, takže buď zaplatíte celý taxík sami a nebo musíte přespat v Marrákeši a jet zítra. Dnes už není žádná možnost, jak se odsud dostat."

"Jo, to určitě!" Měla jsem zjištěno, že touto dobou se naším směrem vrací spousta lidí z práce. Chvilku jsme se dohadovali, ale pak jsme šli zpátky k místu, odkud nás naháněči odtáhli. A ejhle, minibus. Narvali jsme se tam a jeli.

Slovo narvali je skoro eufemismus. Seděla jsem zády ke směru jízdy vklíněná mezi oknem a starou Berberkou, která mi ve svém rodném jazyce nadávala. Možná mi jen sdělovala něco důležitého ohledně mého nestydatého oblečení, možná se ptala na zdraví. Pro jistotu jsem jí začala nadávat taky a taky ve svém rodném jazyce. Berberských dialektů je několik a všechny znějí jako vášnivá hádka. Konverzace začala bavit i ostatní, zvlášť když jsem po bábě opakovala poslední věty jejích projevů. Objevily se úsměvy, sem tam i nějaké vlídné slovo v lámané angličtině. Cesta příjemně utíkala. Krajina změnila ráz z vyprahlé placky na barevné hory. Kdesi jsme museli přestoupit na jiný minibus, ale o to se postaral náš průvodčí. Usadil nás, umístil bágly na střechu a zaplatil. Celkově transport vyšel na 30 dirhamů, což je stejná částka, jaká je požadována v autobuse č. 19, který člověka odveze z letiště do centra. Cesta trvala asi hodinu a půl, i když to je do Fatmy necelých 70 km.

Setti Fatma (Sti Fadma) je půvabné městečko rozložené na protilehlých svazích hor. Protéká jí stejnojmenná říčka, mělká, čistá, svolná s ochočením, kterého se jí dostává od místních podnikatelů. Všude jsou barevné plastové židličky a stolečky, dokonce i ve vodě, všechno je připravené k pohodlnému spočinutí, všechno vybízí posedět a dát si něco dobrého. My jsme vystihli dobu, kdy místo nebylo zavaleno turisty, kteří sem jsou vyváženi z Marrákeše na jednodenní výlet. Tato taktika se nám osvědčila i následující den, kdy jsme šli cestou vodopádů úplně sami, šli jsme kolem zavřených krámků a restaurací a kochali se a kochali tou krásou. Cestou zpět už bylo živěji, zboží vystaveno, obchodníci v pohotovosti.

Cesta do Timishi a bonžůrdirham

Vyzvedli jsme si bágly a vydali se na cestu. Ještě než jsme opustili Fatmu, zastavil nás chlapík a nabídnul ubytování v Timischi, kam jsme měli namířeno. To je teda trek! Ubytování a jídlo zajištěno! Obojí v nadstandardní podobě. Mohamed(?) nám dokonce nabídnul odvoz báglů, tak jsme mu něco přihodili na motorku a na polotěžko vyrazili na cestu mezi nebem a zemí, mezi vyprahlými horami i zelenými oázkami kolem sebemenších pramínků vody. Procházeli jsme berberské vesničky. Chudé domky uplácané z místních materiálů. Kdyby tu náhodou pořádně zapršelo, tak je to spláchne. Úzké uličky. Slepice a kozy. Terasovitá políčka posperující díky nepředstavitelné dřině. A děti. Malé, hubené, okaté. Krásné. Sbíhaly se za námi, aby si nás prohlédly a pozdravily. Bon jour. Bon jour. "Bonjour, dirham," natahují ručičku. Bonžůr, dirham, bonžůrdirham, bonžůrdirham, dirham, dirham, dirham. Je jich tolik! Podle statistik je ve státě bytostí pod 14 let 35%. Na vesnici ještě víc. 

Ubytovali jsme se v Belle Vue. Mohamedova žena vyčarovala výborný tažin, salát, moučník, Mohamed servíroval, předváděl čajový rituál, naléval kávu. Mimo jiné nám poradil, jak se dostat na Tubkal bez průvodce, pohodlněji a podstatně levněji. Hotel dělal čest svému jménu, výhled do údolí byl dechberoucí. Náklady na to všechno činily 400 dirhamů za oba.

V Timischi byla hned vedle mešity i škola. Přestože se vesnice vylidňuje, zbylo tu pár rodin. A co rodina, to kupa dětí. Nadějí pro nějaký zdroj příjmů a by mohla být turistika. Král Mohamed VI si to velmi dobře uvědomuje a rozvoj turismu v Maroku je jeho ekonomickou prioritou, i když se zaměřuje hlavně na pobřeží a historická města.

Z Timischi do Tacheddirtu, průsmyk Tizi n´Tacheddirt

Tento úsek byl podle mě nejkrásnější, S údivem jsme zjistili, že cesta je značená. To jsme v Maroku neočekávali. Krásu horské přírody nebudu popisovat, to se musí zažít. Slabý odvar podávám prostřednictvím fotek. Milé oživení nám poskytoval kozí doprovod a setkání s pasáčky. Vlastně to byli sportovci vysokého kalibru, skákali po skálách jako ty kozy, denně je hnali do sedla Tizi n´Tacheddirt (3 200 m).

Míjeli jsme se s nimi několikrát. Jednou jsme je dostihli, když odpočívali ve stínu (široko daleko jediného) stromu. Vytáhli jsme si svačiny, nabídli jim klobásku, český chleba a křížaly z jablek. Chlapům chutnalo, usmívali se. Bylo to takové stydlivé posezení. Míjeli jsme se i nadále, přesněji řečeno, oni šli zlehka před námi, ignorujíc značenou cestu, protože tu mají vyšlapané nábližky. Občas na nás gestikulovali, kudy si to máme ulehčit. Pak na nějakou dobu zmizeli, aby na nás ušili překvápko. Vynořili se s konvicí plnou mátového čaje, pozvali nás na čajový rituál vysoko v horách, kam se musí všechno vynosit na zádech.

"Provedu osvětu," povídám Jirkovi, zapřisáhlému nepříteli alkoholu.

Vytáhla jsem sedmihvězdičkovou Metaxu, trumf proti ortodoxnímu dodržování čehokoliv.

"Chlapi, zkuste to, snad se Alláh nebude zlobit." Pochopili o co jde, zavřeli oči a ochutnali. Zřejmě poprvé v životě. Než jsme odešli, nalila jsem jim do kalíšku, aby si mohli vybrat jestli vypít či vylít, aniž by urazili hostitelku.

Přespali jsme v Tacheddirtu. Poslední úsek do Imlilu byl většinou po silnici, příliš civilizované pro mé podrážky. Dalo by se to jet nějakou místní dopravou a nebo si trek prodloužit po protější straně údolí. My jsme neučinili ani jedno, ani druhé, drželi jsme se plánu a došli do Špindlu Atlasu. No, trochu přeháním. Imlil je příjemné město. I tady teče řeka, i tady se dá jít k vodopádům. Navíc se tu kromě lidí procházejí muly, trpěliví a neúnavní pomocníci. Hned jsme na jednu narazili. Seděl na ní Jamal, tak jsme se s nimi rovnou domluvili na dalším programu. Vezmou nás za 300 dirhamů nahoru do refuga, start následujícího rána v 9 hodin přesně! Nasměrovali nás na ubytování vedle mešity, asi nejpěknější za celou marockou cestu, tedy ne že by mi o tohle šlo.

Jabal Toubkal, Džabal Tubkal a jak na něj.

Cesta sama o sobě není nijak komplikovaná ani technicky obtížná, nepočítám-li fakt, že je třeba nastoupat z 1 740 do 4 176 m.n.m. V rámci přípravy jsem si nahrála cesty do mobilu, dokonce několik variant výletů z refuga, ale nakonec jsme šli tu klasickou.

Nejtěžší ze všeho je zbavit se průvodců.

Tragická událost z loňského roku otřásla celým Marokem. Stala se právě tady, na cestě z Imlilu do refuga. Byly tu zavražděny dvě holčiny. Jamal nám popsal, jak a kde se to stalo. Jamal je vyrovnaný, až flegmatický týpek, ale tady se dostal do varu: "To nemohl udělat žádný muslim!!!"

Žádný opravdový pokorně věřící muslim, říkám si v duchu. Udělali to fanatický vyšinutý prasata a ohánějí se Alláhem. Ponižují tím jedno z nejvýznamnějších sětových náboženství, vyvolávají vůči němu nenávist a předsudky.

"Dobrý muslim nezahubí život, má dobré srdce, je slitovný, dává almužnu, takový přece nemůže zabít," říká Jamal svou specifickou angličtinou.

"Já vím, Jamale."

Vraždy spustily v celé oblasti hysterii. Není dovoleno jít tuto trasu bez průvodce (doporučuje se i v ostatních částech Atlasu). Jde se přes tři policejní kontroly. Průvodce na dva dny tu stojí 1000 dirhamů. Na stejnou cestu v opačném směru už průvodce být nemusí. To mě nutí k nehezké teorii, že ta tragédie byla zneužita pro byznys.

Jak jsme prolomili kontroly

Ráno jsme naložili věci na mulu s nezapamatovatelným jménem, proto dále jen Mula. Jamalův úkol spočíval v tom, že ukecá kontroly, aby nás pustily s ním. Mimochodem, je nespravedlivé, že mulař i s mulou pracují za 250 - 300 dirhamů na den a průvodce za 500 - 600. První kontrola byla nejtěžší, zdála se neprorazitelná. Kromě policie tu štěkala smečka průvodců. Byli velmi útoční. Stáli jsme si za svým, že nám Jamal stačí a nikoho jiného nechceme. Stáli je dobrý termín. Prostě jsme se nehli a překáželi, dokud nad námi nemávli rukou a nenechali jít. Další kontroly už Jamal zvládnul sám. Měla jsem připravený drobný úplatek, ale nebyl potřeba.

Na minulém treku jsme nepotkali ani nohu, tady jo: naložené muly, skupinky s průvodcem, dvojice s průvodcem a my dva s Jamalem. Jeho Mula byla tak laskava, že nás kousek popovezla. Bylo to zážitkové svezení, zejména když klopýtala nad srázem. Ještě zážitkovější byla zastávka na fresh džus, lépe řečeno to, co po ní následovlo. Prodavač to zřejmě naředil vodou z potoka či co, protože Jirkovi začalo být blbě. Hodně blbě. Mě taky. Trošičku blbě. Jirka je v digestivních záležitostech radikální, tak to hned poslal oběma možnýma cestama ven. Já to zajedla vínem.

Do refuga Les Mouflons jsme oba dorazili ve zbídačeném stavu, rozloučili se s Jamalem a s Mulou. Jirka jim k domluvenému platu přidal 100 dirhamů. Využili jsme perfektního zázemí refuga, postavili a šli spát. On spal, já přemýšlela, jestli raději nemám umřít. Z úvah mě vytrhla brutální akce žaludku, kde nešlo o vteřinu, ale o desetinu vteřiny, která rozhodla o tom, že jsem jeho obsah elegantním obloukem umístila mimo stan a ne na klidně oddechujícího spáče. Ráno se Jiřík probudil svěží jak kapka rosy na okvětním plátku a já stále přemítala zda nemám umřít. Nicméně jsem si úvahy nechala na cestu a šla. Nastal nejdůležitější den celého Maroka. Vylezli jsme na Tubkal! Tam mi ze samé radosti otrnulo, Jirka rozverně dělal shyby na jehlanové konstrukci, cítili jsme se jak mistři světa. Do té doby, než přiběhli dva klucí, že prý si vyrazili z Imlilu trošku protáhnout kostru. Jen tak, nalehko. Vychlemtali nám vodu a vylezli na špičku.

Předposlední den našeho putování po Maghrebu připadl na cestu dolů, kdy nikomu z nás nebylo blbě, takže jsme si to mohli užít. Odpoledne jsme dorazili do Marrákeše, tentokrát sdíleným taxíkem v luxusním provedení (50 dirhamů + 5 za prázdné místo).

Kromě prohlídky města jsme se věnovali nákupům. Oba jsme potřebovali dárečky pro své blízké. Nakoupili jsme typické marocké cetky z berber stříbra, datle, čaje, kožené pásky. U těch byla největší legrace. Obchodník byl veselá kopa, tentokrát jsem si smlouvání užila.

O smlouvání

Začal s komplimentem vůči mé osobě "Ach ty krásné oči, těm udělám dobrou cenu, ach...a za úsměv ji ještě snížím," šaškoval. "Vyberte si, všechno máme." Chvilku jsme flirtovali, pak že si mě vezme za ženu a nabídl za mě Jirkovi cenu: "Dám za ni 500 velbloudů. Souběžně tedy probíhala dvě obchodní jednání: o páscích a o velbloudech.

"Jó, to beru," povídám a přistrčila jsem mu Jiříka.

"Ne, za toho ne, za toho maximálně jednoho.

Krom toho se vyslovil s cenou 300 dirhamů za pásek.

"Ale to je moc, to si tedy nevezmu"

" A kolipa bys dala?"

" Maximálně 50 dirhamů"

Úy, ty jsi Berberka, ty jsi tvrdá ženská, takovou bych tu potřeboval. Dám za tebe 1000 velbloudů."

Moje cena se postupně zvyšovala, cena pásků snižovala. Když jsme byli na 140 (za pásek), Jirka zajásal tak okatě, že jsem s tím dál nemohla nic dělat.

"Dobrá, povedeme tedy jednání odděleně. Tenhle pásek si kupuje můj husband, já za svoje dohodnu cenu a zaplatím sama."

"Jůj, vona za sebe platí sama, takovou ženu chci! 2000 velbloudů!"

Nakonec jsme se dostali na 80 dirhamů s pocitem, že jsme oba udělali dobrý obchod a že jsme se pobavili.

V odletovém dni jsme si prohlédli palác Badi a utratili poslední dirhamy.

Využili jsme svůj čas na maximum, prožili horské scenérie, ponořili se do marocké reality, co nejhlouběji to šlo. S Jirkou jsme sehraný tým, je pro každé dobrodružství.

Z marockých zážitků se budu radovat ještě dlouho, ale už myslím na další cestu. Bude to sever Španělska, hory Picos de Europa, Altamira a rozeklané atlantské pobřeží v Biskajském zálivu.