Česko-saský výlet

Fotky se nacházejí zde:  vytahni-paty-na-cesko-sasky-vylet.webnode.cz. Koho zajímá umění, může pomocí fotogalerie navštívit Zwinger a podívat se na některé obrazy s rozpustilými popisky.

Přesně v půlce dubna si počasí usmyslelo, že nás nebude rozmazlovat. Přesto si můj Pavlík navlékl neopren a vydal se sjíždět Kamenici (přítok Jizery) s bandou jemu podobných opilců. Já se rozhodla pro kultivování své a Jirkovy osobnosti v drážďanském Zwingeru. Abychom se z té kultury vzpamatovali, zařadili jsme do programu in-line bruslení v oblasti Lužických jezer a chození po Českosaském Švýcarsku, což byl můj dávný sen. Jo, a když Pavlík Kamenici, tak já taky. Součástí našeho putování byl i sjezd Kamenice (ale přítok Labe) na pramicích v nádherných soutěskách.

S Jirkou se shodneme v tom, že čas, který získáme v boji s všedními povinnostmi, strávíme aktivně, naplníme ho zážitky v pohybu a nějakou dobu z nich budeme čerpat dobrou náladu a sílu k dalším utkáním s pracovní realitou. Vše, co jsem navymýšlela, jsme poskládali do dvou dnů. Jirka jezdí jako drak, takže přesuny s ním jsou v rámci pozemní dopravy nejrychlejší možné.

Drážďany a Zwinger

V saském hlavním městě jsme po dálnici byli co by dup. Innere Altstadt v nás vzbudil dojem nerozlehlé útulnosti. Výstavní barokní budovy lahodily oku, ale upřímně řečeno, Praha je stokrát krásnější. Podobně jako byl pro vzhled a význam Prahy důležitý Karel IV. v době gotické, byl pro Drážďany osobností číslo jedna kurfiřt August Silný v době barokní. V architektuře Prahy se zvěčnil Parléř, estetiku Drážďan určil Poppelmann. My máme most Karlův, oni Augustův. Obdiv i údiv vyvolává způsob, jakým po vybombardování na konci druhé světové město vstalo z popela, jak dokonale zrekonstruovali historické budovy, například Frauenkirche nebo Zwinger, kvůli kterému jsme přijeli a vstoupili do něj přesně v okamžiku, kdy se rozezněla slavná zvonkohra z míšeňskéno porcelánu.

Zjednodušeně řečeno, Zwinger (= německý Louvre) je vlastně soubor barokních nazdobených budov okolo nádvoří. Původně ho August plánoval jako zámek, byl oslněn a inspirován životním stylem krále Slunce Ludvíka XIV., ale nějak to nedopadlo. Zemřel, nebyly prachy, jeho syn měl jiné plány (zámek v Moritzburgu). Asi v polovině 19. století se na scéně objevuje architekt Semper a na severní straně uzavírá prostor novorenesanční budovou, kamžto jsme měli namířeno.                    V Semperově galerii se totiž nachází sbírka obrazů světového formátu. Je k viděné za pouhých 10 euro. Doporučuji zapůjčení audio průvodce, mají ho i v jazyce českém (3 e), Upozorní na detaily obrazů a uvede do zákulisí někdejšího vnímání světa. Víte, jaký vztah má Panna Marie ke šnekům? Ne? Tak to se tam rozjeďte a nebo se podívejte na fotogalerii. Jestli budu v dobrém rozmaru, tak to tam napíšu.

Obrazárna Starých mistrů zabodovala na celé čáře, to zas klobouk dolů. Největším lákadlem je samozřejmě Raffaelova Sixtinská Madona, Giorgioneho Spící Venuše, Cranach (oba), Rubens, veduty od Canaletta, toho mám obzvlášť ráda, přestože "fotografuje" města miliónkrát líp než já. Zkrátka tři patra renesanční a barokní nádhery v rozpětí 15. až 18. století.

Kolen druhé hodiny jsme sedli do Jirkova Fokuse a vyrazili na sedmdesátikilometrovou cestu Saskem k Lužickým jezerům-

Sasko a Sasové

Území, kterým jsme projížděli, bylo placaté, fádní, bez šarmu. Vesničky se nijak zvlášť neodlišovaly od těch našich. Silnice možná byly o chlup lepší. Zahrádky byly o trošku upravenější, ale velikonoční výzdoba výrazně bohatší než u nás. Obzvlášť je baví navěšet barevné kraslice na keře zlatého deště. Nápisy jsou v této oblasti dvojjazyčné. Pod velkým německým názvem je v menším formátu uveden i v jakýmsi slovanským jazykem (lužickosrbsky nebo hornolužicky či tak něco). Lužičtí Srbové osídlili tuto oblast v důsledku stěhování národů, po nesčetných peripetiích v průběhu historie zapadli do německého kontextu, ale získali svá práva, zachovali si své zvyky. Jejich kulturním centrem je Budyšín (Bautzen), ale tam jsme nebyli, neboť jsme vsadili na Lužická jezera.

S místním obyvatelstvem jsme přišli do styku až na zpáteční cestě a bylo to setkání překvapivě milé. Už bylo pozdě večer, frčeli jsme po dálnici na Drážďany. Zjistili jsme, že nám dochází benzín.

"Hele, nebudem čekat až do Česka, naberem u nejbližší pumpy," povídá Jirka

Tak jsme koukali po pumpě.

Nebyla.

Při objíždění Drážďan jsme zjistili, že to je docela velké město (328 km2), ale pumpa nikde.

Pokračovali jsme směr Čechy, kontrolka svítila jak divá, ale pumpa nikde.

Jirka zkrotl, ubral na rychlosti, šetřil jak mohl, ale bylo jasné, že budeme za chvíli na suchu. Pumpa nikde.

Vyměkli jsme. Než zdechnout na dálnici, raději sjedeme někam do vsi. Někde snad nabírat benzín musej.

Sjeli jsme do první vsi, pumpa samozřejmě nikde. Než jezdit naslepo, rozhodli jsme se, že se zeptáme místních. Kolem desáté večerní po vsi zrovna nikdo nekorzoval, tak jsem se osmělila v nouzi nejvyšší zazvonit u prvního osvětleného domu. Postupně vylézali členové domácnosti a místo aby na nás poštvali psy, snažili se pomoci, hledali kanystr, benzín, trychtýř... Nejbližší pumpa prý je až v Čechách, ale tam bychom nedojeli. Odmítli eura, tak jsem jim dala jablečnou placku dle starodávného babiččina receptu, kterou jsem upekla v rámci příprav na českosaský výlet.

Lužická jezera

Jak opravit zdevastovanou krajinu po těžbě hnědého uhlí? Díry se zaplaví vodou, vzniknou jezera, obkrouží se asfaltovými cyklo stezkami, vytvoří se písečné pláže, nasázejí břízky a borovice a je to! Všechno jde, když se chce, když je dobrý nápad a chuť do jeho realizace. Místo těžby vznikla rekreační oblast a ráj pro inlajnisty. Lužická jezera už teď zaujímají obrovské teritorium, najdeme je v Braniborsku a Sasku. Dál se pracuje na tom, že v roce 2018 budou největší uměle vytvořenou jezerní plochou v Evropě. Pro oko placatá krajina až tak sexy není, ale pro bruslaře, windsurfaře, plavce, rodinky s dětmi a plážové povaleče to je super místo.

My jsme vyzkoušeli dvě lokality. Nejdříve jsme pojezdili v oblasti kolem Lohsy. Je tam velká variabilita možností. My jsme si vybrali tu, kde nám dal asfalt pořádně zabrat. Když už jsme se vraceli, vzpomněl si Jirka, že ukazatelé cest na bruslení jsou označeny čertíkem, ty ostatní fungují hlavně jako cyklo, občas i pro auta. Nicméně provoz skoro žádný, cesta lesy byla příjemná, vesničky milé.

Druhá štreka, kterou jsme zvolili, byla kolem Balwalder See. Upíchli jsme auto na placeném parkovišti v Uhystu, nazuli, vyjeli. Balwalder See je největší ze saských jezer. Poskytuje okruh (22 km) na vymazleném asfaltu, pohled na zlatavé pláže, lesy a elektrárnu. Z rozvernosti tu vybudovali amfiteátr v podobě lidského ucha. V rozmezí deseti let jsem inlajnovala počtvrté, takže to pro mě byl záhul, ale líbilo se mi to moc a s klidným svědomým mohu doporučit i začátečnickým nemehlům. K autu jsme dorazili se stmíváním.

Českosaské Švýcarsko

Půl století běhám po světě, ale nikdy jsem nedoběhla k Pravčické bráně. Na NP České Švýcarsko jsem měla zálusk předlouho, ale na kolo to není a pěšky jsem se naučila chodit relativně nedávno. Přespali jsme v Ústí, v domě z konce 19. století. Jako společnici na cestu do Hřenska jsme si pustili slečnu Navigaci, která uměla říct jen "teď zahněte doleva." Zahnala nás do centra, přímo do rukou šišlavého policisty, který nás obohatil o několik svých názorů a ochudil o tři stovky.

Šli jsme ten nejklasičtější a nejkrásnější okruh, který nám oblast mohla nabídnout. Z Hřenska po červené. Ráda zapomenu na cca dvoukilometrový úvod po silnici, protože pak už to byla nádhera. Na Pravčické se platí 75 kaček za vstup. Nelze vynechat, naskytnou se úžasné výhledy nejen na ni, ale i na pískovcové skály, věže, pohled daleko do krajiny. Bývá tu dost lidí, Češi, Slováci, Maďaři, Němci, Poláci, šikmooké národy, slyšela jsem španělštinu, angličtinu... Jak by ne, všichni chtějí vidět největší skalní bránu v Evropě.

Pak jsme pokračovali Gabrielinou cestou, šest úchvatných kilometrů do Mezní Louky, odtud po modré a žluté k řece Kamenici. Výhledy nahradil kaňon, kameny olezlé sytě zelenými mechy, bizarně tvarované pískovce, řeka. Divokou a Edmundovou soutěskou nás provezli převozníci na pramicích, odstrkovali loď bidlem, z posledních sil se snažili obveselovat své pasažéry. Byli jsme poslední várka a bidláci toho měli dost. Je to pořádná dřina sama o sobě, ještě k tomu mlít po ixté totéž. Kromě výcviku obrazotvornosti nám sdělili, že Kamenice pramení pod horou Jedlová, měří 36 km, je posledním přítokem Labe na našem území a že před pár lety sem nasadili lososy.

Domů jsem se vrátila s tím, že musím probloumat tuto oblast důkladněji a že tak učiním přespříští prodloužený víkend.

Veselé Velikonoce!