Galície a Portugalsko

Fotky s popisem jsou ve strukturované fotogalerii zde: vytahni-paty-do-galicie-a-portugalska.webnode.cz

Cestou necestou ze Santiaga do Porta, z Galicie do Portugalska. Zahrnuje města slavná i neznámá, rías bajas, ostrovy a poloostrovy, spaní na magických místech i nouzovky. Santiago de Compostela, O Grove, ostrůvek Toja, Pontevedra, Vigo, úžasné Islas Cíes, další španělská i portugalská městečka, Bragu a samozřejmě Porto.

Do Galicie jsem chtěla jet už dávno, ať už v rámci poutní cesty Camino de Santiago nebo na kole nebo jinak. Nabídka letenek Ryanairu zaonačila tuhle cestu v protiproudu portugalské trasy, tedy ze Santiaga do Porta.

Nastudovala jsem si danou oblast a ušila itinerář přímo sobě na tělo. Oproti jiným mým cestám zahrnuje docela dost měst a povinným elementem se stala i gastronomie. To z profesionálních důvodů, kvůli hotelovce, když už tam učím tu špáňu a dějiny kultury. Taky jsem chtěla pořádně pochopit termín rías bajas. Je totiž nepřeložitelný. Jedná se o něco mezi hlubokým zálivem a fjordem, kde se mísí voda z řeky a z moře, což je ideální prostředí pro mariscos, ale o tom až později. Na úvod střihnu ten itinerář, výpověď o cestě pak.

Kdy? V červnu kolem slunovratu, 10 dnů.

Kdo? Osvědčená kombinace - sama se sebou

Specifika: v této oblasti a v tomto čase je západ slunce v půl 11 v noci. Ještě dlouho po 11 je vidět! V 10 v noci se lidé opalují na pláži. Dny jsou opravdu dlouhé a akcentují zážitky. Přechodem do Portugalska se mění čas o hodinu. Města jsou vyzdobená a žijí svátky San Joana.

Vybavení: minimalistické. Jen palubní zavazadlo, spacák, karimatka, žďárák, pláštěnka, nutné oblečení. Váha taková, abych mohla vylézt z letadla, vlaku, autobusu a rovnou jít, aniž bych se obtěžovala úschovou batohu. Tento styl mi dává svobodu a to je super pocit.

Opepření: ztráta jediného cestovního dokladu (vlastními silami), ztráta spodního dílu od plavek (bohužel taky vlastními silami), okradení (rackem), přepadení a klobnutí do hlavy (hejnem racků), drobné okradení při koupi jízdenky (paní bezdomovkyně, stejně bych jí něco dala), zabavení mého malého nožíku, se kterým jsem obletěla půlku světa (italským blbem). Zkrátka cesta plná dobrodružství.

Za kolik? vešla jsem se do deseti tisíc + náklady za dopravu pasu

Tak ten itinerář:

1. Bergamo. Troška Itálie nezaškodí, zvlášť když to je pěkné město a přestup mezi lety dostatečně dlouhý na prohlídku. Nocleh v Santiagu.

2. Santiago de Compostela, poutnická atmosféra v prostředí krásného města a rozlehlých parků. Večerní přejezd do O Grove, ría Arosa. Nocleh na ostrově Toja/Toxa

3. O Grove, přírodní klenot, magická noc pod skálou nad mořem.

4. Stále poloostrov O Grove, fascinující oblast San Vicente, skalnaté i písčité pláže velkorysého rozmachu. Odpoledne v Pontevedra, standardní nocleh ve Slow City Hostel

5. Přejezd do Viga a trajekt na dominantu cesty, Islas Cíes. Vigo, Selime a nouzový nocleh kdesi.

6. Baiona a A Guarda, půvabná městečka u moře. Mají co ukázat a co vyprávět, viz cestopis.

7. Vnitrozemní Tui na řece Miňo, románsko - gotická architektura, přechod do Portugalska, Valenca, Caminha. Nocleh u ústí řeky Miňo/Minho na pláži snů.

8. Viana, Braga, Bom Jesus - kulturně poznávací den ve znamení rozdováděného baroka. Standardní ubytování v Braga Historic Center Hostelu.

9. Porto, závěrečné ubytování v Air Porto Hostel 10 minut chůze od letiště.

10. Přesun domů, ochutnávka alkoholických nápojů na letišti v Bergamu, oslava šťastného návratu se svými chlapci a plánování alpských toulek, kam se vydáme všichni tři společně.

Výpověď o putování

1. Rozjezd se odehrál v italském Bergamu. Měla jsem na něj pár hodin. To úplně stačí. Spojení letiště s centrem je autobusem na třípásmovou jízdenku (2.40 e), která zahrnuje i lanovky. Magnetem je Cittá Alta, středověká, plná lidí. V Cittá Bassa se ke středověku přidává současnost, luxusní obchody, nikoliv však obyč supermercato, kde by si člověk koupil pivo za míň než 3 eura. Kvůli výhledům jsem si vyjela lanovkou do San Vigilia, jinak jsem si dala mandlové kafe a vagabundovala po městě, bez cíle a bez ambicí, jen tak pro dojem z prostředí.

Na letišti jsem udělala dvě zásadní chyby. Koupila jsem si Sambuku, hnusný anýzový likér italského původu, který mě pak doprovázel po mnoho dní, neboť mi ho bylo líto vyhodit. Doporučuji na odvykačku alkoholové závislosti. Za druhé jsem ztratila občanku. Prošla jsem gatem, tedy jsem ji tam asi měla a vystoupila v Santiagu, kde jsem ji už neměla. Po 10. v noci to se mnou nikdo nechtěl řešit, tak jsem se ubytovala hned u letiště na docela dobrém místě: sjet do nejnižšího parkingu (asi 4 ), přejít do pravého rohu, nějak překonat silnici (v noci ok, ve dne asi frekventovaná, po cestě k otevřeným vratům, pak louky, stromy, klídek. V parkingu jsou čisté záchody, takže skoro dokonalé, zvlášť kdybych nemusela řešit tu občanku. Pokud má Ryan milé a schopné lidi, tak seděj v Santiagu a ukazujou vřelý přístup k životu v každé situaci. Nicméně ani pohádková Janet mi občanku nevyčarovala, tak jsem se vydala do města, kvůli němuž tahle cesta vlastně vznikla.

2. Už z autobusu (3 e) jsem sledovala skupinky pěšáků ozdobených mušlemi, opírajících se o poutnické hole, všichni s úsměvem na rtech, neboť jsou u cíle. Právě tito lidé dodávají Santiagu atmosféru radosti a pokory, ať už to je se svatým Jakubem jakkoliv. Je to město, které chytne za srdce, dojme, okouzlí. Navíc je napěchované historí, která se zřetelně zrcadlí v ulicích, architektře a samozřejmě v samotné katedrále na náměstí Obradoiro. Má sice barokní průčelí a věže (74 m!), ale pochází z 11. - 12. století. Náměstí zaplňují poutníci s baťohy, ve skupinkách i samostatně se povalují na vyleštěné dlažbě, mezi nimi projíždějí cyklo-poutníci, praštěj s kolem, kde se jim zlíbí a přidávají se k padlým pěšákům. Tady se necítím jako ušmudlaná tulačka, tady jsem mezi svými.

Na policii jsem pořešila tu občanku, domluvila s hostalem v Portu, že jim přijde můj pásport, v naději, že se to stihne. Stihlo. Pavlík ho poslal s DHL, expres to vyjde na 1 114 kaček. No nepřistup na to, když se musíš dostat domů a hned v pondělí udělovat zápočty. Zajedla jsem to skvělým obědem, pulpo a la gallega (chobotnice po galicijsku) a mero (ňáká ryba). Restaurace Nasas da Rías, menú del día za 10 e. Jmenované pokrmy plus víno a kafe. Bacalao al pil pil nikde neměli, ačkoliv to uvádí učebnice Aventura 1, myslím, že už ve 3. lekci a je to druhý podstatný důvod, proč jsem sem jela. Dostávám se tímto ke galicijské gastronomii.

Co je typické? Mořské plody, které se sklízejí, loví či chovají v rías. Rozdíl mezi přílivem a odlivem udělá až 4 metry, sladká voda se tu mísí se slanou. Tenhle mix tvoří ideální pdmínky pro mořské mrchy, což je jeden z pilířů místní kuchyně. Dalším pilířem jsou produkty z kraviček: vynikající sýry a maso. Mezi sýry kraluje tetílla, v překladu cecík či koza, což přesně odpovídá tvaru produktu, viz fotogalerie. Hodně často se tu jí empanada, což je zapečené cokoliv v pšeničném či kukuřičném těstu. Tradiční galicijský chléb je z kukuřice. Blbě se shání, protože se hned vyprodá.

Prochodila jsem celé historické centrum, parky, rozlehlé a vyhlídkové, vezla do katedrály. Vstup se neplatí, ale je třeba zbavit se batohu (2 e za úschovnu).

3. Ve 20.30 odjíždím do O Grove (Monbus, 6.75 e, na nádraží wifina). Ve 22.30, kdy teprve začíná zapadat slunce, mě autobusačka zastavuje u mostu na ostrov Toxa nebo Toja, podle toho, jestli to chcete v místním jazyce nebo ve španělštině. Mluví se tu gallego, galicijsky, což je oficiální jazyk. Něco mezi španělštinou a portugalštinou, dá se tomu rozumět. Některá slova jsou velmi podobná: salida - saida, ocho - oito... Obzvlášť mě pobavilo spojování členů s předložkama: por la splyne v pola.

Ustlala jsem si v lese pod kapradinami jak z druhohor. Jak je Toja pěkná, jsem objevovala až ráno. Lesy, parky, dokonce lázně, golf, ale kupodivu mě nejvíc zaujal dětský park, protože měl svou vlastní legendu o grobitech (zřejmě varianta hobita žijící na O Grove).

Grobité se vyskytují v hlubinách termálních vod na ostrůvku Toja. Mají li chuť vylézt na zem, činí tak prostřednictvím studny. V tom okamžiku se hlína promění ve vodu, oni se transportují ven a pak se zase voda promění v hlínu. Grobité rádi lezou po impozantních stoletých borovicích jako veverky. Když jsou unaveni, jdou si odpočinout do domečků v pozemní vesničce, která zároveň slouží dětem jako park. Je však zbytečné bušit na dveře, nikomu neotevřou. Málokdo je spatří, tak jsou plaší. 

V Polsku jsem neviděla zubra, v Turecku mořskou želvu, v Banátu medvěda, tak mě nepřekvapilo, že jsem tu nezahlékla ani grobití čepičku. Zato jsem ráno viděla rozběh místního šampionátu na 400 metrů. Nadchlo mě to a připomnělo, že jsem rok žádný závod neběžela a měla bych to napravit.

Na infocentru mě kompletně vybavili vědomostmi, nápady a mapami a vystřelili na cestu po obvodu poloostrova. Úvodní část kolem přístavu Meloxo byla spíš nezajívavá. Nebaví mě chodit pěšky tam, kde se dá jet na kole. Ale pak to začlo! Nádherné pláže, zlatavé, skoro bílé, čisté, průzračná voda, skaliska, bujná zeleň, voňavé lesy, minimum lidí. Nejhezčí část je na západě, v oblasti San Vicente. Nazývá se Černé kameny, Piedras Negras. Lepší prostředí pro magickou noc bych těžko hledala.

4. Druhý den jsem pokračovala v krasojízdě po obvodu, došla jsem až na pláž na úžině (pláž Praia da Lanzada), která spojuje O Grove s pevninou. Tam jsem sedla na autobus do Pontevedry (1.25 e, 12.40 - 13.25). Měla jsem tu naplánované ubytko (17.50 e) v hostalu v centru, takže jsem zase bloumala městem a užívala si civilizace i poutnické atmosféy, neboť město leží na portugalské trase Svatojakubské poutní cesty. Však i hlavní chrám, Iglesia la Peregrina, Panna Marie Poutnice to dosvědčuje. Kromě dobře zachovalého historického centra, středověkých a barokních památek tu je ještě jedna zajímavost: byla zde postavena jedna z lodí Kryštofa Kolumba. Santa María. Jejím osudem bude objevovat. Nikdy se nevrátí do Evropy, ale o tom až později.

5. Pak přišel den, na který jsem se nejvíc těšila. Islas Cíes. Aby se tam člověk dostal, musí požádat galicijské úřady o vstup. Jde to po internetu a je to rozumá regulace návštěvníků těchto vzácných ostrovů.

Přivstala jsem si, přesunula se vlakem do Viga (půl hoďky, 3 e, vyhlídková jízda podél ríy) a stručně si ho prohlédla. Úplně to stačí. Historické centrum je mrňavé, přístav pěkný, to jó, moderní část velkolepá, na mě až moc. Sedla jsem na trajekt na Cíes. (16 e, společnost Mar de Ons).

V čem jsou tak jedinečné? V přírodním potenciálu. Nádherné vnitrozemí, úžasné pláže působivá flora a jedinečná fauna. The Guardian prohlásil pláž Las Rodas za nejkrásnější na zemi. Je fakt nádherná, ale nesouhlasím a jako protihráče vytahuji pláž Cirali v Turecku. Další prvenství: žije tu největší kolonie racků na světě (22 tisíc párů). Jeden z těch parchantů mi ukradl půlku uheráku, viz fotodokumentace přípravy zločinu

Ostrovy jsou tři: Monteagudo, tam se přistává, Isla do Faro, tam je jediné možné ubytování - kemp, a San Martiňo. První dva jmenované ostrovy jsou spojeny tou pláží Rodas. Jsou tu celkem čtyři značené cesty (viz ofocená mapa), vyhlídkové, ať už vedou vnitrozemím nebo po obvodu. Pláží tu je několik, všechny pohádkové. Vnitrozemí pronikavě voní eukalypty a borovicemi. Našla jsem hnízdo s racčími vajíčky, už s naklobanou skořápkou, jak se mláďátko snažilo ven. Mamču moje přítomnost znervozňovala, tak jsem odtáhla, abych nerušila. Pak jsem našla cestičku v prostředí zřejmě atraktivním pro hnízdění, protože byla vroubená racčími rodinkami. Rozplývala jsem se nad housaty/kuřaty (?), což se kupodivu žádné paní rackové nelíbilo, tak se tatínkové zorganizovali a pořádali na mě nálety, dokonce mě jeden z nich zákeřně klobnul zezadu.

Ještě jedna zajímavost. V roce 1878 navštívil Ría de Vigo Jules Verne. Inspirovalo ho to natolik, že sem nasměroval i podmořskou cestu slavného Nautilu dne 18. únore 1868 (Verne je ve svých dílech velmi přesný). Následujícího dne dorazí kapitán Nemo na Atlantidu, která se nachází v blízkosti Islas Cíes.

Já jsem naopak zůstala na pevnině. Z Viga jsem jela na pláž Selime. Oproti původnímu předpokladu se ukázalo, že není vhodná na nocleh, ale na noční život. Vyrazila jsem tedy na nejbližší kopec, jako že tam bude výhled, ale stále jsem se nemohla vymotat z osídlení, tak jsem nakonec přechrápla nouzově v porostu, ze kterého jsem se ráno horkotěžko drásala. Vegetace tam je fakt bujná. Ráno jsem chytla stop k nejbližší zastávce Atsa, přeskočila na autobus a vyrazila do Baiony.

6. Baiona se právem pyšní kompaktním historickým centrem, pevností, přístavem a zaparkovanou replikou lodi Pinta, na které sem připlul kapitán Pinzón, aby baioňanům jako prvním v Evropě sdělil radostnou zprávu, že cesta do Indie funguje. Proč nepluly všechny tři lodě pospolu? Santa María se nevrátila vůbec, Niňu a Pintu od sebe rozdělila bouře u Azorských ostrovů. Niňa s Kolumbem později dorazila do Lisabonu.

Pevnost rozhodně doporučuji pozornosti každému, kdo se tu octne. Jde hlavně o procházku po hradbách, neb výhledy jsou působivé, ať už na město nebo na obrovskou sochu na skále nebo na přístav a moře či dokonce na Islas Cíes v dálce.

Za dvě éčka člověka pustí na Pintu. Je překvapivě malá. Jak se tam mohlo vejít 27 námořníků??? A to ještě nesměli do podpalubí. Tam se truhlařilo, velelo, skladovaly potraviny, které by hladoví chlapi dozajista sežrali.

Tímto jsem ukončila očumování Rías bajas. Poznala jsem celkem tři: Ría de Arosa, Ría de Pontevedra, Ría de Vigo. Rías Altas a Finisterre nechám na další cestu. A hnula jsem se dál, k hranicím s Portugalskem, k řece Miňo do roztomilého městečka A Guarda. Autobus ve 12.30. Dojmy? Klid, barevné domečky kolem zálivu s přístavem, prázdná pláž, čistá voda, skvělé jídlo. Menú del día za 12 éček: mejillones (škeble), raya (rejnok), půllitr skvělého vína, kafe + dobití mobilu, foťáku a celé Ivany příslušnými energiemi. Vše v poslední restauraci u přístavního mola. Vydala jsem se na kopec Monte Santa Trega. Jsou tam i značené cesty, ale vlastně se nedá nijak zabloudit. Výhledy na A Guardu i na ústí řeky Miňo vrchovatě odmění úsilí za nastoupání 350ti metrů. Navíc tu je další z archeologických pokladů Galície: castro Santa Trega někdy z počátku našeho letopočtu. Kamenné chýše na kruhovém půdorysu jsou v takovém množství velkou kuriozitou. Jde sice o historicko-uměleckou národní památku, ale vstup je volný, jak finančně, tak časově. Kolem desáté večerní tam kromě mě nebyla ani noha. Pomýšlela jsem, že tam přespím, ale nakonec jsem našla příhodnější místo na zašití. Samozřejmě že taky s výhledem a speciální atmosférou.

7. Ráno jsem odfrčela do Tui, dalšího z klenotů, které zdobí Galicii. Leží asi 30 kiláků od ústí Miňa.  vrchol kamenné krásy tu představuje katedrála S. Marie, hlavně její úchvatný portál. Městečko je na kopci, nabízí možnost potoulat se středověkými uličkami horem dolem. Protíná ho Svatojakubská cesta a její mušličkové značení v ulicích. Krom toho doporučuji slézt k řece, vykoupat se, projít se po nábřežním paseu, které směřuje až k Puente Internacional, mezinárodnímu mostu. Ten spojuje španělskou Tui s portugalskou Valencou. V roce 2012 byla tato města prohlášena za jedno euroměsto, což je fajn, hlavně protože nehrozilo, že mě bude chtít někdo prolustrovat, když tu pobíhám bez dokladů. Portugalci i Gallegos na hlídání svých hranic v rámci EU naštěstí dlabou. Valença je malinká, sevřená hradbami na kopci nad Minhem (Miňo od této chvíle vnímám jako Minho, ale klid, výslovnost je stejná). Stavby jsou hojně zdobené dlaždičkami, Portugalci jsou stejně milí jako Španělé, ale ne tak elegantní a jsou pro mě méně pochopitelní, což rozvedu později.

Z Valency jsem odjela do Caminhy. Bacha na změnu času, trčela jsem na pustém nádraží o hodinu dříve, neboť se mění, i když jsem se přesunula ve směru severojižním. Caminha je zase protějškem A Guardy. Nejsou spojeny mosty, ale trajekty. Předchozího dne jsem z kopce Santa Trega koukala na dlóóóuhé pílé pláže vedoucí od ústí Miňa/Minha dál na jih a rozhodla jsem se, že to bude místo hodné pro strávení noci slunovratu. Prohlédla jsem tedy Caminhu, zas krásné historické centrum, pořád se to opakuje. Došla jsem na nejseverozápadnější místo Portugalska a blaženě se kochala tou nádherou do té doby, než se spustil déšť.

"Nevadí," řekla jsem si, "alespoň vyzkouším svůj žďárák."

Žďárák jsem si sama vymyslela, objednala speciální látku v extremtextilu v Drážďanech. Látka je neskutečně lehká a má odolat 10 000 mm sloupci. Zalezla jsem do něj a koukala na sunset nejdelšího dne v roce. Déšť mi nevadil do té doby, než jsem zjistila, že můj milý žďáráček si s ním vůbec neporadí. Budu muset vymyslet ještě jednu opravdu nepromokavou vrstvu, abych s tím mohla i na hory.

8. Zbytek cesty se odehrával velmi civilizovaně, dokonce i s regulérním ubytováním. Prohlédla jsem si přístavní Vianu, pak jsem dorazila s několika přestupy (Barcelos, Nino) do Bragy. Centrum i můj hostal jsou kousek od nádraží. Všude se veselilo a slavilo. Podstanou roli v tom hraje i skvělé jídlo, nejlépe bacalao a la moda Braga, a vinho verde, což je víno typické pro tuto lokalitu. Všeprostupující slavnosti San Joana ozdobily město, možná nepříliš vkusně, zato však rozverně. V rámci ubytování mi půjčili kolo, spíš plečku. Vyjela jsem k Bom Jesus, který se stal jedním z vrcholů estetických dojmů.

O co jde? Na zalesněném kopci vede série schodišť ke klasicistnímu kostelu (poč. 19. st). Ale jakých schodišť! Cesta po nich je koncipována skoro jako divadelní představení. Jsou osazená kapličkami, sochami, jejich rozvlněné tvary i pravidelný rytmus nenechají oči na pokoji. V kapličkách je názorně, až naturalisticky, vyprávěn příběh posledních dní Ježíše, opět pojednaný jako divadelní scény. Načetla jsem, že tudy mají proudit davy poutníků pěšky nebo dokonce po kolenou, ale krom mě tu neproudil skoro nikdo. Zřejmě protože na této křesťanské půdě vládlo pekelné horko, čehož jsem využila ke koupání v kašně. Skočila jsem tam kompletně oblečená, neb jsem se nechtěla rouhat odhalováním. Aspoň že tak.

Jak už řečeno, celému tomu vertikálnímu tyátru vévodí kostel, ale tím to nekončí, nahoře je rozlehlý park ozdoben drobnou architekturou, jezírkem, grotou, výhledy, vybaven restaurací a parkovištěm pro ty, kteří nechtějí vlastnit prožitky z výstupu.

9. Porto. Už jsem z té kultury byla unavená, tak jsem tam jela nepříliš nadšeně (Vlakem v 8.34, 3.40 e). Hned na nádraží São Bento mě veškerá zpruzenost přešla. Vzniklo na místě benediktinského kláštera, jak vidno v názvu. Je ozdobené modrobílými dlaždičkami příběhy z historie i železniční dpravy. Všichni si to fotí jako o závod, já samozřejmě taky.

Nádraží je úplně v centru, ke katedrále s výhledy co by středověkým kamenem dohodil. V tomto ohledu už jsem byla plně saturovná z předchozích měst. Porto je poutavé něčím úplně jiným! Mostem!

Most Ludvíka I. Portugalského se klene nad řekou Douro ve výšce 45 metrů. Už jen to je záruka výhledových zážitků, zvlášť když je na co koukat: přístav, barevné domečky, seřezené nad sebou od nábřeží k věžím katedrály. Levá strana řeky se nedá zahanbit a přisazuje klášter, park, nábřeží s restauracemi, kavárnami, stánky a sérii patnácti bodegas - sklepů plných portského vína. Zpátky k mostu: je železný, dvoupatrový, budící obdiv. Má ho na svědomí Eiffelův spolupracovník Seyrig. Jeho návrh porazil samotného velkého Eiffela. Po horním patře se prohánějí vlaky metra (k nerozeznání od tramvaje) a turisti. Dolní patro patří automobilové dopravě, turistům a bláznům, kteří z něj skáčou do kalných vod Duera a požadují za to bakšiš. Ponte Luis I. byl svého času (1886) považován za nejdelší most svého druhu na světě (385 m).

I tady se odrazily svátky sv. Joana veselím, hodováním a tancem v ulicích. To vše, prosím, za bílého dne. Navíc se na každém rohu prodávala pískací kladívka, hojně kupovaná všemi věkovými skupinami i národnostmi. Lidé se pak vzájemně oťukávali, což se mi zalíbilo až po degustaci OPORTA, tedy portského. Dokonce tak, že jsem sama uvažovala o investici do kladívka.

Čeho jsem si všimla na Portugalcích? První povrchní dojmy jsou následující: Portugalec je méně elegantní než Španěl, ale je stejně sympatický, milý. Snaží se všechno dělat co nejsložitěji. Uvedu příklady.

Heslo na Wifi má nejméně 10 znaků, mezi nimi několik nul nebo óček. Klíče od záchodů jsou k zapůjčení u manažerem nádraží. Toho je třeba lokalizovat a odchytit. Na velkokapacitní stanici metra v centru je pouze jeden automat na jízdenky. Před ním obrovská fronta cizinců, kteří ho neumějí ovládat. A tak podobně. Jistě má vše svůj důvod, který běžnému mudlovi není zřejmý. Třeba zrovna tento automat plní i sociální funkci, protože u něj vždycky stojí nějaký hodný člověk, vsadím se, že mají pevně stanovený rozvrh služeb, a pomáhá cestujícím s nákupem. Přitom je malinko ošulí či okrade a všichni jsou spokojení.

10. Celkový dojem ze severního Portugalska mám veskrze pozitivní. Posledního večera jsem se shledala se svým pasportem, takže jsem v pohodě docestovala domů, dokončila školní rok a zahájila umírňovací režim ohledně stravování, neboť mě tento pobyt obohatil nejen na zážitcích, ale i na váze. V dohledu jsou třídenní Totesgebirge, tam se to snad trochu srovná.