Banát

Velikonoční prázdniny roku 2015 hodily pár dní volna, a tak jsem odjela do Banátu. Fotogalerie k tomuto vyprávění o půvabných českých vesničkách se nachází na vytahni-paty-do-banatu.webnode.cz

Staročeský týden v Rumunsku

Rumunský Banát zaujímá své místo v kopcovité krajině, která si dokonale podmaní ty, kteří ji nemusejí obdělávat. Je to totiž pořádná dřina.

V 19. století sem přesídlilo pár stovek Čechů, zakořenili tu a založili šest vesnic, Svatou Helenu, Rovensko, Gernik, Eibenthal, Bigr a Šumici. Dodnes se tu mluví česky, tak trochu jazykem, který pamatuji od babičky Růženky. Lidé zde oplývají stejnou laskavostí i urputností, kterou měla v povaze ona, jsou pracovití a mají smysl pro jednoduché radosti života. I jejich kuchyně je jednoduchá, vydatná a hlavně skvělá.

Je třeba odjet do Rumunska, abychom mohli nahlédnout do vlastní české minulosti.

Byla jsem tam dvakrát. Jednou s Pavlem, v rámci rozsáhlého balkánského cyklovýletu, podruhé sama, o velikonočních prázdninách v roce 2015.

Vystřídalo se na mě jarní a zimní počasí, prochodila jsem dny slunečné, sněživé i deštivé. Jela jsem tam autobusem linky pana Hrůzy. Znalec banátských přírodních poměrů, druhý řidič Miras, mě odklonil od nápadu absolvovat cestu všemi vesnicemi. Zahrnovalo by to i 33 km dlouhý úsek mezi Bigrem a Rovenskem v náročném terénu a prý se špatným značením. Představa bivaku v dešti a sněhu mezi vlky, medvědy a další havětí mě odradila, a tak jsem zvolila jistější variantu, tedy přechod ze Svaté Heleny (Sfanta Elena) na Gernik, pak na nejvýše položenou vesnici Rovensko a zpět.

Chtěla jsem jít sama, ale neustále jsem se míjela se šestičlennou skupinkou vedenou právě tím Mirasem. Druhý a třetí den mě absorbovali. Trochu jsem si připadala jako na zájezdu. Ztrátu autonomie nahradilo Mirasovo průvodcovské vedení a zasvěcené komentáře. Nicméně ráda jsem se od nich zase odtrhla, samota v horách pro mě má speciální kouzlo. Tedy až na rumunské protivné psy, co se na mě vytahovali. Na cestě z Heleny mě obklopily čtyři bestie. Se třemi jsem se nějak domluvila, po čtvrté jsem se musela ohnat holí. Nakonec jsem prošla s pocitem, že vítězně. I smečka byla spokojená, že mě zahnala.

První noc jsem se ubytovala u Carbanových. Paní Marie, a všechno kolem ní, mi připomínala babičku Růženku. Měla jsem pro sebe celý dům, oheň v ložnici ( = kamna), koupelnu (ledovou) a dokonce i sprchu (vlažnou). A ještě k tomu chlív se třemi kravkami (Srna, Růža a Malá). Souhry náhod způsobily, že další dny jsem byla ubytována s více lidmi v jednom domě. Protože ráda spím sama, zvolila jsem nocleh v místnosti bez ohně místo sdílené ložnice s kachlákama. A že na Rovensku byla kurva zima!

Návštěvníci českých vesniček v Banátu mají to štěstí, že mohou nahlédnout do života místních, mohou se těšit z jejich pohostinnosti, ochutnat opravdické jídlo, všechno vypěstované a nebo zaříznuté na vlastním dvorku. Vesničky, stavení, zařízení, všechno je skoro jako ve skanzenu, žije se tu jako za starých časů, podle zákonů přírody a práce na polích. Mladí jsou povětšinou "odejitý" do Čech, zůstali jen staří, neznají nic jiného než dřinu. Jsou v tom krásném prostředí spokojení, práce jim nevadí, je to jejich náplň života. Udržují své, vlastně i naše, dávné tradice. Od první třetiny 19. století tvrdošíjně lpí na svém češství, nicméně s Rumuny žijí v souladu, bez konfliktů. Všichni kromě češtiny mluví i rumunsky. A všichni ovládají skype, protože to je možnost, jak být ve stálém kontaktu se svými dětmi a vnuky.

Hned po příjezdu jsem si na Heleně domluvila ubytování u Pekových na poslední den, s tím, že si tam nechám batůžek s věcmi, které nechci tahat s sebou. Paní Barbora se samozřejmě rozpovídala a také se na všechno vyptávala. Pověděla jsem jí, že pracuji v Poděbradech.

"Není to u Peček?", zeptala se. Ukázalo se, že v Pečkách bydlí její děti, dokonce že její vnučka chodí k nám do školy. A že zná i moji studentku Denisu Lissy, prapůvodem z Bígru. A že díky FB podrobně sleduje dění u nás na škole, že ví o pretestacích, zkrátka o všem, co se u nás šustne.

Turisty tu vítají s otevřenou náručí. Už pár let se sem jezdí, nejen kvůli přírodě, ale také kvůli lidem. Pro místní to je příležitost, jak si něco přivydělat. Za přespání dostanou 200kč, za ubytování i s nakrmením 350, což je v místním rozpočtu hodně peněz a pro nás zase tak moc ne.

Doprava s p. Hrůzou stála 2300. Je spolehlivý, dokonce mi vyměnil i korunky na lei. Domluvila jsem s ním i přepravu kol na léto. Celkem vč. dopravy mě výlet vyšel asi na 5 tis + tiskara za slivovici, višňovici, marmelády, zkrátka suvenýry z cesty. Přivezla jsem si i plecháček s krávou, který mě za pár let pořádně rozesměje, ale to jsem v té době nemohla tušit.

V sobotu jsem šla i na mši v rovenském kostele. V neděli na tancovačku v Gerniku. Prožila jsem Velikonoce v místním stylu. Jo a taky jsem dojila krávu Srnu. Plus spousta dalších zážitků a pozorování, jenže to by už bylo moc dlouhý a já si jdu uvařit něco dobrého. Sarmy, koláž, domácí klobásky a ani ořechové buchty to bohužel nebudou.