Amsterdam

Amsterdam a okolí

Podrobnosti, komentované fotky, výklad Rembrandta, detaily slavných obrazů, vše v odlehčené formě, najdete zde: https://vytahni-paty-amsterodam.webnode.cz/

Říjnový výlet osvědčeného tria Kámošky a já byl nasměrován do Amsterdamu, ale protože jsme holky rozbíhavé, tak jsme doputovaly i do Harleemu, Zandvoortu, Zaanse Chans, vykoupaly se v Severním moři a pobloumaly v dunách.

S Miruší jsme plánovaly nějaký civilizovaný výlet asi dva roky. Už jsme spolu absolvovaly Řím, ale na dalším jsme se nemohly dohodnout. Města, která by zajímala mě, nebyla atraktivní pro ni, protože do nich jezdí jen za prachy. Krom učitelování na gymplu je totiž průvodkyně v angličtině a ruštině. Města, která by zajímala ji, nejsou atraktivní pro mě, protože do nich jezdím za prachy. Krom učitelování na hotelovce jsem průvodkyně ve španělštině a italštině. Nakonec to vyhrál Amsterdam. Když jsme na cestujlevně.com zahlédly příznivé letenky, skočily jsme po nich. Přidala se k nám Síma, která je mladinká a ještě nemá tak zúžený výběr míst, kam chce jet, takže jí to je fuk, hlavně že se tam dá očekávat noční život, což v Amstru jo. Síma byla pro náš gerontologický tandem velkým přínosem. Mirce vláčela zavazadlo, mě četla esemesky, když jsem nemohla najít brýle, hledala předměty, které jsme ztratily a se svým typickým šarmem se stala vyjednavačkou a zařizovatelkou. Až to svádí trochu ji zneužívat. Však se na mě Mirka, shodou okolností její matka, zaškaredila: "Dojednej si to kolo sama, potřebuješ procvičovat angličtinu."

V této sestavě jsme si pěkně užily Řecko, takže jsem neměla obavy, že by nám to neklapalo. Před Řeckem jsme na letišti zahajovaly pětihvězdičkovou Metaxou. Na Holandsko se mi zdálo vhodné pivo. Síma ho neplánovaně akcentovala rumem "máš v sobě kapitána". Do letadla jsme nastupovaly hodně rozdováděné. V tomto uvolněném stavu jsem potkala svou studentku Terezu, velmi inteligentní a seriózní dívčinu. Taková náhoda!

Ubytování

Ubytování je v Amsterodamu drahé, to se nedá nic dělat. Složily jsme hlavy v Hotel Bicycle Amsterdam, třílůžák na 4 noci nás stál 460 euro. Doporučuji ho. Nachází se v příjemné čtvrti nedaleko od centra, v dosahu je tržnice, hospůdky, dokonce malý red light district. Personál vždy ochotně poradil, vybavil nás mapkami a hlavně nakrmil. Snídaně  byla v ceně. Očekávala jsem nějaké brambůrky nebo toust s marmeládou, ale holandská tradice velí, že snídat se má pořádně. Den jsme startovaly zakrmené sýry, šunkou, salámy, ovocem. Síma si z nepochopitelných důvodů mazala chleba burákovým máslem a podobnými hmotami, což jsou holandské speciality. Další výhodou hotelu je možnost půjčit si žlutou plečku (8e/den), kterou můžete ustájit v přilehlé garáži. Depozit 100 euro se nepožaduje.

Hotelpaní nám sdělila, jaká že to je zvláštní náhoda. Nikdy zde nebyli ubytovaní Češi. A teď hned dvě skupinky. Krom nás tu našly přechodný domov dvě české holčiny. Dokonce na stejném patře jako my! That´s funny story! Jedna z nich byla ta moje studentka. Mimochodem, má docela zajímavé cestovatelské plány. Umanula si na Teherán.

Poznámka k dopravě po městě: Z/na letiště jezdí autobus č. 197 (5e) nebo vlak + bus. Jízdenka pro městskou dopravu je za 2.99, když se lístek koupí u řidiče, o 50 centů méně v automatu.

Amsterdam - město grachtů a čokoládových domů,

tak ho vidím já. Amsterdam je jiný než jihoevropská města, na která jsem zvyklá. Má to své důvody v historii a přírodních podmínkách. Protože se jedná o území, o které se činorodí Holanďané přetahují s vodním živlem, přišly vhod grachty. Voda je pěkně usměrněná, aby sloužila. Plní funkce praktické - doprava a poetické - zrcadlení těch čokoládových domů. Ty postavili protestanští a hlavně bohatí měšťané. Právě v tom je jádro pudla. Šlechta a církev, které se prosazovaly na katolických územích tu finančně hrály spíše podřadnou roli. Proto tu vidíme poměrně málo kostelů a hodně málo paláců. Vlastně jen královský palác na hlavním náměstí Dam. A i ten původně sloužil jako radnice. Dnes je přístupný pro veřejnost. Holanďané, správněji Nizozemci, byli a jsou výborní obchodníci. Movití obchodníci. To se samozřejmě promítlo i do jejich domů, které se tak krásně zrcadlí ve vodních hladinách grachtů. Není divu, že si tu krásu vzalo pod svá ochranná křídla UNESCO.

Město se nachází na řekách Amstel (také pivo) a Singel. Začátkem 17. století se začalo s pořádným odvodňováním. Námezdní dělníci z Německa, bezdomovci a podobná svoloč, vykopali tři prstence, které určily urbanistický plán města: Herengracht (Pánský gracht), Keizersgracht (Císařský gracht) a Prinsengracht (Princův gracht). Trochu to napomáhá v orientaci, když bloumáte v ulicích protkaných vedlejšími kanály, kterých je asi 160. Stoprocentně zabloudíte a stoprocentně se najdete. Všude je na co koukat, všude se něco děje.

Koukaly jsme třeba na stěhování. Amsterdamské domy jsou uzoučké, ale vysoké, s nádhernými štíty. Prý se nenajdou v celém městě dva stejné, Ale jednu věc mají domy společnou. Nahoře trčí bytelný hák, který sloužíval ke stěhování nábytku. Schodiště jsou totiž tak úzká a strmá, že se na nich sotva vyvláčí kufr střední velikosti. Dnes najede stěhovací vůz vybavený jeřábem s rozměrnou plošinou, na kterou se vyskládají všechny krámy a  nahoře to pak stěhují přímo do okna, jakoby to bylo v přízemí.

Koukaly jsme na unavenou mládež, která přebrala fet. Překvapivě nebylo takových troubů moc, ale rozhodně nevypadali šťastně. Marihuana je snadno dostupná v coffeshopech, nejvyhlášenější se jmenuje Yellow Mellow. Simču tato tématika zajímala, tak jsme porůznu nakoukly. Zjistily jsme, že u nás se zmiňované zboží sežene levněji a snad i ve vyšší kvalitě. Přesto jsem litovala, že si nemohu stylově zapálit v srdci tohoto města neřestí, protože nekouřím. Před devíti lety jsem porazila tabákového démona a neopovažuji se ho pokoušet, protože podruhé bych to už nedala. Bavím se o obyčejných cigaretách! Jestli je to u drogově závislých ještě těžší, tak klobouk dolů před těmi, kdo se z toho dostali.

Prošly jsme i Red Ligt District. Ve výlohách seděly či stály mladé dívky i paní starší než já. Kouřily, mobilovaly, koukaly do placek (= tablet) či jinak si krátily čas čekáním na zákazníka. Kolem proudil normální život jako třeba u nás v Celetné. Simona byla v šoku. Výlohy se sexy ženami se střídaly s výlohami se zbožím běžným či speciálním. Speciální kousky sloužily k obohacení erotického života, i když jsme často ani neodhadly konkrétní účel a použití vystavených exponátů.

Hlavní důvod, proč jsem hlasovala pro Amsterdam, byly galerie. Konkrétně Rijksmuseum a Van Gogh Museum. Tam holky nechtěly, protože je zajímají spíš hospody, tržnice, brousírny diamantů a tak.

Rijksmuseum

Pro mě asi nejsilnější zážitek z celého výletu. Do Amsterdamu se jezdí na Rembrandta, to je jasné. Kromě něj v Rijksmuseu najdete mnoho dalších holandských mistrů 17. století. Bráno v celé souvislosti, nachází se tu malířské od 15. do 17. století plus delftská fajáns, zlatotepecké práce, asijské umění z koloniální éry, ve 3. patře i něco z 20. století a jako bonus dokonce i historické domečky pro panenky.

Centrem nejvyšší umělecké blaženosti je Čestná galerie (Gallery of Honour) uprostřed druhého patra. Právě tam můžete stanout tváří v tvář Noční hlídce a dalším fascinujícím dílům Rembrandta, Halse, Steena, Vermeera...

Z praktické stránky: otvíračka je od 9 do 18 hodin. Doporučuji dorazit nejdéle na devátou a zakoupit vstupenku ještě bez fronty. Stojí 18 a půl éčka, ale je to fakt dobrá investice. V těchto časných hodinách většina návštěvníků ještě vyspává opici z předchozího dne, takže se nikdo neplete pod nohy. Italskou a holandskou renesanci si nechte na pak a mazejte rovnou do Čestné galerie jako já. Vychutnáte si tak nádherné obrazy v nádherném prostředí v klidu. Smí se fotit! Bez blesku, to dá rozum. Pro své studenty jsem nacvakala spoustu snímků, využívám možnost ulovit i detaily, které by mohly uniknout pozornosti. Na stránce věnované výhradně Amsterdamu jsou k mání podrobnosti, fotografie s komentáři a něco o pohnutém životě Rembrandta.

Odkaz zde: https://vytahni-paty-amsterodam.webnode.cz/rijksmuseum/

Van Gogh Museum

Načetla jsem, že nejlepší doba k návštěvě Gogha (17 euro) je v pátek večer, neboť přijímá do desáté večerní. Dorazila jsem tam tedy v sedm a hnala se ke vstupu. Tam mi ramenatý fešák ukázal jakýsi průvod a kázal, abych se zařadila, že prý to je fronta na vstupenky. "Tý jo, esi mi ten postimpresionismus stojí za to", řekla jsem si.

Když jsem se po delší době propasírovala do muzea, zjistila jsem, že klidná prohlídka to určitě nebude. Proč sakra nejdou do hospody jako moje kamarádky? Co maj ty chlapi očumovat Slunečnice, Cypřiše, Goghovy ksichty, Pokojíček v Arles, když můžou okukovat krásné slečny ve výlohách? Navíc se nesmělo fotit. Samozřejmě jsem fotila přes zákaz. Měla jsem z toho adrenalinu, jako bych se pokoušela nějaké to dílko odnést, ale když mě hlídač napomenul, tak jsem jako slušně vychovaná žena uposlechla a fotila až v dalším sále. Kromě Gogha a dalších mistrů přelomu 19. a 20. století tu je zveřejněná jeho korespondence z bratrem Theem či jiné intimnosti ze života. Docela jsem si vyhrála u mikroskopu, který umožňuje zkoumat malby opravdu, ale opravdu hodně zblízka. Původně nikdo neměl o koutek s mikroskopem zájem, ale když lidé viděli, že si tam zkoumám a fotím, utvořili kolem mě hlouček a netrpělivě čekali, kdy si to budou moci zkusit také. Připadalo mi to, jako když se děti přetahují o hračku, která se ještě před chvilkou válela bez povšimnutí.

Harleem

Dvakrát jsme si udělaly výlet mimo Amsterdam. Ten první byl do Harleemu a Zandvoord aan See k dunám a pobřeží Severního moře. U mě mělo premiéru.

Jízdenka se koupí snadno. Blbuvzdorný obřad nta dotykovém displeji jsem zvládla i já. A to je co říct. Jakákoliv technika mě nemá ráda, dělá mi naschvály. I jednoduchý mlékomat se těší, co mi zas provede, ale to jsem odbočila do Zvěřínku na Nymbursku. Se zakoupenou jízdenkou se projde turniketem. Cestu lze kdykoliv přerušit, jízdenka platí dál. To se nám hodilo, protože jsme obětovaly Delft ve prospěch Haarlemu, právě proto, že byl  tak pěkně při cestě k moři. Jen se nesmí zapomenout odcvaknout si lístek i při přistání. Někde to ani jinak nejde (zas turnikety), někde přiložíte lístek k příslušnému bazmeku.

Haarlem mi připadal jako zmenšený Amsterdam, půvabný a útulný, všechno pěkně při ruce. Zvláště nás zajímal obrovský mlýn, první, co jsme v Nizozemsku zahlédly. Mě přitahovalo hlavně Frans Hals Museum, takže se ve finále naše cesty rozdělily. Já, vysloveně přírodní živel, zaplatila 12 a půl peněz za vstup na kulturní zážitky a Mirka, vysloveně kulturní živel (a malířka!), odtáhla i se Simonou k moři. Harleem jsem dosud znala jen jako malířský pojem harleemská škola, kterou založil a vedl Frans Hals. Je mi sympatický. Povznesl se nad vznešenost. Maloval, jako by fotil momentky, které vystihují charakter objektu. Někdy i dost nemilosrdně. Lidskou povahu dokáže vystihnout geniálně. Nejraději mám Veselého pijáka. I toho, co mám doma, i toho od Halse. Frans Hals měl nevšední život jako všichni výjimeční lidé. Navíc ho osud vrtnul do doby  třicetileté války, což samo o sobě garantuje, že je o hru na survival postaráno. Dožil se 86ti let a to tenkrát bylo 50 až až! Bohužel ta závěrečná etapa nebyla žádná hitparáda, protože se ubytoval v chudobinci, kde platil svými obrazy za to, aby vůbec dostal najíst. No a teď je z chudobince honosné muzeum, jenže si to už moc neužije. Mimochodem, byla jsem malinko zklamaná, protože ty jeho top obrazy jsou úplně jinde.

Uspokojená po kulturní stránce jsem vyrazila za svými kamarádkami k moři. Vlaky jsou čisté, jezdí přesně a často. Dojela jsem do středně velkého městečka Zandvoord aan See přesně ve chvíli, kdy mi dorazila i zpráva od Simonky, kde se nacházejí. Zněla asi takto: jdi rovně, pak zahni doleva, jsme v poslední hospodě. V takových situací je orientační smysl celkem k ničemu, musí nastoupit psychologická znalost autora pokynu. Naštěstí Simonku znám jak vlastního syna, možná i líp, tak jsem šla přes půl města k moři, tam zatočila doleva a šla a šla, po širokánské pláži, ve větru a halasu nevrlých vln. Hospody od sebe byly vzdálené natolik, že se každá z nich se zdála být tou poslední. Naštěstí jsem v dálce zahlédla křídla bláznů, co propadli kitingu. Tam bude trčet Simona, řekla jsem si. Trčela. Společně s Mirkou jsme ji odlouply od potenciálního (a nebezpečného) zážitku a vydaly se po prázdné pláži k dunám.

Letos jsem se pořádně rozjela. Uspořádala jsem si rekordní počet výletů. Napadlo mě spočítat, u kolika moří jsem tento rok vlastně byla: Jihočínské moře (Borneo v lednu), Středozemní moře (Turecko, Maroko, Jadran - Slovinsko a Itálie), Baltské moře (Polsko), Atlantik (zas Maroko), Černé moře (Bulharsko) a teď Severní moře, které vidím poprvé v životě! Musím se vykoupat! Říjnové koupání v Severním moři je ta správná výzva. Holky se mi smály, až se za břicho popadaly, ale když Simona, která se klepala zimou i na Borneu, viděla, jak radostně poskakuji ve vlnách, tak se rozhodla, že to zkusí taky. Docela se jí to povedlo. Náhodou šli kolem dva Holanďani, taky se smáli a popadali se za břicho a za kdovíco ještě, protože Simona, krom toho, že je švihlá, je i krásná.

Pak jsme vylezly na nejvyšší dunu (cca 10 - 20 m) a koukaly jak úžasná krajina tady je. Zvlněná. Barevná. Měkká. Rozlehlá, ale laskavá, tak se nám jevila. Jako stvořená na kolo, protože je protkaná cyklostezkami. Nizozemí je placka placatá, nejvyšší kopec je Vaalserberg, dosahuje 323 m.n.m., což je jen o kousek výš než náš dům v Polabí. Z toho vyplývá, že člověk vezme za vděk i zvlněnými dunami, když chce uniknout z nudné nížiny.

Do Amsterodamu jsme dorazily se stmíváním, jen tak tak, abychom se pokochaly podvečerní atmosférou Jordaanu. Došly jsme i k domu Anny Frankové, viděly, jak se od něj do dáli klikatí fronta lidí, kteří chtějí vidět na vlastní oči dějiště smutného příběhu této židovské holčičky.

Cyklistika v Amsterdamu

Je dobrodružná. Už jen ta věc, které říkají kolo. Vypadá moc hezky. Většina bicyklů by se skvěle vyjímala v muzeu. Bytelná konstrukce, nosič hodný stěhováckých záměrů, sedlo pohodlně odpružené masivními spirálami. Váha stroje odpovídá představě, kterou snad předchozí popis vyvolal, tj. je velká. Navíc se vozí pořádný řetěz a další vymakaný (a solidní) systém na zamykání zadního kola. V čem souhlasím s Holanďany, to je  styl cyklistického odívání. Žádné speciální hovadiny, vycpané zadečky, značkové oblečky, helmičky a rukavičky. Co mám na sobě, v tom sednu na kolo a jedu. Nazdar.

V Nizozemí je víc cyklistů než chodců. Mají své stezky. Ve městech je s nimi počítáno jako s podstatnou veličinou. Jsou pro ně parkoviště, někdy i vícepatrová, mají své semafory na svých cestách. Upřímně řečeno, když jsem byla v roli chodce, tak mě dost štvali. Ale to není nic proti tomu, jak mi šli na nervy chodci, když jsem se pokoušela brázdit město na kole. Musím přiznat, že první den mě jízda městem nebavila. Druhý den jsem si zvykla a našla v amsterodamské cyklistice adrenalinové zalíbení. Nej zážitek z tohoto oboru jsme měly při návratu ze Zaanse Schans v průběhu dopravní špičky na kruháči. Auta stála, protože nestihla projet na zelenou, ze všech stran se hrnuli cyklisti a doslova protékali v mezerách mezi auty. Zařadily jsme se mezi ně a zkušeně protekly taky.

Zaanse Schans

Jeden den jsme chtěly věnovat nizozemskému venkovu a vyrazily do městečka Zaanse Schans. Miruše autobusem, Síma a já na plečkách. Měly jsme představu malinkých holandských vesniček. Jsem vesničanka a hrdě se k tomu hlásím. Je jasné, že v zemích, které navštívím, chci poznat i obyčejný venkovský život. Tady to byl problém. Žádné vesnice tu nejsou! Když už se podaří vyjet z průmyslového (hnusného) předměsí, jede se chvilku přírodou, pak začnou buď domečky nebo další předměstí dalšího města. Nizozemí je totiž mrňavá země s vysokou hustotou obyvatel. No a ty lidi se někam vejít musej. Z vesnic se stala města. Mezi nimi se pasou krávy, ovce. Není třeba plotů, jejich prostor je pěkně vymezen kanály.

Jak vyjet z Amstru? Není nic jednoduššího. Dojede se na Central Station, tedy na hlavní vlakové nádraží. Projede se tunelem, odkud vylítávají kolaři jako včeličky. Hned za monumentální budovou vlakového centra je ferry centrum. Lodě čile a zadarmo převážejí své pasažéry s plečkami i bez do třech míst na druhé straně. A že to je cvrkot!

My jsme do Zaanse Schans jely přes Zandaam. Cesta se nám moc nezamlouvala, tak jsme si na zpátky nechaly poradit jinou, přes Oostzaan a Landsmeer. To už bylo lepší. Užily jsme si typickou krajinu, městečka, kde jsou ploty mezi domky nahrazeny vodou a zahrádky, které kvetou i v říjnu. Celkově jsme určitě nenajely víc než 50 km. Do práce to mám 25 km, jezdím to na kole. Na opravdickém kole mi cesta trvá něco kolem hodiny. Na holandských kombajnech je třeba časovou dotaci výrazně navýšit.

V Zaanse Schans jsme se potkaly s Miruší. Ta už prošla muzeum i některé mlýny, fotila a vrněla blahem, protože ji skanzen nadchnul na nejvyšší míru. Tohle byla ta pravá vesnice, jak jsme si ji představovaly! Bohužel už existují jen jako vzpomínka na minulost, mucholapka na turisty.

Holandské sýry

Jsou skvělé na oko i na chuť. Je to fenomén, který nelze pominout. Musí se ochutnat a nakoupit a přivézt svým blízkým, protože to je ten nejlepší způsob, jak se podělit o holandské zážitky.

Poslední večer

Poslední večer jsme strávily ve svém hotelovém útočišti. Měly jsme povinnost vůči flašce whističky, kterou jsme zakoupily na letišti v Praze. Nebyla sama. Její Martini kamarádka skončila už druhý den. Z cestování po muslimských zemích jsem si odnesla zásadní poznatek, že zásobení alkoholem se nesmí podceňovat. Díky rozřehtané Simoně se povedla party, na kterou se nezapomíná. Bránice se mi cukala ještě druhý den, Mirka se dozvěděla věci, které jako matka vědět nechtěla a Simona se naučila a ověřila tip na neobvyklý míchaný nápoj: whisky s kokosovým mlékem.

Závěr

Nezáleží jen na tom, kam jedete, ale i s kým!

Poznámka: pokud se chcete naladit na Nizozemí, doporučuji vtipnou a trefnou knížečku Zuzany Franckové (Nakladatelství Petra, 2002). Není to průvodce, ale skvěle vystihuje atmosféru této země i mentalitu jejích obyvatel.