Bulharsko, Stará planina

Fotogalerie s popisky se nachází zde: vytahni-paty-bulharsko.webnode.cz

Stará planina, Veliko Tarnovo, Karlovo, Nesebar, Varna

Prázdniny se překulily do druhé poloviny a já jsem byla rozhodnutá, že jsem si je užila až až a že už budu uklízet, pracovat na zahradě a užívat si domova, ale zahlédla jsem šikovnou letenku do Varny (3000 kč). Snažila jsem se odolat. Odolávala jsem do pondělka. Pak už jsem podlehla a v úterý v 5 ráno jsem seděla v letadle, které mě unášelo na novou a nepřipravenou cestu.

V 8 ráno jsem se vybatolila na letišti ve Varně, dojela čtyřistadevítkou do centra (1Lv, ne 8 euro jako v Itálii)) a našla turističeski informacii. Místní slečna nechápala, proč nechci zůstat u moře. Nebyla připravena podávat informace o vnitrozemních lokalitách, ale naštěstí se tam vyskytoval kluk, co má rád hory, tak se mě ujal a poradil. Společně jsme vytvořili itinerář a našli spojení.

Ještě dopoledne jsem odjela busem do Veliko Tarnova, což je jedno z nejstarších bulharských měst, bývalo i hlavním centrem bulharské říše. Má 67 tis. obyvatel, nachází se na severu, jede se tam asi tři hodiny. Ve srovnání třeba s Itálií je zcela neturistické, ale na místní poměry je navštěvované cizokrajnými cestovateli dost a dost. Má své info centrum s ne úplně kompetentními pracovníky.

Tady bych zmínila můj první dojem z Bulharů. Přišli mi, řekněme, pomalejší v chápání. Nemůžu si pomoct, ale jo. Časem jsem zjistila, že dost zaviní jinakost v komunikaci. Například donedávna na znamení souhlasu kroutili hlavou a na nesouhlas pokyvovali. V poslední době se snaží přiblížit evropskému standardu, takže to dělají "správně". Problém je v tom, že jak kdo a dokonce jak kdy. Výsledný dojem je naprosto matoucí. Také jsem zjistila, že se ostýchají mluvit jiným jazykem než bulharštinou, pokud ho alespoň průměrně neovládají. Další věc je, že si nechávají hodně času na reakce, takže nějakou dobu nevíte, jestli vás vůbec slyšeli, jestli vám rozumí a nebo jestli se rozhodli vás ignorovat.

Ubytovala jsem se v hostalu (usmlouvaném na 25 lv, klíma, tv, koupelna a klid) a vyrazila do starého města. Úzké uličky se vinuly po úbočí kopce, lemované půvabnými domky. Některá stavení nabízela rukodělné výrobky, kávu, místo k posezení, některá byla rozpadlá. Celkově to je ráj pro fotografování místní architektury a místního života. Tak jsem nadšeně fotila a fotila, výhledy, domy, kočky i lidi.

Druhý den jsem sedla do vlaku do Tulova. Trať protíná Starou planinu, od severu na jih, kde jsem přestoupila na hlavní trať vedoucí z Burgasu do Sofie. Mým cílem bylo Karlovo, brána do Středního Balkánu.

Pozn: Stará planina se doslovně přeloží jako Staré hory. Taky se jí říká Velký Balkán a dala tak název celému poloostrovu. Je nesmírně rozlehlá, tahne se od západu až k pobřeží, což je cca 500 km. Nejzajímavější je střed - Trojanský Balkán, kde leží nejvyšší kopec celého pohoří. Je to Botev (2376), kamžto jsem měla namířeno. Jazykové zajímavosti: planina = hora, gora = les.

Cestou jsem se snažila zachytit ubíhající krajinu, Planina 100x jinak a přeci stejně. Před Karlovem jsem si všimla, že fotím sice hezky, ale bez memory card. Já husa přepečlivá! Těsně před odchodem z hotelu jsem ještě dala dobíjet baterku, aby byla našťouchaná do hor a při tom mi musela vypadnout karta!

Ve vlaku jsem si povídala s pár lidmi. Někdy jsme povídali o životě celkově, někdy jen o plánech na dovolenou. Potkala jsem pár, který měl namířeno stejným směrem jako já. Divili se, že jedu sama. "Smjela žena", říkali mi. Pak jsem je potkala při sestupu z hor, ale to už jsem nebyla sama, doprovázel mě Rajčo.

Potkala jsem postaršího, nelibě páchnoucího, ale hodného pána. S ním jsme si povídali hodně dlouho česko - rusko - bulharsky. Oceňuji, že se do toho pustil. Pán byl milý, což je pro Bulhary dost typické. Pán mě toužil něčím obdarovat. To je pro ně také typické. Hrabal v igelitce a vytáhl papírové kapesníčky. Nějakou dobu jsem se bránila, ale prohrála jsem a musela jsem je přijmout. Ocenila jsem je až v závěrečné fázi pobytu, když jsem už neměla toaleťák. Potom pán vylovil jablíčko a jal se ho pulírovat špinavým cípkem košile, až se lesklo jak psí kulky. Jasně že jsem ho nemohla odmítnout.

V Karlovu jsem chtěla do info centra pro mapu a dopilování trasy. Měla jsem načteno, že tu je, ale nikdo o něm nevěděl. Už jsem byla trochu zpruzená, když jsem se dostala na obecní úřad, kde by sakra mohli vědět, kde se nachází. Tam začal kabaret, který dokládá bulharskou povahu a který mě opravdu bavil.

Tvrdili, že v Karlovu Turističeski info nejsou. Proč je potřebuji? Snažila jsem se to vysvětlit, ale narazila jsem na PSYCHOLOGICKOU jazykovou bariéru. Paní zavolala jinou paní a snažily se obě. Jelikož jim bylo divné, že chci do hor a nevěděly, jak mi poradit, zavolaly pána, o kterém se domnívaly, že by mohl pomoci. Stáhly ho z úplně jiného místa, tak že prý přijede za 20 minut. Sotva jsem stihla koupit paměťovou kartu, pán byl tu. Definitivně se dohodli, že infocentrum tu prostě není, ale pán pochopil o co mi jde. Po pár telefonátech pro mě měl plán. Jenže se domníval, že mi ho nedokáže sdělit, tak zatelefonoval slečně, která mluvila anglicky.  Vzhledem k tomu, že už bylo pozdní odpoledne, nestihla bych vylézt jinam než na chyžu Ravněc. Během komunikace se ukázalo, že bulharsky rozumím docela dobře, čemuž se všichni divili. Ještě víc se divili, když zjistili, že oni mojí českoruštině taky rozumí docela dobře.

Pak mě pán odvedl do copycentra, kde se dala koupit mapa (4 Lv) a nabídnul mi odvoz na start k modré značce. Vůbec nic za to nechtěl, ani neměl nekalé úmysly, odvezl mě jen tak.

Na Ravněc jsem stoupala po strmém kopci, do kterého se vší silou opíralo slunce. Byla to pekelně horká cesta. Potkala jsem koně s Dimitrijem. Byli rychlejší než já. Dimitrij prohodil: "Dáš si pivo? Uvidíme se nahoře."

Na chyžu jsem dorazila dost unavená, ale vzpružili mě pokyny: "dej si s náma rakiji". Tak jsem si teda dala a poznala Nača, Ivana, Dimitrije, Kamila a Ganku, její vnučku Gábi a její kamarádku. Holky nepily, jen já. Kamil byl majitel chyže, Dimitrij se stavil na pokec, jinak se stará o 40 koní, ostatní tu trávili dny odpočinku. Celkem pěkný kupon s bulgarite, tj. pařba s Bulharama.

Ráno jsem zahájila nejhezčí den z celé cesty. Šla jsem totiž na Botev. Šla jsem podle bulharského značení. Je výborné. Jedinou vadou na kráse je, že neradi používají směrovky s jakoukoliv informací. Na kufrovacích místech navlíknou na tyč lebku koně, krávy nebo čehokoliv, co zdechlého měli po ruce. Později jsem se dozvěděla, že existují letní a zimní cesty. Ta letní je značena turistickými značkami, jako u nás, zimní je tvořena černo-žlutými tyčemi. Zimní cesta vede tak, aby pokud možno nespustila lavinu.

Potkala jsem stádo koní. Byli plaší, ale nechali se nalákat na chleba. Přesněji řečeno jeden se nechal nalákat a ostatní zvědavě přihlíželi. Pak mi očuchávali batoh a koukali, co mi ukrást. Koně miluju, tak jsem s nimi strávila spoustu času. Skamarádili jsme se, i když ne natolik, aby mě někdo svezl.

Pak jsem postupně potkala stádo krav, stádo ovcí, dva pastevce a jednoho Rajča. Rajčo je Bulhar, dokonce moc pěkný Bulhar. Pracuje v Německu, žije někde v pohraničí v Čechách a je to zavarčik (svářeč). Byl to první pocestný, kterého jsem potkala a měli jsme stejný plán: výstup na Botev. Byl tak milý a zamilovaný do hor, že mi nevadilo, že se ke mně přidal. Je vysloveně outdoorový typ. Je jednoduchý, ale občas z něj vypadlo něco tak upřímného a hlubokého, že mě to až zarazilo.

Pod Botevem je zaslon zrekonstruovaný na pěknou chyžu. Tam jsme si dali čaj z planinských bylinek a společně zdolali Botev. Měli jsme kliku na počasí, obyčejně tu je mlha a déšť. Rajčo tu byl asi 10x, tak jsem při sestupu nesledovala cestu. Podařilo se mu zakufrovat. Pak jsme se rozešli, protože já sázím na jistotu a jdu si po svém a on měl také svou teorii. Nakonec jsme oba šťastně dorazili na chyžu Raj. Těsně před bouřkou. Déšť, grmotevica a cvetkavica (hromy, blesky) mě zahnaly do 14ti lůžkové ložnice. Ještě předtím jsem byla pohlcena společností v jídelně. Raj je totiž nejnavštěvovanější chata. Je odtud přístup na ty nejpěknější trasy, disponuje nádherným okolím, vodopádem a skálou, na které se konají mezinárodní soutěže v lezení. Všichni jsou tu přátelští a všichni pijí rakiji.

Ráno bylo kalné a hlavně mlhavé. Rajčo mě odklonil od nápadu sejít do Kazanlaku, a tak jsme šli po modré na chyžu Vasil Levski. Část cesty jsme šli v mlze, což je také dobrý zážitek. Potkali jsme velké stádo koní. Tihle byli docela ochočení, se nechali krmit, dokonce se odháněli kopanci a kousanci, jen aby ulovili nějaký ten kousek chleba. Byla to legrace. Rajčo vyprávěl zajímavosti z místního kraje a života jeho obyvatel. A nejhezčí na tom bylo, že když jsem ho požádala, aby mlčel a poslouchal se mnou hory, tak se neurazil a šli jsme mlčky, přes hory a deréčka (deré = zařízlé údolí, místní výraz, zřejmě z turečtiny).

Na Levském nás bylo malinko. Přesto jsem si postavila stan. Majitelka za stany nic nechce, přitom ale nabízí komfortní zázemí ohledně hygieny i stravování. Je zajímavé, že tu nikde nefunguje vysokohorská přirážka. Jídlo i pití tu je levnější než dole, přestože se sem musí dopravovat pomocí koní.

Nemám ráda sestupy. Jednak proto, že už to je loučení s horami, ale i proto, že se prochází pásmem lesa bez výhledů. Sestup podél Staré řeky byl výjimkou. V závěru nám příroda nabídla vodopád a koupání.

Na rozloučenou v Karlovu mě Rajčo pozval na večeři a pak jsme si šli každý po svých. On za příbuznými a já směřovala zpátky k pobřeží, tentokrát do Burgasu.

V Burgasu jsem se nezdržovala, neb jsem chtěla vidět Nesebar. Tak jsem tam jela, abych viděla. Jo, má pěknou starobylou část, ale nijak výrazně mě neoslovil. Všude moc lidí, cetek a rámusu. Horské nádheře může konkurovat máloco. Nenašla jsem ubytko pod 30 euro, tak jsem si postavila stan v dunách za městem, dala si Kamenitzi (pivko) a spokojeně usnula. Pak spustil kravál z nějaké diskotéky. V zóně mezi Burgasem a Varnou je prostě hlučno, to není nic pro mě.

Poslední den jsem strávila ve Varně. Bylo to celkem příjemné. Prohlédla jsem si město, plážovala a plavala v Černém moři (nic moc), dokonce se mi podařilo i nakoupit a odvláčet na letiště dárečky. Nejlepšími suvenýry se mi zdály produkty z bulharských růží. Ty jsou jedinečné, voňavé, pocházejí z Růžového údolí uprostřed Bulharska kolem města Kazanlak. V květnu se tam konají folklórní slavnosti růží. Přírodní podmínky způsobují, že právě tady obsahují nejvíce voňavých esencí. Vyrábějí se tu parfémy, olejíčky, krémy s intenzívní vůní a s blahodárnými účinky na pleť. Je to světová rarita, neobjevená a nedoceněná. Bulhaři ku své škodě značnou část produkce růží prodávají zahraničním firmám, které na tom vydělávají velké peníze.

Přechrupla jsem ve stanu přímo na letišti, schovaná v utajeném zákoutí v zeleni na parkovišti. Ráno jsem tedy nemusela až tak moc brzy vstávat.

Do Bulharska se určitě chci vrátit, klube se mi nápad na přechod pohoří Rila a Pirin, jen si musím počkat na nějakou letenku. A taky musím pořádně naposilovat, protože to bude delší a tedy těžší než Trojanský Balkán. Mám na to rok. 

Co dodat? Že jsem tu nešťastnou memory card neztratila. Ona totiž ani neopustila ČR. Hověla si pěkně zastrčená v mém počítači. 

O rok později: splnila jsem si to! Rila i Pirin předčily očekávání, který vůbec nebyly malý. Počasí i štěstěna byly na mé straně. Život ke krásný! Když chce.