Gruzie na kole

Fotogalerie s podrobnostmi k jednotlivým úsekům gruzínské cesty se nacházejí zde:                                        1.  vytahni-paty-do-svanetie.webnode.cz                                                                                                               2. vytahni-paty-do-gruzie.webnode.cz    (Černomořské pobřeží, Malý Kavkaz a zajímavá města)                  3. vytahni-paty-do-kazbegi.webnode.cz

Je Gruzie v Evropě nebo v Asii? Ve škole jsme se učili, že hranici mezi kontinenty tvoří pohoří Ural, řeka Ural, Kaspické moře, Kavkaz (přesněji rozvodí Velkého Kavkazu), Černé moře, Bospor a Dardanely, takže geograficky se  začleňuje do Asie. LP se o ní zmiňuje jako o evropské zemi. Kulturně se mi zdá bližší Evropě, o což se Saakašvili snažil o 106. Přesto se podržím toho, co mi vtloukli do palice ve škole, když už vynaložili tolik úsilí. Uvidíme, co Gruzii přinese další vývoj. A držme jí palce!

Posádka: Pavel a já

Doba: tři husté týdny letních prázdnin

Dopravní prostředky: kolo, maršrutky, vlak

Ubytování: až na výjimky každou noc jinde. Většinou na divoko pod stanem, občas jsme hlavu složili pod střechou.

Jak tam? Wizzair z Budapešti do Kutaisi

Gruzie je sice malá, ale zato různorodá země. Naše toulání se odehrávalo na Velkém i Malém Kavkaze, při pobřeží Černého moře i ve městech, v různých typech krajin, podle doporučení Lonely Planet i proti němu, na kole i pěšky.

Pojednali jsme to zhruba takto:

Z Kutaisi jsme se dopravili vlakem do Zugdidi a maršrutkou do Mestie. Oblast Horního i Dolního Svanetie (Mestia, Ušguli, Lentekhi) patří mezi to nejkrásnější, co Gruzie nabízí, jak pro cyklisty, tak pro pěšáky, takže jsme to hltali plnými doušky. Pak jsem pokračovali do kaňonu Okace a vodopádům, odtud do Senaki, čímžto jsme důvěrně poznali i nížiny. 

Ze Senaki do naprosto neturistického Poti jsme vzali maršrutku. Pokračovali jsme po dvou kolech při pobřeží přes Ureki do Batumi, to nelze vynechat, každý se rád vyráchá v moři. Batumi je podle mě osobitá směs secese, sorely a moderní architektury, něco úplně jiného než středomořská letoviska. Jinak Černé moře nic moc.

Odtud jsme vyjeli zase maršrutkou do Khula, namačkaní jak sardinky, já s turčím loktem v žebrech. Khulo a okolí nabízí prostředí Malého Kavkazu, muslimské vesničky s mešitami, starobylé mosty a malou galerii místního malíře. Když jsme to projeli po svých, nechali jsme se jako vždy vyvézt maršrutkou do perevalu (Goderzi, cca 2400 m), abychom pak na kolech pěkně sjeli do Akhaltshike (pevnost), krajina jak v Toskánsku, jen cypřiše chyběly. Pak zas maršrutkou do Borjomi, což je lázeňské městečko a největší park v Evropě, jak doslova uvádí LP.

Směřovali jsme do Tbilisi, ale nedalo nám to a cestou jsme se stavili v Gori, rodišti Stalina. Stanuli jsme na zápraží jeho rodného domku z vepřovic, strčili nosy do muzea, které oslavuje jeho osobnost. Zvláštní pocit. Retro.

Tbilisi nás přivítalo pekelným horkem. Stará část má svůj velký, i když ošoupaný půvab. Říkejme tomu patina. Ta je přerušována super moderními stavbami a kypícím životem.

Z hlavního města jsme se vrhli na sever, jak jinak než maršrutkou. Jeli jsme vojenskou cestou, která spojuje Tbilisi s ruským Vladikavkazem. Přestože je kavkazká krajina úchvatná, pro kolo to spíš nedoporučuji. Je to hodně frekventované.

Čekal nás další horský trhák: Kazbegi. Pro cyklistiku je naprosto parádní údolí Sno a Truso, což jsme pochopitelně využili. Pěšky jsme se nasměřovali směrem k hoře Chaukhi (3431m). Je to krasavice o několika vrcholech, dominanta kraje, kterou překoná jen hora Kazbeg (5047 m, čtyřdenní výstup, necháme na příště). Další destinací byla Stepancminda (= Kazbegi). Pavlova indispozice nás trochu předčasně zahnala zpět do nížin, tak jsme sice neplánovaně, ale s potěšením prohlédli Mcchetu a skalní město Uplischike. Opět jsme se ocitli v Gori, ale jen proto, abychom tam sedli na vlak a odfrčeli do Kutaisi, kde náš gruzínský výlet skončil.

Takže zhruba tak. Tentokrát budu podrobnosti k jednotlivým lokalitám přidávat hlavně do fotogalerií. Dojmů a zážitků bylo až moc, připadám si jak přežraná kočka, co tráví svou kořist na gauči. Věřím, že by náš itinerář mohl posloužit i jiným bláznům, kteří se rádi pohybují na kole. Zároveň navrhnu, co jinak a lépe.

Kolik jsme najeli? Nevím. Nepočítám, žiju.

Když jsem to celé připravovala, prahla jsem po základní informaci: berou maršrutky kola? Nikde jsem ji nenašla, tak jako první předávám empiricky získanou zkušenost: ano, berou. Ne všechny, ne vždycky, ale v zásadě lze počítat s tím, že kolo buď hodíte na střechu nebo ho nějak rozložíte. Občas je potřeba přesvědčit maršrutkáře, že to jde. Větší skupina s více koly by asi měla problém, musela by se rozdělit, neboť ani při nejlepší vůli maršrutku nenafouknete. Za přepravu kola většinou chtějí poplatek jako za pasažéra, někdy víc, někdy míň, někdy nic. Vlakem jsme jeli dvakrát (my a kola).

Cesty. Slovo cesta má v Gruzii trochu jiný význam než u nás. Bývá určena i pro motorová vozidla, je prašná, plná kamenů a kravských lívanců, jsou v ní půlmetrové díry, občas ji protíná či překrývá potok, jede se vodu, překonávají se brodíky. Krávy jsou rovnocennými účastnicemi silničního provozu, neuhnou před autem, natož před cyklistou, a to ani na dálnici. Saakašvili nastartoval velkolepý projekt na opravu dopravní infrastruktury, tak se hodně staví, občas se narazí i na úsek silnice, jak ji známe u nás. V nížinách jsou asfaltky běžné. Existuje tu i dálnice.

Řidiči. Jsou šikovní, postrádají pud sebezáchovy a jezdí jako prasata. Obzvlášť zážitková cesta byla ze Zugdidi do Mestie. Vláli jsme v zatáčkách vysoko nad kaňonem Inguri, dole mohutná řeka, která jakoby se ve své divokosti vařila, nespoutaná byť jen myšlenkou na nějakou sjízdnost, hodnocení ww VI by ji urazilo jako mírné.

Lidé. Ze všech dostupných zdrojů jsem čerpala informaci, že Gruzínci jsou super, pohostinní a přátelští. Souhlasím, ale s drobnými výhradami. Překvapila mě taková zvláštnost v komunikaci: neusmívají se. Vypadají naštvaně. Teprve o nějaké době roztají. Mluví, jakoby na sebe křičeli.

Řeč: gruzínština je nenaučitelná, ale v pohodě jsme se domluvili rusky nebo anglicky.

Pohostinnost v navštěvovaných oblastech. Gruzie má obrovský potenciál pro turismus: hory, přírodu, kulturu, všechno. Přitom je to země chudičká, osudem zkoušená. Saakašvili dokázal vymýtit kriminalitu, ještě než ho vyprudila strana Gruzínský sen na Ukrajinu, nastolil pořádek. Země je bezpečná. Rozvoj turistického využití mnoha lokalit je tedy nasměrován k oboustranné spokojenosti. Návštěvníci jsou nadšení a pro místní to je významný, mnohdy jediný zdroj příjmů. Nasadili si tedy ceny na místní poměry vysoké, což je naprosto v pořádku. V mnoha případech se ale snaží hosta nějakým (často průhledným ) způsobem, natáhnout. To už se mi v pořádku nezdá. V sámoškách určují ceny od oka, tj. pro cizince vyšší, v restauracích kromě obvyklé chyby v součtu (i třetina útraty) třeba nabídnou jídlo, které není v menu, tedy nevíte předem, kolik stojí a pak se podivujete nad finální částkou.

Jídlo. Šašlik, chačapuri, khinkali, jídla z fazolí, ostri, saláty ze zeleniny, která chutná jako ta vypěstovaná od maminky na vlastní zahrádce, koriandr jako koření. Ve většině restaurací jsem si pochutnala. Nějaké drobné ztráty byly a budou: například nerozkousatelný šašlik v Senaki nebo jídlo, po kterém měl Pavlik několik dní průjem a křeče, ale to už zkrátka patří k cestování.

Víno. Dělají ho už pár století, takže to uměj. Jiná věc je, že to odfláknuté či jinak nepovedené nabídnou cizincům. Jako na Moravě: dá sa, nedá sa, dá sa Pražákům. Klasické lahvové jsme měli vždycky vynikající, přírodní, tj. bez siřidel, barviv a chemických dopomocníků, jsme do sebe lili se snahou přijít mu na chuť a moc se nám to nepodařilo. U domácích vín není žádná kontrola kvality, navíc tam není proces kvašení zcela ukončen, takže když se dostanou v těch plastových lahvích do horka, začne to nějak octovatět či co a není to dobrý. Párkrát se povedlo koupit ucházející  přírodní vínko, ale mé srdce si nezískalo.

Gruzínský koňak. Není třeba komentovat, to je zkrátka pojem.

Chacha (čača) je mrcha zákeřná z vinných šlupek. Pozor na ni! Obzvlášť ráda se schová třeba v cole nebo džusu, takže nevíte, kolik jste jí vlastně vypili a pak je vám špatně, zvlášť v kombinaci s úžehem, únavou a nadmořskou výškou.

Podrobnosti

Část první

 Svanetie

Svanetie je kavkazský region na severozápadě Gruzie, nádherný ve všech ohledech. Vysoké hory pokryté ledovcem, vč. té nejvyšší - Škara 5068 m, bujná zeleň a rozkvetlé louky na těch nižších, starobylé kamenné vesničky se svými obrannými věžemi - koškebi, fakt divoké řeky, to všechno je jedinečný mix vjemů, přímo útočících na vnímání pozorovatele. Kurňa, to se mi ty přívlastky rozdováděly, ale je to paráda, oprávněně pod ochranou UNESCO.

Dá se dojet z Zugdidi maršrutkou, ti pilnější si to mohou vyjet na kole, což sice není náš případ, ale potkali jsme takové. Kompromis by byl dojet dopravou k přehradě Enguri u Džvari a pak na kole. I tak by to byl slušný výkon.

V Mestii je dobré infocentrum, spousta restaurací, ubytovacích zařízení a nejméně dva kempy. Odtud jsme podnikli pěkný výlet podél řeky Mestiachala (kolo) a pak pěšky podél přítoku, který se Gruzíni neobtěžovali pojmenovat, k úpatí ledovce, ze kterého ta bezejmenná řeka vytéká.

Z Mestie jsme se na kole s věcmi hnuli do Ušguli, kde se toho dá dělat spoustu. My si vybrali ten nejklasičtější výlet: k počátku řeky Enguri vytékající z ledovce (kolo na lehko a ve finále pěšky). Samotné Ušguli se vlastně skládá z několika vesniček jako vystřižených ze středověku, některé domky a věže jsou polorozpadlé, v uličkách tu a tam potkáte člověka, ale spíš krávy, ovce nebo psy.

Speciální kapitola: ušgulští psi. Nejsou z Ušguli, přišli s turisty a bojují o pohlazení od nich. Jsou schopní se mezi sebou porvat, jen aby si vysloužili přízeň člověka, pamlsek, podrbání.

A pak jsme táhli dál, do Dolního Svanetie, do Lentekhi. Nejkrásnější část etapy byla stoupák do sedla Zagaro (2623m), pak sjezd, krajina a porosty se měnily, dole jsme narazili na vesničky, které  ustrnuly v minulosti. Lentekhi je něco jako hlavní město oblasti, je tu bankomat, obchůdky, restaurace.

Nevybavuji si, kolik dní jsme tam strávili. Základní okruh jsem sice měla přibližně naplánovaný, ale etapy či hvězdicovité výlety jsme volili podle chuti a momentálního rozmaru.

 Kaňon Okace

Blahodárný sjezd jednou skončit musel. Z Tsageri se sice jelo po proudu řeky, ale v příšerném vedru a s nutností tu a tam něco nastoupat. Do vesničky Gordi to pak je stoupák přímo brutální. Zachránil nás taxík, který nás za mírný peníz nabral a ušetřil zbylé síly i čas.

Z Gordi je potřeba ještě kousek popojít. Na útesech kaňonu je zavěšena železná stezka. Je to docela pěkné, ale to opravdu super se nachází cca o 7 km výše: vodopády a útvary, které ve vápenci vytvořila voda. Pro kolaře na těžko, jako jsme my, doporučuji nechat se tam odvézt (opět úspora času a sil) a strávit tam noc a dopoledne. O nikoho nezakopnete, obklopí vás romantika jak prase. K poledni začnou najíždět místní, spousta místních, aby se naložili do vody i s melouny, čačou, dětmi a strávili příjemný den nicneděláním a produkováním odpadků.

Část druhá

Druhá část naší cesty nebyla v krajinném smyslu tak homogenní jako Svanetje, přesto zajímavá, poznávací, jiná.

Do Ureki

Chtěli jsme se odchýlit od oblastí zvládnutých cestovkami a popsaných v LP a chtěli jsme k moři. Od kaňonu Okace jsme tedy zamířili do Senaki (56 km jihozápadně, asfalt, vedro). Vynechali jsme kaňon Martvili, který zmiňuji jen jako možnost pro vylepšení trasy. I tak krátkou trasu jsme přerušili relaxací v Nokalakevi. Je to archeologická lokalita, kdysi místo prvních vládců Kolchidy. I my jsme tu našli útočiště, přímo v korytu řeky. Etapa z Okace do Senaki se táhla nížinou, bujela zelení, vinnou révou a řekami.

V Senaki jsme už měli vnitrozemních nížin plné zuby, tak jsme dojeli maršrutkou k Poti a hledali půvab nebo alespoň nějakou pláž tohoto přístavního města. Nepovedlo se nám ani jedno ani druhé, tak jsme se vydali podél pobřeží směrem k Ureki. Město vystřídaly lesy, pěkná krajina, to jo, ale jízda v provozu zařadila tento úsek do kategorie TO RADĚJI JINAK, nejlépe ze Senaki rovnou do Batumi maršrutkou. Naštěstí se naskytly příležitosti odbočit k moři a vykoupat se na prázdných plážích.

Ureki nás přivítalo atmosférou letoviska pro domácí cestovní ruch. Kromě místních se tu ještě vyskytovalo hojné množství Rusů a my dva. Některé ulice byly z udusané hlíny, některé vyasfaltované, ale všude to žilo, obchodovalo se s hovadinami i užitečnými věcmi, jako je jídlo, víno a čača, plno restaurací a kaváren lákalo k posezení, vzduch voněl šašlikem a mořem. Opět jsem měla retro pocit, i když Ureki bylo předaleko za letovisky Bulharské socialistické republiky, která jsem navštívila před desítkami let. Přesto však má své kouzlo.

Batumi

Z Batumi jsem byla nadšená. Jak z exkluzivní současné architektury, tak z odkazů na minulost. Vedle sebe žilo Staré Batumi a nové, starobylá čtvrť s mešitou kousek od velkolepého pobřežního bulváru, krásné Evropas Moedani (Evropské nám.) v secesi vyvedené, co by kamenem dohodil od barevných paneláků. Batumi sice nemá kdovíjak dlouhou historii, ale je pestré, žije, hýří dojmy.

Našli jsme si ubytování ve starém batumském bytě. Vcházelo se do něj ze dvorku obkrouženého schodišti, kabely, šňůrami na prádlo. Majitelka bytu nám ho nechala levně, skoro zaskočena příležitostí pronajmout nám ho. Z penízků se upřímně zaradovala, protože přišly v poslední chvíli před stavem švorc. Myslím, že nám vyklidila svůj domov a šla spát ke kamarádce.

Vykoupat jsme se jeli daleko za centrum, až za letiště. Zajistilo nám to prázdnou pláž a jako bonus jsme mohli sledovat delfíny, přesněji jejich hřbetní ploutve v dálce. Jen občas laškovně vyskočili nad hladinu.

Malý Kavkaz 

Malý Kavkaz se táhne od černomořského pobřeží v východu a my táhli s ním. V podstatě takto: do kopce maršrutkou, dolů po svých (kolech). Na programu byla vesnička Khulo a okolí, tedy další vesničky, často opatřené mešitou, protože autonomní území Ajara se nachází v sousedství s Tureckem a obyvatelstvo různé víry i národnosti se zde mísí a nikdo s tím nemá problém. Nečekaným a milým bonusem byla malá galerie, kde vystavoval i tvořil místní chudožnik Batri Artmeladze, rodák z nedalekého Beshumi, které mu bylo hlavní inspirací. Jeho krajinky byly půvabné, a tak jsem si některé nafotila a vystavuji je na svých stránkách.

Naše další etapa vedla do Achalciche (centra regionu Samcche-Džavachetie), ale nejdříve jsme museli překonat průsmyk ve výšce 2400 m, což jsme dali v pohodě, protože tam naše zadky i kola vyvezla maršrutka. Sjezd pak byl sice nezasloužený, ale zato báječný. CO JINAK? Zdá se to jako optimální varianta, ale i báječné může být ještě báječnější, například vyjet do Beshumi nebo naplánovat trasy tak, abyste strávili večer a noc někde nahoře. My přespali poblíž Akalchiche (cca 1000 m.n.m.), kde se krajina už jen něžně vlnila, ale byla barevná a přívětivá. Do města jsme tedy dorazili až následujícího dne a cítili se velmi gruzínsky, přestože tu žije hafo Arménů. Město má bohatou historii, což se odráží v jeho památkách. My se nechali uchvátit pevností nad městem. Trochu mi připomínala Alhambru v kapesním vydání. Do klášterního města Vardzia jsme už nejeli, nebylo na trase do Tbilisi, ale předkládám tuto možnost do kategorie CO JINAK.

Borjomi 

Pokračovali jsme do Borjomi. Podle LP to je významné lázeňské město a brána do největšího parku v Evropě. Navíc je při cestě. Zatím všechna CO JINAK byla jen na úrovni malých zlepšovacích návrhů. Borjomi bez váhání házím do pytle TO FAKT JINAK. Vymažte představu o lázeňském městě a dosaďte pouťové atrakce a stánky. Pokud chcete Borjomi park, je potřeba mít celý den, abyste se dostali k nějakým výhledům. To my už neměli, tak jsme to zaměnili za program spočívající v degustaci přírodních vín a super večeři, což bylo hlavním zdrojem dobrých dojmů z lokality.

Gori 

Další zastávkou na cestě bylo městečko Gori. V roce 1878 se v Gori narodil diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili, má zde své (hojně navštěvované) muzeum a nadále a na věčné časy tu je "národním hrdinou". Samozřejmě jsme do toho jeho muzea vlezli. Mám to ve fotogalerii, včetně talířku darovaného vojáky z Mariánských Lázní.

Gori se nachází přibližně uprostřed Gruzie, ale proti rozpínavosti severního souseda mu to je prd platné. V r. 2008 ho Rusové bombardovali a okupovali, i když krátce. Vzpomínkou na tyto události jsou sochy zmrzačených bojovníků v nadživotní velikosti.

Asi 10 kiláků na východ se nachází skalní město Uplisciche, které by jistě stálo za hřích, ale my jeli dál a netušili, že nám je souzeno, ať chceme nebo ne.

Tbilisi 

Druhá část gruzínského cestování byla převážně civilizovaná. V tomto duchu jsme ji i zakončili. Dojeli jsme do hlavního města. Jak jinak než maršrutkou. Po frekventované dálnici ve vedru by to na kole byla sebevražda. Tbilisi nabízí starou část, kde se "domy naklánějí v odvážných úhlech" (trefný výrok z LP), citadelu, působivé moderní stavby, noční život a spoustu dalších věcí, ale ty nás už nedokázaly udržet, protože jsme se těšili na hlavní hřeb naší cesty: KAZBEGI.

Část třetí

Údolí Sno

Přístup do Kazbegi je poměrně jednoduchý a rychlý. Jede se po gruzínské vojenské cestě.           Z Tbilisi to trvá necelé 3 hodiny (145 km), maršrutky jezdí co hodinu. Kolaři musejí překonat dvě drobné nepříjemnosti: dojet z centra na busnádraží Didube po hodně frekventovaných ulicích a najít maršrutku se stříškou na zavazadla. Vojenská cesta spojuje Tbilisi s Vladikavkazem a je na ní velký provoz. Přestože stoupá krásnou krajinou, ráda jsem se vzdala myšlenky na průjezd po vlastních kolech. Nejvyšším místem na cestě je průsmyk Jvari (2379m). Odtud se pak klesá do údolí Tergi (Těrek).

My se nechali vyložit na křižovatce u vesničky Achkhoti. Je tam sámoška, kde lze doplnit zásoby, dát si pivko... Cesta údolím (asi 15 km) pro cyklisty představuje malebnou pohodu. Nadmořská výška Kavkazu zmírní všudypřítomné vedro, kulisy hor lahodí oku, dá se vykoupat v řece, která doprovází mírně stoupající cestu. Cca poslední třetinu se však musí trochu zabrat, cesta se dokroutí do vesničky Juta. I tam je možné svlažit hrdlo (pivo - 5 lari) či zaplnit bříško. Vyvláčení naložených kol z Juty do kempu Zeta je vysloveně brutální záležitostí, ale stojí to zato, neboť výhledy i prostředí jsou parádní. Na stravování v kempu se naše názory různí. Mě chutnalo, jako vždycky všecko, ale Pavlik strávil noc a další dny zvracením a křečemi v břiše.

Hora Chaukhi

Jeden den jsme věnovali pěší turistice. Pěkně nalehko jsme vyrazili k úpatí hory Chaukhi (Čauki). Pavlik se vlekl, protže mu bylo blbě, ale statečně vylezl na kopec, který jsme určili jako cíl cesty. Bylo z něj vidět k průsmyku Chaukhi (3338m) a já byla ráda, že jsem při plánování zavrhla vyvláčet kola až tam a pokračovat na druhou stranu do Rošky. Moje další cesta do Gruzie bude bez kol a přesně tohle bude figurovat v itineráři. Navečer jsme sjeli do dolních partií Sna, utábořili se u řeky, píkli buřtíky, já jedla a Pavlik léčil své střevní potíže čačou. Údolí nám natolik učarovalo, že jsme se rozhodli odložit Stepansmindu a prozkoumat ještě jedno.

Údolí Truso 

Dobře jsme udělali. Údolí Truso podle mě patří k dominantám našeho "zájezdu". Rovnou vyplním kolonku CO JINAK: do Trusa jsme se museli vracet po vojenské silnici. Cesta podél řeky Terek sice je přírodně působivá, ale provoz dost otravný. Zkrátka to chtělo nechat se vyložit cestou z Tbilisi přímo u vyústění Trusa. Zas tak moc se ale nestalo, jedná se jen o 13 km. Časově bych to pro příště plánovala tak, aby noc vyšla na přespání v tomto údolí.

Úplně první dojem nebyl nejlepší. Na řece se staví cosi velkého, vesnička na odbočce je ošklivá a zaprášená. Ale dál už to bylo jiné kafe. Valící se řeka zařízlá do údolí je jen předehrou. Nastoupá se do míst, kde se prostor rozšiřuje a zaplňuje prazvláštními geologickými jevy. Minerální jezírko, barevné potoky, horniny jak ze sci-fi, do toho všudypřítomné krávy a zapomenuté osetské vesničky. Dojeli jsme téměř k hranicím s Ruskem, vlastně s Jižní Osetií, s územím, které jak Gruzíni, tak Rusové považují za své, ale silnější bere.

V době naší návštěvy tu nebyla žádná možnost občerstvení, ale cosi se začínalo budovat. Nevím, nakolik to tomu krásnému údolí prospěje nebo uškodí. My zjistili, že vlastně nemáme nic moc dobrého k jídlu, což vyděsilo mě, ani k pití, což vyděsilo Pavla. Nemyslím vodu, ta se dá nabrat v Ketrisi. Tak jsme jeli do Sna, cestou se stavili na večeři ve vesničce Arsha.

Dodnes nevím, jestli mi tak příšerně blbě bylo kvůli té večeři nebo kvůli čače. Romantická noc se proměnila v noc hrůzy, což pokračovalo až do příštího dne. Celé dopoledne to vypadalo, že asi umřu, což byla pro Pavlika zátěžová situace, sledoval, jestli ještě dýchám a čas si krátil popíjením jedovaté čačy. Když jsem jakž takž nabyla schopnost postavit se na nohy, Pavlik ji u sebe ohrozil. Nicméně nějak jsme se doplácali do Kazbegi (Stepanstminda). Strach o můj život Pavlika vystresoval natolik, že si musel dát co chvíli pivo, přestože už jsem docela dobře fungovala a uvažovala, že toho ožralého opičáka budu muset utratit. Snažil se vpochodovat do kazbeckého kostelíku, ale kněz mu bránil ve vstupu: "pjanyj, pjanyj" Opičák viděl, že to posílí jeho průšvih, tak se vrávoravými pohyby dožadoval vstupu ještě víc, dokud ho kněz definitivně nevyhodil. "Nejsem vhodně oblečen", usoudil a snažil se mi ukázat, jak mu na sobě kněz naznačoval, že má krátké rukávy. Nenaznačoval. Mylná interpretace. Křižoval se.

Stepantsminda

Nejfotogeničtější a nejfotografovanější místo v celé Gruzii je kostelík Cminda Sameba (Nejsvětější Trojice) na pozadí velkolepé hory Kazbeg, asi hodinu výstupu nad městys. Tato kulisa je magnetem, který přitahuje návštěvníky. Poprvé za zájezd jsme měli problém s ubytováním, našli jsme ho až na několikátý pokus. V sezóně je většina kapacit zarezervovaná.

Výstup ke kostelu je skoro nutností. Měla jsem i nějaké plány na pochození nahoře, ale nevyšly. Zřejmě proto, abych měla nějaký dluh a mohla se sem vrátit. Zkrotlý Pavlik smutně šlapal nahoru, zastavoval se, blednul a sténal. Vylezli jsme sotva nad strážní věž, když se zastavil úplně s podezřením na infarkt. Tak jsme to otočili a šli zpátky, což zavinilo dva zážitky navíc: Mcchetu a Upliscikhe.

Mccheta

Mccheta se nachází asi 17 km severně od Tbilisi. Nejlepší a hlavně jedinou možností, jak se tam dostat z Kazbegi, je ta bývalá vojenská cesta. Nechali jsme se vyložit na odbočce. Mcccheta je jedním z nejstarších osídlení v oblasti, bývala hlavním městem a dodnes je duchovním centrem. Církevní památky tu jsou impozantní.

Uplisthike

Na cestě do Kutaisi se nám opět připletlo do cesty Gori, lépe řečeno 10 km vzdálené skalní město Uplisthike. My v Mcchetě nasedli na vlak, vystoupili ve vesničce Kvachvreli, odkud to je do skalního města co by kamenem dohodil. Obě místa obtéká řeka Mtkvari. U té jsme přespali a kochali se výhledy na osvícené skalní město. Původně jsem pomýšlela na to, že se tam vloupáme a ubytujeme se v nějaké krásné jeskyni na vršku, jak jsem letos učinila v Kappadokii, ale nešlo to, Gruzíni si to hlídají kamerami. Uplistiche tu je od doby bronzové, vytesané na skalní plošině nad řekou. Rozhodně ho doporučuji navštívit. Do (od) Gori to je kousek po příjemné nefrekventované silnici, ve vinařském kraji a možnostmi ochutnávek, které se po předchozích událostech Pavlik ani neopovážil navrhnout.

Z Gori do Kutaisi lze vlakem nebo maršrutkou. Na kole by to byl nepředstavitelný opruz po dálnici. Jak chytnout maršrutku? Z avtovakzalu jede snad jen jedna někdy ráno. Je tedy potřeba dojet na dálnici (cca 4 km), tam se postavit a stopnout některou z těch, které jezdí mezi Tbilisi a Kutaisi. Je jich pousta. Zní to složitě, ale funguje to. Nečekali jsme ani 5 minut.

Kutaisi

Kutaisi je zajímavé hlavně tím, že se asi 20 kiláků od něj nacházá letiště Davida Budovatele, které si oblíbil Wizzair. Centrum je malinké, nic spešl, ale nějaký ten půvab by se přeci jen našel. Staré město se také dá skouknout. Na kopci se nacházá úžasná katedrála Bagrati. Ubytování je bez problémů. Ve čtvrti na kopci jsme si našli hotýlek s bazénem a klimatizací, což je v ve čtyřicetistupňovém horku skoro nutnost.

Poslední noc jsme strávili kousek od letiště u přítoku řeky Rioni, kde jsme měli schované vaky. Vzduchem jsme se přesunuli do Budapešti, pak metrovlakem do Szentedre, přespali u Dunaje, prohlédli skanzen a s Regiojetem šťastně dorazili dom. Prázdniny skončily, ale těším se na další, ve kterých bude hrát hlavní roli Gruzie (Kazbegi, Tušetie), pro změnu s batohem místo kola.