Severní Itálie

Monte Rosa, Val d'Ayas a Lago di Como

Fotogalerii s popisky naleznete na vytahni-paty-do-severni-italie.webnode.cz

Severní Itálie má svůj dominantní půvab v Alpách. To je důvod, proč jsem tam jela. Protože nevydržím dlouho na stejném místě a také z organizačních důvodů, abych se mohla sladit s Michelem, který má volné jen víkendy, a to ještě ne celé, tak jsem vyčlenila malý kousek času také na kopce kolem města Como i na samotné Lago di Como. Michele se staral o mé přesuny a při té příležitosti mě i nakrmil. Musím uznat, že báječně. Pochopil, že kromě kvality kladu důraz i na kvantitu.

Těsně před touto cestou jsem byla s Pavlíkem v Rumunsku, ale protože Pavlík není učitel a nemá prázdniny, musela jsem do Itálie odcestovat sama. Jela jsem autobusem se Student Agency do Milána (2500kč), ale hned jsem se přesunula do Val d'Ayas.

V chození po Alpách jsem měla premiéru. Vstávala jsem brzy ráno a uléhala před desátou. Palice mi čouhala ze stanu, protože jsem měla výhled přímo na zasněžené hory Monte Rosy. Koukala jsem na stmívání a pak na hvězdy a nemohla odtrhnout oči, dokud jsem nepadla do bezvědomí.

Podnikla jsem několik výstupů. Ani jednou jsem nepoužila lanovku, takže jsem mohla pozorovat, jak se během stoupání mění krajina, flora i fauna. Od zelených lesů přes rozkvetlé louky po kamenité vrcholy. A nakonec sníh a další vrcholy, které ale bez maček, lan a dalšího vybavení zdolat nejdou.

Kdybych měla vybrat NEJ den, tak to byl výstup k rifugiu Quentido Sella ve výšce skoro 3 600 m.n.m.. Tam jsem přespala ve stanu a druhý den jsem šla dolů.

Rifugio slouží jako základna výstupů na ledovec. Poskytuje ubytování v hromadných ložnicích + veškerý komfort: jídlo, přezůvky, knihovnu, záchody a umyvadla s tekoucí (studenou) vodu. Je zásobeno pomocí vrtulníků.

Ubytovala jsem se nejprve uvnitř, ale pak dorazili kluci, které jsem cestou předběhla, a poinformovali mě, že je možné přespat i ve stanu. Stany jsem při příchodu viděla a říkala jsem si: "kterej magor to asi obývá?" Byly připravené pro lidi, kteří jsou rádi sami, takže vlastně pro mě. Tak jsem se tam nastěhovala. Šlo o skvělý stan, spacák i karimatky od Ferrina. Nebyla mi zima, ani když ráno klesla teplota k nule, možná spíš pod.

Zkusila jsem si i chůzi po ledovci, ale protože jsem se nechtěla sklouznout do žádné trhliny, tak jsem se odvážila jen na vyšlapaný úsek. O rok později budu vesele skákat přes trhliny s malou horskou vílou Bimboší.

Krásný byl i výlet k jezeru Lago Blu. Tam mě ještě doprovázel Michele. Neodolala jsem a zaplavala si ve výšce 2 200 metrů, přestože jsem ještě dobírala antibiotika. Počasí mi docela přálo, jen občas trucovaly mraky a nechtěly mi odhalit například Materhorn.

Také jsem vyšlapala na Zerbion přes Antagnod.

Další výlet byl na Punta Pinter, pěkně odspoda z Champolucu (1560). Šla jsem přes vesničku Cuneaz, jako vystřiženou z nějaké pohádky. V bodech a číslech: Champoluc 1560, Cuneaz 2032, Tre Laghi 2659, Col Pinter 2777, , Punta Pinter 3132. Jinými slovy: báječný jednodenní výlet.

Koncem týdne se opět dostavil Michele, aby mě odtransportoval do Coma a ukázal některá svá oblíbená místa. Stavili jsme se v centrálním Piemonte v městečku Montferrat na jídlo. Městečko je naprosto neturistické a neznámé, ale mezi italskými vyznavači dobrého jídla vyhlášené svou kuchyní. Tomu se nedalo odolat. Dali jsme si večeři o mnoha chodech, lahůdka za lahůdkou, všechno z lokálních surovin, k tomu výborné vínko.

 Italská kuchyně je skvělá ohledně kvality, méně skvělá ohledně kvantity. Asi rok před touto akcí mě Michele pozval na reprezentativní večeři, kde se chtěl blýsknout kuchařským uměním své země. Dobré to bylo, což o to, ale jídlo jsem musela na talíři hledat, cena byla vyšší než za moji letenku z Prahy do Milána a odcházela jsem hladová jak svině. Bylo to někde u Laga Maggiore. Montferrat poskytuje ze normální ceny neuvěřitelné kulinární prožitky se zárukou, že se nabštíte k prasknutí.

Pro žrouty či znalce italské kuchyně a jazyka ty mlsoty přikládám:

salumi monferrini(salame crudo, salame cotto, prosciutto crudo)

vitello tonnato(con sugo maionese e tonno..)

lingua di manzo con salsina verde

peperoni con tomino fresco

involtino di asparagi

insalata russa (non bolscevica :-)

carne cruda alla monferrina

risotto con barbera(vino rosso tipico locale) e radicchio rosso

agnolotti con sugo di arrosto

Lago di Como 

Lago di Como připomíná obrácené Y. Moje dvoudenní cesta začala ve městě Como. Vyjeli jsme lanovkou do horského městečka Brunate. Městečko skýtá nádherné výhledy na jezero plus atmosféru luxusu. Nic proti luxusu nemám, ale honem pryč odtud, směr maják a hory, které zaplňují prostor mezi nožičkama obráceného ypsilonu. Navíc už jsem v Brunate před pár lety byla. Představil mi to tu, když mě unesl z Milána, kde jsem studovala italštinu. To je také hezká story, ale nepatří sem. Rozloučili jsme se, Michele odjel za svým pracovním režimem a já odkráčela po svých.

Hory jsou tam nevysoké, max. 1600. Kromě počátku cesty jsem skoro nikoho nepotkala až do Pian di Tivana, kde jsem své horské putování ukončila. Zdřímla jsem si, zašla do hospody na polentu a červené víno.

Na comské putování jsem si vzala jen malý batoh. Ten velký + krámy, které jsem nepotřebovala (nebo jsem myslela, že nepotřebuji), odvezl Michlele. Musela jsem obětovat i spacák, ten by se nevešel. Co vzít a co ne jsem rozhodovala ve dne, kdy bylo pořádné horko.

První noc jsem spala nahoře na krásném místě s výhledem na jezero Como, na druhé straně na Pádskou nížinu, což bylo obzvlášť pěkné v noci, kdy se moře světel rozlévalo do nedohledna. Výhled byl v dalším úhlu doplněn pohledem na vzdálené Alpy a larianské kopce.

Druhou comskou a zároveň poslední italskou noc jsem se zašila podstatně níže, na Pian di Tivana, asi 400 metrů od hospody a zastávky autobusu s výhledem na okolní kopce, tentokrát od spoda.  I ve výšce kolem 500, může být pořádná zima. Natáhla jsem na sebe všechno oblečení, dokonce i pláštěnku, i šáteček jsem si uvázala. Naštěstí jsem vzala stan (2kg), takže jsem aspoň nezmokla. Co chvíli jsem se budila zimou. Těšila jsem se, až budu v 6 hodin vstávat. Pak vysvitlo sluníčko a bylo zas dobře a hlavně horko.

Sjela jsem autobusem do typického pobřežního městečka Nesso. Krásné, jednoduché, skromné. Nebylo ovládnuté turismem jako Como nebo Brunate. Úplně dole, kde se do jezera vlévá malá říčka vylepšená vodopádem, je půvabný románský most a skvělé místo na koupání. Samozřejmě jsem si tam zaplavala, což bylo zároveň i moje poslední mytí před cestou domů. No nedá se nic dělat, nějaká negativa potulka přeci jen přináší.

Nalodila jsem se do trajektu do Coma, který křižuje od břehu k břehu  přes půlku ypsilonské nožičky asi hodinu. Bylo to pěkné, užila jsem si to.

V Comu jsem se opět setkala s Michelem a odjela s ním do Milána na stanici busů Lampugnano, odkud se jezdí do Prahy.

Severní Itálie nabízí ohromné množství zážitků, nádhernou přírodu i města. Je bohatá, odlišuje se od představ, které člověk o Itálii má. A je dobře a docela levně dosažitelná. Určitě se tam budu vracet, kdo chcete se mnou, tak pojeďte.