Side a Kappadokie

Můj loňský pobyt v Turecku mi učaroval natolik, že jsem se tam musela vrátit. Opět jsem zkombinovala obyčejný zájezd (Airstop, ITT Ferien, z Mnichova) a akční výjezdy v mém jedinečném podání. Jela jsem sama, neboť na to mé jedinečné podání není kromě mě nikdo zvědavej.

Fotky s popisky se nacházejí zde:vytahni-paty-do-side.webnode.cz

Kappadocie si vynutila svou vlastní fotogalerii zde: vytahni-paty-do-kappadokie.webnode.cz

Co bylo? Cyklistika, rafting, pěšárna, poznávačka. Konkrétně: Side, město a řeka Manavgat, kaňon Koprulu, Kappadokie s přespáním v jeskyni, Aspendos.

Jak tam? Celkem pohodlný přesun. Vlakem do Prahy, navazující spojení Flixbusem z Hlaváku do Mnichova na letiště (těsně po půlnoci, cca 600 kč), navazující let do Antalye, pak klasický transfer. Na hotelu jsem byla asi tak ve 4 odpoledne, dost času na první orientaci a půjčení kola.

Kde tam? Andiz Beach Hotel jsou vlastně patrové bungalovy, které sice mají to nejlepší za sebou, ale přesto jsou příjemné. Kromě předzahrádek jsou obklopené svým kouzlem, mořem a starými ruinami. Když říkám starými, tak myslím antickými. Jedna taková zeď dokonce hotelový prostor ohraničuje. Můj bungalov je velký, klidně by se sem vešly 4 osoby, jsou tu 4 postele. Koupelnu, odkládací prostor a ložnici v přízemí jsem využívala ve dne, tj. minimálně, patro s manželskou postelí mi sloužilo v noci. Vše je obloženo dřevem, podlahy mramorové. V soutěži o čistotného bobříka by to tu nejspíš nezvítězilo, nějaká ta technická závada by se taky našla, ale prostor, atmosféra a těsná blízkost moře vše vynahradí.

To, co mě štvalo, byly problémy s připojením. Byla jsem odříznutá od informací a od své rodiny. Nemohla jsem si podrobně plánovat výlety, tak to bylo hodně o intuici. Byl problém získat pro mé účely informace nebo mapy. Pro naši milou průvodkyni jsem byla oříšek. Prý zatím neměla nikoho s tak specifickými požadavky, všichni jsou spokojení na pláži.

Hned první den jsem nalítla na minibank, kde mi při výběru naúčtovali nehorázný poplatek, bacha na ně, bídáky! Pak jsem šla hledat Tourist Information. Aniž bych o to stála, seznámila jsem se s Gabrielem, Tajfunem a dalšími. Nakonec jsem narazila na Mustafu. Mustafa mi byl nejpříjemnější, protože mi krom výletů nabídnul i docela dobré kolo. Hned jsem si ho půjčila. Mustafa je od Černého moře, jeho rodina z matčiny strany pochází z Iráku. Mluví anglicky ještě blběji než já, takže se hezky dorozumíme. Na rozdíl od Kemeru tu moc lidí anglicky neumí, a to ani v informacích. Tam mi dali mapu Turecka, což je sice hezké, ale cyklistiku v oblasti s tim nenaplánuju. Relevantní úsek se mi vejde do dlaně, 4 x 4cm. Zamýšlela jsem nechat se vyvést někam do hor a pak to třeba sjet na kole, ale nikdo nechápal proč, co tam budu dělat, proč mě zajímají turecké vesničky, když se mohu válet na pláži a mít všechno u nosu bez námahy.

Musafa je chytrý, všechno ví. Hlavně to, co mě nezajímá, například kam jet na nákup, co potřebuje moje pleť (turecké lázně na masáž za 20 éček) a že je ze všeho nejlepší koupit si profesionálně vedený výlet. Aspoň že jsem si u něj půjčila to kolo (40 lir na 2 dny) + dýžko. Dotaz, zda není pro vesničany pobuřující můj úbor (kraťasy a tílko) nechápal. "Proč by mělo? Máme demokracii, ať si každý chodí, jak chce, když mu nevadí, že se spálí".

Manavgat

Jela jsem do Manavgatu, což je docela velké město. Krom části kolem stejnojmenné řeky i dost hnusné. Řeka, ta ne! Ta je fakt nádherná, modrozelená, čistá, studená, svěží. Teče pořádně. Jela jsem proti proudu až k malému a velkému vodopádu, pak dál, tureckým venkovem směrem k přehradě. Nedojela jsem, neboť jsem o ní v té chvíli nevěděla, a jak předpověděl Mustafa, pálily mě ruce, došla mi voda. Tak jsem jela zpátky, ale i tak to bylo fajn.

Koprulu Kanyon

Cyklistika: přes 60 km. Zvrátila se v jízdu na traktoru, náklaďáku, na raftu a na kajaku.

Na otogar jsem dorazila celkem snadno. Jen nechápu, proč mají autobusák mimo město. Řidič byl svolný vzít mě i s kolem, když zaplatím za dva. Ráda, nicméně výběrčí peněz chtěl jen za člověka (5 lir), za kolo se prý neplatí. Měla jsem v úmyslu ušetřit si jízdu po dálnici a nechat se vyložit u silnice, která je na mapě označena jako vyhlídková a vede do Besconaku, pak dál do kaňonu Korpulu a města Selge. Neměla jsem jasnou představu o vzdálenostech, vstupních informací bylo málo.

Zkraje moje cesta rozhodně nevypadala vyhlídkově, tak jsem si stopla traktor. Kolem nás projížděly autobusy a autokary naložené raftychtivými klienty. Co to je proti mé zážitkové jízdě na tureckém traktoru v tureckých vesničkách? Pche! Turek mě bohužel vysypal před hnusným kopcem. Asi 20 km jsem se snažila, ale pak mi došla trpělivost a stopla jsem si náklaďáček. Chlapík jel až za Beskonak do kaňonu Koprulu, tak jsem jela s ním. Nakrmil mě ovocem, hovořili jsme turecky, z čehož projevoval až dětskou radost, protože jsem co nejvěrněji opakovala to, co říkal a když si zapaloval cigaretu, tak jsem mu turecky oznámila, že kouření škodí zdraví. On uměl anglicky jenom OK a taky menu, jinak vše bylo na posunčině. Přesto jsme si hezky popovídali, pán mě pak pozval na čaj, chtěl i na oběd (tam uplatnil to menú), dokonce že by se mnou jel i na raft, kdybych chtěla. Nechtěla, měla jsem namířeno do Selge (dalších 7 km do kopce). Rozloučili jsme se a šli si po svých. Zjistila jsem, že ve slunečním žáru se mi do kopce vlastně spíš nechce, takže když na mě pokřikovali turečtí průvodci (klasika: where are you from, how are you?), ráda jsem slezla z kola na pokec, z jejich strany přesvědčovací. "Ty jsi ta na traktoru, viď? Pojď na rafty, za 50 (za chvilku 40 lir + oběd) ". A že mi odvezou kolo, že znají Prahu, že jeden z nich sjížděl Vltavu a že bych měla zkusit tu jejich řeku. Ani se nemuseli moc snažit. Bylo mi horko, vzdala jsem se kola a koukám, najednou sedím na raftu mezi Rusákama.

Pozdravila jsem anglicky. Nikdo mi neodpověděl, jako bych byla vzduch. "Zdrávstvujtě, menja zovut Ivana, kak dělá", povidám hodně nahlas. Rozzářili se a začali se se mnou bavit.

Po prvních peřejích jsme na příkaz gita zastavili svá plavidla. Jeli jsme na několika raftech a asi 3 kajacích, taky nafukovacích. Git (= gaid) na mě ukázal a prohlásil, že pojedu na kajaku. Nějaká slečinka totiž fňukala, že se bojí a že dál nechce. Tak mě teda přesadili k Jurovi a jeho holku místo mě na raft. Jura byl fajn. Strávili jsme spolu super jízdu a nesčetně peřejí. Rusky: paroge, ukrajinsky: parohe.

Řeka byla nádherná, pořádně tekla, takže i dobrodružná, plná parohů. Neprůstřelným negativem je, že ji jednoznačně pojednali jako byznys. Za 25 eur sem vozí spoustu lidí, takže tu je rušno. Dělají na můj vkus moc zastávek. Já bych uznala jen tu na oběd, ale lidi musejí odpočívat a Turci vyrejžovat nějakou tu lirku na hovadinách, které na těch odpočivadlech nabízejí, např. jízdu na laně přes vodu, focení... Není jiná možnost, jak tu řeku prožít, než se s tím smířit.

Hned na první zastávce běžel Jura za svou fiflenou. Ta mu dala sodu za to, že jel se mnou, když s ním ona odmítla sdílet kajak. Čůza. Nabídla jsem jí její místo zpátky, ale to nechtěla. Poprosila jsem ji, aby Jurku a mě vyfotila. Tím jsem ji dorazila úplně.

Žárlí, povidá Jura na vodě, když už byla mimo dosah, a udělal mi fotečku sám. Móc mi polichotilo, že na mě žárlí krasavice ve věku mých studentek. Navíc jsme si jízdu užili daleko víc než kdybychom se mačkali na velkém raftu (já) nebo poslouchali blbý kecy fifleny (on).

V půl čtvrté už jsem byla u svého kola. Musela jsem ho vyrvat mému nahaněči (hlavní gaid), který se přesunul s věcmi klientů a s mým dočasným miláčkem (to kolo!) k cíli, přesněji řečeno do Besconaku. Oba jsme udělali dobrý obchod. Já si užila (kajak), on si užil (kolo + penízky bokem).

Mokrá od hlavy až k patě jsem usadila zadek na kolo a vydala se na zpáteční cestu. Z Besconaku na dálnici to je 42 km a zdaleka ne jen ve směru dolů. Ta kaňonová část je opravdu vyhlídková, vesničky jsou také zajímavé, ale na trati jsou i hluchá místa a je jich dost. Jede se po asfaltu, provoz není velký, nicméně něco tam přeci jen jezdí. Dala jsem to cca za 2 hoďky. Pak jsem během chvilky chytla dolmuši (10 lir já+kolo), která mě dopravila do Manavgatu. Cestou do Side jsem zainvestovala do hřebenu, neboť jsem svůj zapomněla a naposledy jsem se česala někdy před třemi dny. I moře jsem si stihla užít, pláž skoro bez lidí, romantický podvečer.

Doprava v lokalitách, které jsem poznala: otogar, tedy autobusák je pokud možno co nejdál od města. Dálkové autobusy se neobtěžují své cestující dovézt do centra. Tím se sice dálková doprava urychlí, ale chudák cestující pak chytá dolmuše, aby nezkejsnul někde na okraji. Ze Side je celkem zdlouhavé dojechať na otogar. Na kole v poho, jinak je třeba použít dvě dolmuše.

Zastávky dolmuší a autobusů nejsou značeny. Musí se to nějak strefit. Dolmušáci jsou vstřícní, vidí-li nerozhodného turistu, zastaví a zeptají se, jestli jede a kam. Dále není snadné rozeznat, kam dolmuše či bus jede. Ani nápis Manavgat nemusí znamenat, že to jede do Manavgatu. Ceny za dopravu jsem pochopila skoro stejně jako systém dopravy obecně, tedy vůbec. Za skoro stejnou cestu jsem platila 3x různou cenu. Nicméně potvrzuji poznatek z loňska, že dopravní dostupnost je dobrá a levnější než u nás.

Bezpečnost: naprosto v pohodě. Jen na noční autobus jsem dostala radu, spíš zákaz: " na otogar za tmy nemůžeš jen tak doběhnout, vem dolmuši!" Tak jsem poslechla. Nestojím o problémy.

Chlapi: některý Turci jsou fakt pěkný. Černý oči, dlouhý řasy, super postavičky. To jen tak na okraj, když už jsem v těch obecných informacích. Otravují daleko méně než třeba Italové, ale to je hlavně tím, že už mi je pade. Spíš se snaží nabídnout pomoc.

Side

Po cyklistice jsem si dala pauzu a věnovala pozornost samotnému Side. Je jedním z nejvýznamnějších archeologických nalezišť v Turecku. Dostalo ode mě jedničku z hvězdičkou, hlavně za splynutí antického města se současností. Dvě tak různé epochy se tu prolínají s naprostou samozřejmostí. Antické město je krásně čitelné, amfiteátr (kuriozně vystavěný do výšky, nikoliv zahloubený do svahu), sloupová cesta, nymfaneum, luxusní dům konsula, hradby, domy mezi dunami, jen mít trochu představivosti. Bavím se tak o 2. století našeho letopočtu, ale město žilo a kvetlo i v době byzantské. Jednoznačným setkáním současnosti a minulosti je Apollónův chrám (+ bazilika a další stavby, tedy ruiny). Mezi korintskými sloupy nadšeně pobíhají mořští dovolenkáři se svými selfietyčemi, pózují, baví se, sbírají okamžiky do pixelového zpracování.

Moře v Side: čisté, teploučké (červen), velmi pozvolný vstup, což je otrava, ale když byly vlny tak jsem to ocenila a skákala jak štěňátko. Pláže jsou fajn, pískové, žádné kameny, ježci, potvory atp. Hustota turistů v pohodě. K hotelu patří i vlastní lehátka for free. Jelikož jsem chodila spíš navečer nebo dopoledne před odjezdy na své akce, tak jsem vždy ležela v první brázdě skoro sama. První brázda znamená, že vlny dosahovaly až pod lehátko, ke kterému jsem si došla ze svého dřevěného domečku bosky.

Kappadocia - vrchol, kolem kterého se budou točit moje vzpomínky nejvíc.

Výlet do Kappadocie na 2 dny, který nabízejí místní cestovky, stojí 45 éček, což vůbec není špatná cena, když se vezme v potaz, že zahrnuje polopenzi, ubytko, dopravu, průvodce, Konyu... Odjíždí se v 5 ráno a musí se počítat s časovou ztrátou na werbung (předváděčka něčeho, co se dá a má koupit). To je pro mě odrazující. Pojednala jsem to po svém. Ráda nahlížím navštíveným zemím pod pokličku, nemusím mít vypulírovaný servis předepsaných zážitků. Odjela jsem nočním autobusem společnosti Metro do Nevsehiru (70 lir, cca 500 km), pak dolmušema do Goreme (UNESCO). Ze spánku jsem se probrala až tam, kolem deváté ráno, otevřela oči a hubu dokořán. "Tý jo", ujelo mi. Spolucestující se mi smáli. Vylítla jsem zběsile fotografovat skalní útvary přetvořené na vesnici plnou hotelů. " Vždyť to je jen vesnice," povidá chlapík v info. Dal mi (fakt nedostatečný) plánek a tipy, kde prý uvidím něco zajímavějšího.

Když jsem se probrala z prvotního šoku, půjčila jsem si kolo. Usmlouváno z 50 na 30 lir. V kanclu jsem si nechala stan a věci na přespání a vyjela jsem k prvnímu punktu, který mi navrhli jako povinný: open air museum. Zaplatila jsem 30 lir a fakt jsem čuměla. Skalní útvary, obydlí, byzantské výmalby, vtesané baziliky. Potkala jsem tam kluka a holku. Ona byla korektně oblečena, vč. šátku, učitelka religionistiky na univerzitě. "She is my best freind", prohlašoval exemplárně krásnej Turek, který ji doprovázel. Malik mi navrhnul, ať s nimi jedu do nějakého městečka, kde jsou restaurace a všechno možné, že se mi to bude líbit, že z přírody jsem to nej viděla právě tady a to už nebude překonáno. Byli oba zajímaví, ráda bych s nimi strávila čas, ale ty skály kolem je bezkonkurenčně převálcovaly, těch jsem se vzdát nechtěla. Tak jsme se rozloučili.

Nechala jsem kolo zamčené a vypravila se vyhlídnout místo na spaní. Zjistila jsem, že okolní skály si vůbec nezadají s placenou zónou. Bizarní útvary, výhledy, vydlabané jeskyně. "Tady bude magická noc jak vyšitá", řekla jsem si.

Vrátila jsem se do kanclu, aby mi promázli řetěz. Seděl tam Osman (?), dal mi lepší plánek než v info, prodloužil mi výpůjční dobu a pozval mě na večeři a na víno. Přes den nemůže, neb drží ramadán, ale večer že si dáme do nosu a že budeme sledovat sanset z toho nejlepšího místa. Jo, vzala bych to, ale byla jsem naladěná na úžasnou magickou noc a do té konverzace s Osmanem nepatřila.

Nasměroval mě na Love Valley (Baglidure Vadise). Byla jsem jak Alenka v říši divů. "To není možný!" Kam se hrabe Apollonův chrám, který jsem včera tak obdivovala. Proč se Love Valley jmenuje Love Valley? Ofiko nevím, ale vnucuje se vysvětlení: je plné nádherných pindíků. Podívejte se na fotky a kamenujte mě až jestli najdete přiléhavější označení skalních útvarů, na kterých si dal Bůh ( nebo Alláh v této lokalitě?) opravdu záležet. Bůh je žena a tohle si vytvořila pro radost!

Pokračovala jsem na houby, mašrooms, tedy do Pasa Bagi přes vesničku Cavusin. Už jen samotná cesta mi brala dech, co chvíli jsem slejzala z kola a čuměla nebo fotila. Samotné mášrůms mě vykolejily úplně. Fakt houby! Obří. A dá se po nich i lézt. Před "objektem" je parkoviště, kde autobusy vyklopí své klienty, dají jim nějakou dobu rozchod, aby se vyfotili na upravených cestičkách mezi skalisky. Pak je zas naloží a profi výlet pokračuje na jiné atraktivní místo či vyhlídku. To není nic pro mě. Já si to chci prožít, prolízt i mimo upravenou zónu, třeba i propotit ve slunečním žáru. Uvázala jsem kolo a vydala se na pěší túru. Hlasy turistů se postupně vzdálily a já se divila a divila a nepřestávala zírat.

Pak jsem se vrátila do Cavusinu naobědvala se, pokochala se a vyrazila do Rose a Red Valley. Okouzlení pokračovalo, umocňovalo se. Na tak ohromné ploše tolik zázraků. A kromě profláknutých míst, kde staví autobusy s klienty, skoro ani noha! Sem se musím vrátit, nejlíp s Pavlem a s Lukášem!

Vrátila jsem kolo, definitivně odmítla Osmanovo pozvání a vydala se utábořit. Počasí se změnilo. Krápalo, v dálce hřmělo. Vyměnila jsem tedy místo na vrcholku za níže položenou jeskyni. Mohla jsem si vybrat z několika. Nejbezpečnější a nejzašitější se mi zdála garsonka s oknem a s předsíňkou. Ani jsem nestavěla stan. Upřímně řečeno, byla jsem dost unavená, hvězdná noc se nekonala, ani pořádné blesky se neodehrávaly, tak jsem usnula jak pařez. Zaspala jsem magickou noc, ale nevadí, o důvod víc napravit to příště.

Před pátou ranní mě probudil stavební ruch. Auta, kravál. "No to jsem si vybrala", vrčela jsem. Vykoukla jsem z okna. "Tý jo, stavěj nafukovací haly? Koncert?" Probrala jsem se. Nafukovali balóny. Ne jeden, ale spoustu. Bez ohledu na to, že v 5 ráno odmítám fungovat, jsem vylítla z brlohu a koukala, jak ty balloony rostou a postupně se vznášejí, v mé těsné blízkosti.

Ještě jsem trochu pošmajdala v Říši divů, ale v 10 mi jel bus do Konyy (40 lir). Tu jsem si vkomponovala, abych měla ánunk o nějakém velkém historickém městě v Turecku. Cesta tam trvá 3 a půl hodiny převážně v nudné krajině. Busy Metra jsou pohodlné, v řadě nejsou tři, ale čtyři sedadla, takže místa je dost, tedy dá se docela pohodlně schrupnout.

Konya je fakt velká. Z otogaru do centra by to prý trvalo půl hodiny. Dalo se do deště. Přestalo se mi chtít poznávat velká historická města, tak jsem sedla do busu (Kontur, 45 lir) a odfrčela na základnu do Side. Tato část cesty naopak skýtala překrásné pohledy do krajiny, což mohou nabídnout hlavě hory. Stihla jsem ještě moře a večeři a těšila se na další, poslední den. Čekal mě Aspendos.

Aspendos 

 je jedním z mnoha antických měst, která si zaslouží pozornost i 25 lir za vstup. Největším lákadlem tu je amfiteátr, prý nejlépe dochovaný v Malé Asii, ale na vytvoření představy antického města jako celku je potřeba hódně fantazie, kterou snad pozvbudí nápisy: stadium, agora, aquadukt...

Pokud bych měla srovnat Aspendos a Side, tak Side vyhraje na celé čáře. Je lépe zachováno, platí se jen do amfiteátru (20 lir), zbytek města lze prochodit dle libosti, což jsem s nadšením činila, v odlehlejších částech sama ztracená v časech minulých, v profláknutých částech jsem si mohla vyslechnout výklady v ruštině či jiných jazycích.

Ale zpátky k Aspendosu. Antické město v kopcích bylo ponořené do ticha, než se rozkrákoral naléhavý hlas, jakoby káravý, důrazný, ale hlavně vytrvalý.

"Šmankote, na agoře maj školení teroristi", pomyslela jsem si a šla se tam podívat. Nikde nikdo. Běžela jsem k akvaduktu. Ani noha. Pak se rozeznělo zpívání muezzina z blízkého minaretu. Bylo to moc hezké. Turci jsou zbožní. V každé vesničce mají i několik mešit. Dodržují ramadán, chovají se slušně. Pokud se zrovna nesnaží v rámci turistického ruchu člověka natáhnout, tak jsou nápomocní, ochotní, laskaví.

Závěr? Turecko mě zajímá čím dál tím víc, je cestovatelsky přitažlivé, má všechno, po čem srdce touží: moře, hory, kulturu, exotiku. V hlavě mi hlodá nápad na Kappadocii a pobřeží Černého moře. Jestlipak někoho zlákám?