Maroko - pouště a oázy

Strukturovaná fotogalerie s popisky: vytahni-paty-na-saharu.webnode.cz

Slunce rozehrává divadlo barev v nekonečných dunách. Zlatá, okrová, růžová, oranžová. Velbloud pode mnou kráčí k táboru kdesi v poušti. Stmívá se, rozsvěcují se hvězdy. Nikdo nemluví. Posloucháme velkolepé pouštní ticho. Takhle jsem si to představovala a přesně tak to bylo.

Další výlet do Maroka byl výsledkem předpokladu, že uniknu před podzimní plískanicí do sluncem zalité krajiny a že zažiju něco zcela nového.

Kdo? Zas jenom já. Nikdo se nepřidal.

Kdy? Podzimní prázdniny, přelom října a listopadu. Ideální čas jet na Saharu.

Jak dlouho? Bohužel jen týden.

Jak? Ryanair z Prahy do Marrakeše.

Zajímavá setkání? Ano. Lucka a Mirek, Rašid, Hichem a Mohamed, Malika a Faisel

Za kolik? V tomto termínu bylo nutné přitlačit za letenku - 5 600. Výlet do pouště s cestovkou 80 e, útrata na místě asi 4000, dárečky asi 1000 kč.

Přepočet: 1 dh = 2,50 kč

Stručný itinerář:

Den první. Odpolední let do Marrakeše, brouzdání městem, hammam a ubytko v Kammy Hostalu se šváby/blechami.

Den druhý. V 7.30 odevzdávám vedení cestovce What to do. Objednala jsem si u ní třídenní výlet z Marrakeše do Merzougy, města na okraji písečné Sahary. Je třeba si uvědomit, že se musí najet asi 1300 km, což je důvod, proč jsem to nerealizovala po vlastní ose. Veřejná doprava v Maroku sice funguje velmi dobře, ale chce to čas a ten já neměla. Přejeli jsme přes Atlas do Ait Ben Haddou, což jest dávný ksar na cestě ze Sahary do Marrakeše. Stal se kulisou četných filmů . Průvodce Mohamed nám udělil krátký a nedostatečný výsadek v Ouarzazate. Pauzu v Údolí růží jsem věnovala nákupu voňavých produktů. Ubytovali jsme se už za tmy kdesi v soutěsce Dades severozápadně od Boumalne. Podrobnosti, fakta i výhrady k profi výletu uvedu v cestopise dole.

Den třetí. Krátké zastavení v atraktivní soutěsce Dades. Přejezd do městečka Tinghir. Je pěkné samo o sobě díky kasbě, ale my si prohlédli olivové háje, políčka a vyslechli prezentaci berberských koberců pod vedení skvělého průvodce Rašida Kuskuse. Krátká procházka soutěskou Todra. Pak jsme dlouho jeli kamenitou pouští hammadou až do Merzougy, kde se naplnilo ústřední téma celé cesty: jízda na velbloudech do mastňáckého campu v dunách a noc pod hvězdami bez světelného i akustického smogu.

Den čtvrtý. Ještě za tmy jsme nasedli na velbloudy. Svítání jsme pozorovali z jejich hřbetů. Do Merzougy jsme dorazili již v plném slunci. Spořádané klienty čekala dlouhá cesta do Marrakeše/Fezu, ale já se odpojila. Ubytovala jsem se v hotelu Dar Tafouyete s bazénem, s výhledem do saharských dun přímo z vody. To jsou paradoxy! Celé dopoledne jsem bloumala pouští, vylézala na duny, sbíhala dolů, poslouchala  ticho. Pozdní odpoledne pohltila samotná Merzouga a navečer byl jedinečný program: západ slunce a stmívání v dunách.

Den pátý. Dlouhý přejezd do Skoury - přes 300 km. Skoura je rozlehlá palmerie s úchvatnými ksary a kasbami. Je to celé pod ochranou UNESCO. Ubytovala jsem se ve vychvalovaném Eco Ferme Tamalait, což bylo zážitkem samo o sobě a tímto se přidávám ke chvalozpěvům. Nejde o luxus, spíše o vřelé přijetí,  zahradu s palmami, dozrávajícími granátovými jablky, tajemným osvětlení a s vůněmi. Bonusem byla lekce vaření tažinu.

Den šestý. Palmerie, ksary, kasbah Amridil. Přejezd do Ouarzazate (UNESCO), prohlídka města, demonstrace, kasbah Taourirt s vnitřním uspořádáním jako škola v Bradavicích, medina. Nákup datlí, dárků...

Den sedmý. Čtyřhodinový přejezd do Marrakeše (CTM). Zážitkové ubytování v riádu Equity Point. Komplikovaný půdorys, patra propojená dvěma schodišti, kašna, bazén, střešní terasa a nespočet zákoutí vyzývajících k spočinutí strčí do kapsy jakékoliv muzeum o marocké kultuře, viz další den. Fascinující Marrakeš člověka strhne a pohltí, produkuje pocity od naprostého okouzlení po klaustrofobní paniku v uličkách nacpaných předměty a lidmi.

Den osmý. Ranní Marrakéš. Museum of Marrakech, cesta místním busem do Menary a odlet.

Zážitky z cest, fakta, podrobnosti

Ryanair si u mě šplhnul zavedením linky Praha - Marrákeš. Využila jsem ji zatím dvakrát. Během pár hodin člověka dopraví do exotiky. Z posmutnělého počasí střední Evropy jsem se octla ve slunečních paprscích středního Maroka.

Jak z letiště? Odrazili jsme taxikáře, pohrdli letištní devatenáctkou za 30 dirhamů a šli na bus č. 11 či 12 o pár kroků dále, do místního prostředí i ceny, 4 dh. To je celkem obvyklý poměr ceny pro local people oproti běloksichtům. Píšu v množném čísle, neboť jsme byli tři. S mladým párem jsem se seznámila v Praze, vystoupila v Maroku, nechala se inspirovat na další cesty (Sulawesi, Bunaken-50m korály, Nepál) a vychutnala si globalistické příhody přibližně tohoto rozměru: " Šel jsem včera po Hyde Parku...," povídá Mirek, "Když jsem studovala v Austrálii,.." vypráví Lucka... Češi jsou fajn.

Ve městě jsme šli každý svou cestou, za svými cíli. Oni šli uvažovat, zda vyrazit do Atlasu či na Saharu, já si vybrala program s účastí švábů či blech v levném hostalu, možná i neštovic v zapadlém hammamu. 

Kammy Hostal už jsem letos použila. Přijde asi na stovku v našich, pokud tě neošulí na přepočtu euro - dirham. Hammam pro místní stojí 10 dh vstup, 10 dh šatna. Pokud tam není nějaká klientka, co by hovořila jinak než arabsky, tak se musíš domluvit univerzální posunčinou. Já tam narazila na ženu s dobrou italštinou. Než jsem se vzpamatovala, domluvila mi gommage a massage (vydrhnutí žínkou a masáž) za stovku dh s jinou zevlující paní. Ještě jsem nestihla najet na marocký režim, tak jsem tuto nehoráznou nabídku přijala. Během půlhodiny jsem byla vydrhnutá od hlavy až k patě cizí žínkou. Druhý den a další jsem si zpestřovala drbáním a přemýšlením, od čeho ty pupínky na ruce mám a co bych asi tak dělala, kdyby mi baby čorly prachy a doklady.

Hlavním tématem tohoto příběhu byla Sahara, to je jasné. Z časových důvodů jsem si koupila profi výlet dobrým autobusem. Zvolila jsem agenturu What to do. V předstihu jsem to dostala za 78 e, klienti, kteří to kupovali těsně před realizací, to měli za 120 e. Určitě by to šlo koupit i přímo v hostalu nebo v některé z mnoha agentur na ulici za cenu, jakou je člověk schopen usmlouvat.

Doporučit jejich výlet či ne? Jsou seriózní v tom, že klienta vyzvednou přímo v jeho hotelu ve stanovený čas. V případě levných výletů, jako byl ten můj, svezou kaštany na autobus. Privátní výlety se jezdí menšími dopravními prostředky a jsou dražší. Třídenní výlet zahrnuje dobrý itinerář, dopravu, polopenzi, ubytování v samostatném pokoji, jízdu na velbloudu do kampu a zpět. Cestou do Merzougy, nejzazšího bodu dosažitelného po silnici, se dělají zastávky na Ben Haddou, Ouarzazate, soutěsky Dades a Todra, Tinghirt plus zastávky na obědy či kafíčka, kde mají cestovky domluvené provize. Tím se dohání ta levná cena. Celé to trvá dva dny, což se dá, ale je to málo. Poslední den pak celý padne jen na přejezd zpátky, což je, jak by řekl můj syn, voser. To jsem ale pojednala úplně jinak.

Negativa: obědy jsou řešeny ve velkokapacitních zařízeních bez kouzla a za nekřesťanské peníze. Samozřejmě jsem si to pojednala po svém. Dalším negativem je, že průvodci mluví anglicky ještě hůř než já a v průběhu cesty nepodávají žádný výklad. To je taková škoda! Taková příležitost si porozumět je promarněna. Fakta jsem měla nastudovaná, ale kdyby tak mluvili o životě, svých denních starostech a radostech, o rodině, plánech... Přežraní Evropané by možná poopravili svůj pohled na život. Hromada předsudků by byla rozmetána, ale nic z toho se nestalo.

Účastníci zájezdu čuměli do svých placek a ani nevnímali, že projíždíme působivou krajinou plnou barev a a odlesků. Monotónnost hammady, tedy kamenné pouště, podtrhovala marocká hudba, podmanivá, působivá, jeden hudební motiv se s malými nuancemi opakuje třeba půl hodiny. Osvěžení pro oko představují oázy, palmy či olivovníky. Kulturní rozměr představují hliněné ksary.

Abychom se dostali k naší první metě, k Ben Haddou, museli jsme překonat pohoří Atlas, toho času bez sněhu. Nejvyšší bod, kterého jsme dosáhli, byl průsmyk Tizi-n-Tichka 2260 m. n.m. Ait Ben Haddou se naopak nachází v údolí, na cestě do hlavního města obchodu - Marrakéše. Platilo se tu clo. Je to ksar tak atraktivní a zachovalý, že si vysloužil přezdívku marocký Hollywood. Stal se totiž kulisou pro mnoho filmů. Krom toho figuruje na seznamu UNESCO. Kdysi tu bydlelo 50 berberských a 20 židovských rodin, dnes už jen pár a ty se věnují kvetoucímu turismu. Na druhé straně řeky vyrostlo nové město. V říjnu lze řečiště přejít suchou nohou, po vodě ani památky. Ta přichází na jaře, když v horách tají sněhy. Takový je život mnoha marockých řek. Vstupné a poplatek průvodci činí 25 dh nebo úplně jinou částku, dle situace. Prohlídka zahrnovala i povinnou zastávku pro berberský šátek, "bez toho se na poušti neobejdete," pravil průvodce. Vím, že pro místní stojí 20 - 30 dh, ale účastníkům zájezdu se podařilo usmlouvat cenu ze 150 na 80. Níž to prostě nedali. Jedno komerční zastavení bylo u obrázků malovaných speciální místní technikou. Místo barev se používá zkaramelizovaný cukr, šafrán a další koření. Vypadá to moc hezky, viz foto.

Drahocenný čas strávila skupina v restauraci. Já si alternativně dala klobásu a pivo s výhledem na Ben Haddou a kafe v normální restauraci.

Další zastávka se dělá v překrásném Údolí růží, o kterém nám průvodce neřekl zhola nic. Nevadí, stejně kvetou na jaře a já už to zařadila na seznam, kam pojedu. Opět jsme se rozdělili na dvě skupiny. Skupina skoro všichni šli na kafe či freš za 20, skupina já šla koupit místní typické produkty z růží. Nemám představu, kolik to má stát, ale za pět olejíčků na vlasy a jeden na pleť jsem usmlouvala cenu z 250ti na 100.

Zjistila jsem, že mě kousance/neštovice ukrutně svědí, ale drbala jsem se nenápadně, protože se zablešenou by se nikdo nekamarádil. Ubytovali nás v pěkném hotelu v údolí Dades, ale večeře nic moc a málo. U stolu jsme utvořili evropsko asijskou směsku a povídali si, jak nás kdo ošulil.

Soutěsku Dades jsme vnímali především z autobusu. Je dramatická, barevná, kulisy načervenalých skal dávají vyniknout hliněným vesnicím i vegetaci, provokují fantazii a touhu zajet si to na kole. Příště. Na nějaký trek v soutěsce nebyl čas, jen jsme se zastavili na focení a jeli do Tinghiru.

Tinghir je město a zároveň jedna z nejpěknějších oáz v Maroku. Tam nás převzal skvělý průvodce Rašíd Kuskus, provedl po polích, povykládal o životě. Z oblasti zemědělství mě asi nejvíce zaujala vojtěška, alfaalfa. Sklízí se šestkrát, první sklizeň konzumují lidé, ty další zvířata. Později jsem se ptala Hichema, mistra kuchaře, co se z toho asi tak vaří a čuměl na to jak puk. Až Malika, taky kuchařka, mi vysvětlila, že to jedí jen Berbeři.

Další téma bylo o rodině. Maroko má asi 34 miliónů obyvatel, toho 60 až 70% jsou Arabové, zbytek Berbeři a nějaké to mizivé procento připadá na Frantíky, Španěly, Židy a temné potomky bývalých otroků a na imigranty z černé Afriky. Berbeři žijí především v pohoří Atlas a Ríf, pak v poušti a oázách. Berbeři a Arabové se míchají. Když jsem se ptala "Co ty jsi zač," často odpovídali:"I am mix". Arabové mívají 1 - 3 děti, usazení Berbeři 3 - 5, ti nomádští 6 - 9 či více, protože neuznávají pilulky stop baby. Vlastně neuznávají vůbec žádná léčiva kromě těch přírodních.

Rašín zmínil i rituál namlouvání, kdy svatbu domlouvají rodiče. Maminka si snachu vybírá hlavně pro sebe, jde jí o to, aby jí sedla, aby byla pracovitá, aby měly o čem krafat a tak. V současné době si kluci vybírají sami, klidně si nalijí do hlavy i alkohol a kromě ramadánu se chovají dost uvolněně. Při dojednávání svatby hovoří hlavně rodiče, mladí jen sedí a klopí oči. Zda se kluk dívce líbí pozná z toho, jak moc mu osladí čaj. První signál, že to jde dobře, je otevřená krabice s cukrem, následně sladkost nápoje. Chlapec se pak usmívá a jeho rodiče z toho usoudí, že to je na dobré cestě. Bohu/Aláhužel to není tak jednoduché. Mnohdy matka holku donutí čaj osladit, i kdyby si o nápadníka dobrovolně ani kolo neopřela.

Exkurze do světa koberců mě nadchla, i když měla hlavně komerční účel. Veškerá jednání se začínají čajem. Už si zvykli na cizince, tak se ptají, zda sladit či ne. Pro Maročana musí být čaj sladký vždycky. Pán nám ukázal vertikální stroj, na kterém Berbeři tkají koberce. V současnosti se z 90ti procent tkají na horizontálních moderních strojích, ale tady zůstali věrni tradici a kvalitě. Trvá několik měsíců a třeba i let, než je koberec utkán. Chlapík nezmínil, kolik hodin denně se pracuje a jaká je produktivita, ale i tak nás to ohromilo. Cena se tedy neodvíjí od velikosti, ale od materiálu (velbloudě, jehně, ovce) a času. Takový berberský koberec prý vydrží celé generace, dá se prát, dá se na něm jíst, spát, dá se složit do minirozměru, prostě hi-tec karimatka. Ukázal nám nějaké kousky a opravdu to byla nádhera, jak pro oko, tak na dotek. Na jeden z koberců nahodil cenu 150 euro, což se mi zdá fér, zvlášť když bych to usmlouvala na 100, ale mé plány nezahrnovaly nošení koberců v batohu po poušti ani nikde jinde.

Soutěska Todra ve svém závěru vyrazí dech. Příkré hladké stěny padají k říčce. Jejich úpatí je obložené pestrým zbožím. Výška kaňonu je asi 300 metrů. Nejpůsobivější úsek je dlouhý asi 600 metrů, oživený hemžící se směsicí lidí ze všech koutů světa. Přímo tady býval hotýlek, ale příroda ho vybombardovala kamením, tak je zavřený a slouží jako upozornění, že táboření by tu nebylo rozumné.

Oběd probíhal v turistické mega restauraci. Opět jsem utekla jinam, asi o 100 m dále. Objevila jsem restauraci v půvabné zahradě s jezírkem, přímo na dně soutěsky, pár metrů od říčky. Domluvila jsem si tam i možnost zatáboření, ale to příště. Aghbalou n Imarighn, 8 km, Route des Gorges - Tinghir, +212 (0) 6 22 53 91 31.

Přejezd hammadou do Merzougy byl dlouhý a působivý. Hammada, to je kamenitá poušť. Zcela zodpovědně mohu prohlásit, že ji nelíp oceníš z autobusu navečer, protože vzdálenosti jsou obrovské, na kolo ani náhodou, barvy se mění s klesajícím sluncem, zážitek sám o sobě. Jako bonus jsme viděli duhu v podobě sloupu, i když po dešti nebylo ani památky. Zřejmě nějaký zvláštní meteorologický jev.

Hammada přešla v erg. Objevilo se město Merzouga. Rozkládá se na okraji velkolepé Erg Chebbi. Erg je druh pouště obdařený písečnými dunami a neskutečnou krásou. V oblasti se nachází největší podzemní jezero v Maroku, ale o tom až později. V daném okamžiku jsou všichni příchozí okouzleni, drápou se do sedel dromedárů, snaží se nespadnout při vstávání zvířete a čumí, čumí do pouště, všem došla slova, protože to je nádhera, to musí uznat i ten nejotrlejší a nejzpovykanější turista, ba i cestovatel. Vyrazili jsme se stmíváním a pak šli dlouho nocí. Naše skupinka čítala asi šest lidí na velbloudech a jednoho mlčenlivého muže v djellabě a modrém šátku, který to kočíroval. Všichni pouštní Berbeři jsou tiší, pokud mluví, tak skoro šeptem.

Dorazili jsme do campu. Mastňáckého campu. Ohniště, restaurace, stany vybavené postelemi, čisté povlečení, elektřina. Proboha! Servírovala se večeře, sedělo se u ohně, bubnovaly se africké rytmy. Dlouho jsem to nevydržela a vyrazila do tmy, řekněme, že za spirituálnějšími prožitky.

Záhy jsem vytušila, že mě zpovzdálí cosi sleduje. Vylezlo to na stejnou dunu. Stejně jako já to nepoužívalo žádný světelný zdroj, nekazilo to hvězdnou noc. Byl to pouštní Berber, vysoký, krásný (to já potmě taky), oblečen v klasické djellabě, kolem hlavy tuarécký šátek, jeho oči zářily do tmy, úsměv odhaloval běloskvoucí zuby. "Chrup má v pořádku," řekla by moje mamka, zubní laborantka. Navázal rozhovor. Pochází z početné nomádské rodiny. Je z osmi dětí, jakž takž umí několik jazyků, je negramotný. Jmenuje se Esa. Jeho rodiče se v posledních letech usadili nedaleko odtud, asi čtyři hodiny jízdy, ale nevím v čem či na čem.

Chtěla jsem být sama, pokouším se Esy zbavit výmluvami na únavu. Moc to nefunguje. Místo aby odešel, dělá mi kolem očí něco  mezi masáží a akupresurou, že prý to dělají berberské matky svým dětem. Je velmi jemný. Než se naděju, masíruje mi i ramena a já si uvědomuju, že jsem uprostřed noci v poušti s exotickým fešákem, který je ochoten poskytnout i nadstandardní služby, jak tomu nasvědčovala jeho vzedmutá djellaba. No, možná pod ní měl jen ledvinku, ale já si raději myslím, že šlo o fyziologickou příčinu.

Zachovala jsem se jak suchar. "Jdu spát!" Esa pochopil moje obavy a ujistil mě, že žádný Berber by ženě neudělal nic, co ona sama nechce. Esa mluví tiše, klidně, důstojně, nicméně stejně jsem šla spát a neprodlužovala ten krásný okamžik vzájemného pochopení dvou odlišných kultur. V květnu tohoto roku jsem byla s kámoškou v Savíře. Měla tam podobnou příhodu s Arabem, ale ten by se zachoval zcela opačně než Berber. Bylo to docela vtipné, bohužel mi to Vlaďka nedovolila napsat, je ještě větší suchar než já.

Vstávalo se velmi časně. Esa postával před mým stanem. Ovázal mi tuarécký šátek kolem hlavy, posadil na prestižního velblouda, prvního v řadě a šli jsme nejprve nocí a pak za svítání do Merzougy, opět beze slov, uprostřed barevného představení. Bylo to krásné a NEBYLO toho dost. Domluvila jsem se s naším průvodcem Mohamedem, že mě tu nechá a zařídí, aby mě dalšího dne naložil nějaký jeho kolega a dostal odsud. Dala jsem mu odměnu 40 dh, pravděpodobně jako jediná ze všech klientů.

Zůstala jsem v hotelu DAR TAFOUYTE. Zlákal mě velký bazén, stylové bydlení ve věži, výhled na duny. Cenu jsem usmlouvala ze 300 dirhamů na 200 bez snídaně, ale stejně mě na ni pak pozvali. Celé dopoledne jsem strávila řízeným blouděním v poušti, skoro v extázi. V říjnu je tam příjemné horko, ne 50 stupňů jako v létě. Měla jsem kliku i v tom, že nefoukal vítr. Odpoledne jsem se válela u bazénu. Omlouvá mě jedině to, že to bylo poslední letošní koupání a slunění. (Prr, ne tak docela. Dnes je 17.11. a koupala jsem se venku v bazénu, i když stručně). Byla jsem tam sama, těkala pohledem do vody a do dun a hlava mi nebrala, že je tahle kombinace vůbec možná. Je. Je, protože zřejmě využívají to velké podzemní jezero, zavlažují s ním i políčka, palmy, celou oázu. Dokonce tu měli v roce 2006 i povodeň!

K večeru jsem šla objevovat samotnou Merzougu. Je to zvláštní rozsáhlé osídlení bez jakéhokoliv systému. Mezi náhodně umístěnými čtvrtěmi jsou rozsáhlé prázdné plochy, jakoby šlo o nezávislé pidivesničky. Mísí se tu tradiční hliněné domy s novou výstavbou a s luxusními turistickými riády. Můj hotel leží na severu, na opačném konci, než je centrum. Než jsem to prozkoumala, nazrál čas k západu slunce, tak jsem mazala do Erg Chebbi, až se mi písek za patama prášil. Nebyla jsem sama, tohle představení si užívají i místní. Zážitek jsem zvýraznila popíjením rumu La República, seděla ještě dlouho po setmění, než mi došlo, že to mám domů hodně daleko a že ve tmě nemám žádné orientační body.

Vzhledem k tomu, že kudy projdu, tudy jsem schopná se vrátit, jsem si nedělala žádné starosti a že bloudím jsem poznala docela pozdě. Chodila jsem prázdnými hliněnými ulicemi i tmou proluk mezi osídlením a (zase) si říkala, jaká já jsem kráva. Nakonec jsem to vzdala a šla hledat někoho, kdo mi poradí. Ve zcela prázdné ulici do tmy svítilo okno obchůdku. Chlapík mluvil anglicky. Už to je klika. Prohlásil, že můj hotel je daleko, že je komplikované tam dojít, že mě odvede. Zavřel krám a šel. Měl pravdu, bylo to daleko a bylo to komplikované. Nastala jasná situace, kdy je slušné, ba nutné a radostné dát pořádný bakšiš. VON SI HO SAKRA NEVZAL! Kdo se má v tom jejich bakšišsystému vyznat??? V Marrakéši nestíháš odrážet nezvané průvodce, kteří za doprovod požadují dirhamy a tenhle to považuje za křesťanskou, pardon, muslimskou pomoc v nouzi.

Skoura je rozlehlá oáza plná ksarů a kasbahů. Kvůli tomu vypadá pohádkově. Kvůli tomu ji zapsali na seznam UNESCO. Akustickou kulisu tvoří cvrlikání ptáků, jinak nic, ticho. Dostala jsem se tam s dalším zájezdem, přesně tak, jak Mohamed slíbil. Nechala jsem se vysadit ve městě a šla asi tři kiláky oázou, přešla dvě řeky suchou nohou a došla do zahrady plné půvabných zákoutí, navržených s láskou a plným nasazením. Byla jsem v Eko Ferme, v ubytování s maximálním počtem bodů a dovedl mě sem booking. Přijal mě Hichem, přivítal oříšky a čajem. Já dala do placu křížaly ze svých jablek, on pak zas dezert ze svých granátových jablek, právě dozrávajících v zahradě.

Příběh Hichema. Je z pěti bratrů. Ve 14ti osiřeli. Neměli peníze. Našetřil si na autobus do Marrakéše, dorazil tam, bez peněz, bez ničeho. Pod jakousi lživou záminkou si domluvil schůzku s manažerem velké restaurace. Dostal tam práci. Držel se svého kréda: "I do my best". Každý večer si pral svou jedinou košili, aby mohl jít do práce čistý. Časem povýšil na kuchaře, vařil i v pětihvězdičkovém hotelu v Merzouze. S bratrem Mohamedem rozjeli ubytování, postavili bungalovy, vyšperkovali zahradu, s neobyčejnou laskavostí se starají o své hosty, každý se tam cítí jako doma.

Hichem a Mohamed dokáží kouzlit s detaily. Zatímco mi jeden ukazoval dům a malé hospodářství (kozy, slepice, králíky) a učil mě vařit tažin, ten druhý rozsvítil po celé zahradě lampičky a vykouzlil snové prostředí, přestože jsem byla jediným hostem.

Samozřejmě jsem došla i do kasbahu Amridil, slavného pro svou krásu i účinkování ve filmech. Vstupy do objektu mají vyřešené kulišácky. Nejdřív narazíš na vstup PRINCIPAL (50 dh), který člověka vezme do nižšího objektu. Po prohlídce zjistíš, že kousek dál je vstup OFICIAL (70 dh) do vyššího objektu. Mimochodem, mapy.cz nemají Amridil umístěný správně, spletly si ho s jiným kasbahem na témže břehu řeky.

Mohamed mě odvezl do Skoury a strčil do sdíleného taxíku (15 nebo 25dh/ 40 km/asi půl hodiny do Ouarzazate). Ještě jsem stihla zaregistrovat páteční zbožnost. Pátek-muslimský je svátek. Vzpomněla jsem si na Židovku z Toleda, kdy se hledal vhodný termín pro bitvu o víkendu a byl to dost průšvih, protože v pátek nefungují muslimové, v sobotu Židé a v neděli křesťané. Tady chlapi přetékali z mešity, modlili se na ulici i v restauracích a tvářili se ctnostně.

Ouarzazate/Warzazát je asi 4 hodiny cesty autobusem CTM od Marrakéše, tedy 200 km. Je proslulý krásným centrem, medinou, filmovými studii. Proslavily ho tedy i filmy. Samozřejmě že největším tahákem je kasba Taourirt, svého času největší v Maroku. Chráněný UNESCem. Jako bonus k historii nabízí kasbah bloudění ve zřetězených malých místnostech, seskupených v nepravidelných půdorysech. Schodiště, jejichž logiku chápou jen zasvěcení a ne kdejaký mudla z Evropy, obohacují bloudění o vertikální možnosti. Fakt je to dobrý! V přízemí a prvním patře je umístěna malá prodejní galerie. Některé obrázky jsem nafotila. Prostě jsem neodolala.

Cesta do Marrakéše. Místním busem z místního nádraží (15 minut chůze z centra) stojí 70 dh. Busem CTM to je za 95 dh + 5 dh za odbavené zavazadlo, nádraží je v centru.

Zase Marrákeš. Jasně že stálicí na jídelníčku je hlavní náměstí Jemaa el Fnaa (taky UNESCO), Koutoubía a uličky. Navíc jsem si dala Museum of Marrakech (50 dh), nic moc. Samostatnou atrakcí bylo ubytování v riádu Equity Point, které strčilo do kapsy celé muzeum i s exponáty. Spala jsem sice ve sdíleném osmilůžkovém pokoji, ale plně jsem využívala bazén, střešní terasy s výhledy, zákoutíčka a tak. K dispozici je i restaurace a další služby (pro mě drahé).

Co dál? Dostavila se tužba podniknout do tohoto regionu cestu na jaře, kdy budou řeky plné vody, v Rose Valley budou kvést perské růže, kdy budu mít čas na pár treků v soutěskách Dades a Todra, možná i v pohoří Sahro, kdy risknu pouštní bouři v Zagoře...

Jo, nemám ani blechy, ani šváby, ba ani neštovice!