Sýrie

Fotogalerie s detaily k jednotlivým lokalitám se nachází zde: vytahni-paty-do-syrie.webnode.cz

Popadl mě uklízecí amok. Jen krátkodobý, ani jsem nestihla utřídit "administrativní" skříň. Narazila jsem totiž na fotky. Na klasické fotky, co se neprohlížejí na PC, ale berou se do ruky. Vykulila se na mě obálka s nápisem Sýrie a Libanon 1994. To bylo znamení, abych sem dala dávnou cestu mimo pořadník. Tehdy jsem byla vdaná za exhibicionistické individuum s egem napuchlým do mezikontinentálních rozměrů, bydlela jsem se svým synkem ve Španělsku a moji studenti ještě zdaleka nebyli na světě.

Naše manželství vydrželo dlouhých deset let hlavně díky tomu, že jsme bydleli odděleni několika hodinami letu a také díky báječné tchýni, ale to sem nepatří. Byla jsem tehdy tvor nežravý, droboučký, vzhledu celkem ucházejícího, takže se na mě dobře ukazovalo fungování přístrojů na hubnutí. Byla jsem tvor ideální k prezentaci myostimulátoru na Blízkém východě i kdekoliv jinde. Udělátka na hubnutí, zkrásnění či omládnutí jsou hovadiny vhodné pro byznys, který jsme jeli dělat do Homsu. Posádka byla čtyřčlenná: manžel v roli náčelníka se svým manažerem. Tehdy to slovo znělo. Hoši byli strááášně důležití. Doprovázely jsme je my, modelky a zároveň legitimní manželky, obě skoro průsvitné, živé důkazy, jak to všechno pěkně funguje.

Fotky, které jsem našla, jsou zas důkazem, jak stupidní jsem byla já. Přivedly mě k pokoře a k očistné úvaze, že blbost může být jen vývojová záležitost, že z toho člověk možná vyroste. Jsem na nich v krátkých šatečkách na ramínka a s křížkem na krku. V muslimském prostředí. Jak to pro ně muselo být urážlivé! Dokonce si vzpomínám, že jsem se těšila, jak přinesu těm chudinkám ženským úpícím pod mužskou nadvládou trochu evropské osvěty, že je inspiruji, aby si to nenechaly líbit a pořádně s těmi šovinistickými prasaty zatočily.

Na místě jsem bohužel na žádnou úpící chudinku nenarazila. Ženy tehdy chodily krásně oblékané, šátek byl vkusným doplňkem, pokud ho měly, manželé se k nim chovali hezky a byli připraveni je obdarovat zlatem nebo nějakou jinou cetkou. Některé mladé holky studovaly. V černém zakuklení se vyskytovaly jen turistky z Iráku. Zakuklenost volila jen starší generace Syřanek.

Měli jsme kontakt na českou rodinu, která žila v Homsu. Ta nás seznámila s místními, kteří vystudovali v Čechách. Byl to důsledek někdejší socialistické pomoci rozvojovým zemím. Všichni byli vlídní a vstřícní. Mnohokrát nás pozvali do restaurace, aby předvedli, co umí jejich kuchyně. Jídlo bylo o mnoha chodech, hlavní roli hrálo maso a čas. Běžně se spotřebovalo kilo masa na člověka. Klidně se sedělo u stolu čtyři nebo pět hodin. Byl to prostor k obchodnímu jednání. Zvláštností bylo, že v místních skupinkách si často sedaly baby a chlapi zvlášť. Prostě se oddělili a žvanili si každý o svém.

Vzpomínám si, že se podával i alkohol. Přímo v restauraci před očima Alláha! Tuším, že to bylo něco jako mastika. Určitě vím, že šlo o tvrdý alkohol, který si ředili. Když do toho nalili vodu, tak to zbělalo. Syřani, kteří mi byli představeni, obvykle mluvili několika jazyky a měli vysokoškolské vzdělání. Kromě řidiče, ten uměl jen arabsky, anglicky a pochytil i češtinu. Zastával názor, že když má žena "dlouhý jazyk" (jako že když je drzá, ať nedojde k mýlce), tak se má přetáhnout. Zkusila jsem tedy osvětu aplikovat aspoň na něj, ale moje kecy o rovnoprávnosti uzavřel výrokem "chlap je chlap" a byl rád, že mě nemá doma, protože by mě musel umlátit.

Popisuji tu jen vjemy, které si vybavuji po více než dvaceti letech. Ten nejvýraznější zážitek nebyla Palmyra, ale záchod na cestě z letiště. Chtělo se mi čůrat. Moc. U nás se taková nouzová situace řeší v pohodě, tam to tak nějak nešlo. V opravdu krizové chvilce jsme narazili na veřejné záchody. Utíkala jsem tam, ale nikdo si neumí představit ten smrad, který mě omráčil. Nikdy předtím a nikdy potom jsem nic tak odporného necítila. Nešlo tam zůstat. Řešila jsem to nádechem venku (i tam bylo smrduto, ale míň), zacpat nos, utíkat dovnitř, volnou rukou stáhnout kalhotky, čůrnout, opakovat celý cyklus. Pro dokreslení si musíte představit různě pohozené exkrementy, mezi kterými kličkujete a přemáháte nutkání zvracet.

Uvnitř soukromých domů naopak bylo čisto. Rodiny často měly nějaké služebnictvo, které pomáhalo udržovat pořádek.

Už nevím, jak dlouho jsme tam pobývali. První část byla spíše pracovní, pak hoši odletěli do své předůležité firmy. Mohli jsme vidět Damašek, Homs, prožít "homsku", což je hodně silný průjem, který tam dostane každý, Maaloulu, Palmyru, něco z Libanonu, ale už vážně nevím, co. Vím, že jsme tam byli na pláži, viděli zbořené domy po válce, že byl tehdy Libanon okupován Sýrií. Poznali jsme tam Američanku, která si vzala Libanonce a zůstala s ním v Bejrútu. Proč? Protože mají děti a je tam bezpečněji než v Americe.

Palmyra

Palmyra je druhým nejsilnějším zážitkem hned po záchodech. Cestovaly jsme tam dvě dívky, naprosto nevhodně oblečené. Naši známí nám pomohli koupit jízdenky a posadili nás do autobusu. Vyhradili pro nás sedadla úplně vepředu. Původě sice byla obsazená, ale chlapy prostě vykopli a usadili tam nás, jediné ženy v dopravním prostředku. Pak pustili hudbu. Vřískavou arabskou muziku. Pustili ji tak, aby byla dobře slyšet i v posledních řadách. Byl to očistec.

Vystoupily jsme v Palmyře - vesničce. Sestávala z dlouhé prašné ulice, kterou lemovaly domky, obchůdky. Zpočátku tam bylo mrtvo, ale když se objevily dvě divné bledule, vyrojili se majitelé a tahali nás na čaj, na koberce, na cokoliv... Nakonec jsme si najali chlapíka s jakýmsi povozem, který nám dělal průvodce po antické Palmyře, tehdy klidné, liduprázdné a bez nášlapných min. Vzal nás i do jakýchsi lázní s horkou vodou, kde se čvachtali chlapi v těch jejich hábitech. Čuměli na nás hodně chlípně, takže jsme se neopovážily mezi ně vlézt. Kdybychom vlezly, mohla jsem mít cestopis o výrazný zážitek delší.

Palmyra byla od 1. století součástí Římské říše. Říká se, že nejlepší římské památky najdeme mimo Řím. Možná to není tak přehnané. Dlouhé řady sloupů dráždí představivost o městě, které se tu skvělo. Římský amfiteátr ze 3. století je nesmírně působivý. Člověk nechápe, jak můžou mít ti magoři z IS srdce ničit odkazy z tak vzdálené a velkolepé minulosti. Obsadili tohle místo někdy v květnu 2015 a drželi ho skoro rok. Aby se nenudili, nainstalovali tam víc jak tři tisíce výbušných zařízení. Sotva to Rusáci vyčistili, nasáčkovali se tam zas. Přetahují se tam s Bašárem, což je sice taky ksindl, ale legální a nedevastující památky. Teď se tam opět uklízí šrapnely, ale jak dlouho to vydrží je u Alláha.

Občanská válka

Občanská válka v Sýrii je značně nepřehledná a k návštěvě země neláká. Z vnějšího pohledu to vypadá, že bojuje každý s každým. Odhaduji, že Asada mají všichni plné zuby a dávají to najevo od jara. Myslím toho arabského. Jenže on přeci jen představuje nějakou autoritu, navíc podporovanou armádou a Ruskem. Mohl by zatočit se sveřepými radikály. Ti jsou tak nějak vedeni Al-Kajdou a podporováni Saudskou Arábií plus dalšími zeměmi, ovšem neoficiálně. IS a Al-Kajda se nekamarádějí, přestože mají společnou ideu vybudovat tu jakousi pravou islámskou říši. I syrští Kurdové by si tu rádi něco vybudovali, ale jen na teritoriích, která obývají. Nosnou silou, která se dokáže postarat, aby se občanská válka protáhla co nejvíc, jsou umírnění rebelové. Ti mají pro změnu podporu USA a Evropy. Světové mocnosti se starají o demokracii a lidská práva hlavně v zemích, které disponují nějakým nerostným bohatstvím, takže je pro ně Sýrie nadějnou hrací plochou. Kšeft se zbraněmi je určitě výnosnější než ten s myostimulátory. Buďme optimisté, třeba Trump nasadí jiný kurs než Obama, dohodne se s Putinem a budou tam prodávat mastičky, po kterých radikálům sleze kůže.

Jak se asi žije těm lidem, co jsem tam poznala? Byli tak příjemní, vzdělaní, kultivovaní. A tolerantní! Neumím si představit, že by se zradikalizovali a řezali jeden do druhého.

Maalula a Mar Tacla

Asi padesát kilometrů od Damašku směrem k hranicím s Libanonem se ve skalách nachází působivá vesnička vesnička Maloula (Maaloula, Maalula, nějak se s tím popasujte). Přežívá tu aramejština, pradávný jazyk, jakým zřejmě mluvil Ježíš. Je tu klášter Saint Takla. I to je místo, které z paměti nevymaže ani těch 20 let.

Krak des Chevaliers

Krak des Chevaliers je jeden z nejzachovalejších křižáckých hradů v Sýrii. Dokonce je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO, ale to neznamená, že by nebyl zapojen do válečných akcí. V roce 2012 se tu šermovali vládní vojáci s povstalcema. Nějakou dobu se tu zabydleli i teroristi. Hrad byl poškozen střelbou a granáty.

Nachází se v Homské trhlině, 65 kilometrů západně od města Homs kousek hranic s Libanonem, tedy na cestě ke Středozemnímu moři, takže jsme ho nemohli minout bez povšimnutí. Býval součástí sítě pevností, kterou vybudovali křižáci na obranu svého panství před muslimy. Na mě udělal dojem převeliký, jinak bych si ho neudržela v paměti.

Dál už si pamatuji jen vřavy a vůně na tržištích a Damašek s Umajjovskou mešitou. Tam nás sice zahalili do potem páchnoucích hábitů, ale nechali nás vstoupit na tak svaté místo. V Maroku nás od mešity Mulaj Idríse vykopli, jen jak jsme se objevili. Umajjovská mešita byla postavena počátkem 8. století a je největší v Damašku. Ještě před ní tu stávala bazilika Jana Křtitele, prý tu je dokonce i jeho lebka. K ní se přidala ještě hlava Husajna, vnuka proroka Mohameda. Ze samotného Mohameda tu jsou vlasy, které si ostříhal před cestou do Mekky. Aspoň že tak. Mimochodem, ani Damašek se nevyhnul tahanicím způsobeným občanskou válkou. Naštěstí tu řádila jen krátce.

Od té doby jsem se dostala do muslimských zemí až loni. Maroko 2016, Borneo, Turecko.       Egypt nepočítám, tam jsem jen naplnila momentální touhu po relaxu a potápění. Respektuji jakoukoliv kulturu i náboženství. Na jejich území přijímám jejich pravidla a jsem daleka tomu, abych vnucovala svoje názory. Nikdy jsem neměla žádný problém a doufám, že to tak zůstane.

Dva postřehy na okraji

Terorista a padesát panen

Alláh teroristické bojovníky na onom světě spravedlivě potrestá přidělením štěbetajícího hejna neukojených fúrií. Kde ty holky bere a co tak strašného provedly, to už Korán neřeší.

Manžel a jeho čtyřhlavý harém

Muslimové mi vysvětlili, že počet čtyř žen v rodině má své odůvodnění. Srdce muže má totiž přesně čtyři části, tak akorát pro každou babu jednu. Je to hezké a romantické zdůvodnění. Prosím hnidopichy, aby sklapli a nepočítali, kolik částí má srdce ženské.

V době, kdy jsem tam pobývala, tak se většina manželských svazků držela modelu jeden + jedna. Ono to totiž není jen tak, starat se o dvě či, nedej Alláh, více manželek.

Rodina typu čtyři + jeden je za určitých podmínek výhodná. Předpokládá se, že ten jeden bude excelentní chlap a záruka dobrého genetického materiálu. Přiznejme si, že ani ekonomické hledisko není od věci. Zajistí, aby z těch genů něco vyrostlo. Maminky si v klídku vychovávají, nedoléhají na ně existenční problémy, realizují se vařením, aniž by musely exhibovat v nějaké místní variantě pořadu Prostřeno. Je lepší mít čtvrtku superborce než celého vola, ale pokud je jeden debil nebo některá ze čtyř má i jiné ambice než vaření a péči o domácnost, tak je to blbé.

Myšlenka pětičlenné domácnosti (plus kupa dětí) není špatná, ale ať Alláh odpustí, přeci jen to pár trhlin má. Obě pohlaví jsou v populaci zastoupená přibližně půl na půl. Co ti chudáci chlapi, na které by žádná ženská nezbyla? Co s takovým množstvím nevyužitého testosteronu? Východiskem ze sexuální frustrace by mělo být něco napínavého, zábavného a strhujícího, například mlátit jeden do druhého nebo se nechat zaměstnat jako terorista a doufat, že odměnou bude padesát panen (viz výše).

Můj exmanžel je báječný příklad toho, že mnohoženství nemusí být žádná výhra. Hnedka po rozvodu si zhojil sebevědomí třemi krasavicemi exotického původu, které si nastěhoval do dvoupokojového bytu v Praze. Holky mu dávaly takovou sodu, že raději přespával v autě na parkovišti před supermarketem. Nejsem zlomyslná, ale přeji mu ještě těch padesát panen.

V každé rodině je něco. V každém náboženství je něco. I v Bibli.

Na závěr

Jedna z teorií o stvoření světa říká, že pánbůh nejprve stvořil ženské, pak pozval k sobě proroky a pravil:
"Vyberte si každý, jděte a založte národy"
První si pospíšil s výběrem Kristus, po něm Mojžíš a nakonec zůstal pomalý a rozvážný Mohamed. Když si důkladně prohlédl zbylé ženy pravil melancholicky:
"Holky zahalte se a pojďte se mnou."