Pestré Turecko 

Turecko - proměna pobyťáku na akčák

Detaily a fotky s popisky jsou zde: https://vytahni-paty-turecko.webnode.cz/

Čistokrevný cestovatel pobytové zájezdy nekupuje. To je jeden z rozšířených předsudků. Kdybychom takovému dobrodruhovi nabídli klasický zájezd do Turecka, ještě k tomu do Kemeru, tak se osype po celém těle. Fuj!

Já jsem ale přesně tohle podnikla. Nenudila jsem se ani chvilku. Měla jsem co dělat, abych vtěsnala svoje plány do jednoho týdne. Nejsem čistokrevná.

Výhodou poznávaček bývá skvělý program, nevýhodou vysoká cena. Výhodou pobytovek je nízká cena, ale žádný program, tedy kromě válení v písku a nákupů. Žiji z učitelského platu a mám sklony k cestování. To je po ekonomické stránce vražedná kombinace. Naštěstí si vždycky nějakou skulinku ke splnění svých nápadů najdu. Můj pobyt v Turecku je malý návod, jak to udělat.

Osvědčil se mi airstop.cz. Za vlídnou částku 4000 kč mě odeslal z Lipska do Antalye, poskytnul mi střechu nad hlavou, dokonce ani nepožadoval příplatek za single room a dvakrát denně mě nakrmil.

Kemer vlastně nemá s Tureckem nic společného. Vyrobené město pro turistický ruch. Je to pěkný výrobek, ale bez duše. Takových člověk najde tisíce. Ale kdo říká, že tam musíte tvrdnout? Kolem jsou autentické vesnice, nádherné hory, hořící skála, kaňon, všechno na dosah ruky, přesněji řečeno v dostřelu místní dopravy.

Moje dojmy z červnového Kemeru? Středisko to je luxusní, na mě až moc. Moře čisté, lidí málo, ale i tak na mě až moc. Turků mi je líto. Mají nachystané krásné restaurace, ale zejí prázdnotou. Asi za to můžou předsudky a strach z terorismu.

Arslanbucak a Kuzdere

První dopoledne v Turecku opravdu nešlo strávit jinak než na pláži.

Na odpoledne jsem si půjčila kolo. Původně jsem ho chtěla jen na zítřek, ale v rámci smlouvání jsem získala půlden navíc. Bylo legrační, jak mi nabízeli svůj repertoár od největší plečky až po kolo, které kvalitou převyšuje všechno, na čem jsem kdy jezdila. Nějaké ty škrábance a trhance na něm jsou, navíc je pánské, ale jezdí se na něm suprově. Ekonomická pozn.: 50 tl (x 8, 3 = cena v korunách)

Nejdřív jsem pojezdila po městě a vzdálenějších plážích. Pak jsem se vydala do vesniček Arslanbucak a Kuzdere nasávat turečtější atmosféru. Pak jsem opustila dobrodiní civilizace úplně a vnořila se do piniových lesů, částečně po starodávné Lycké stezce, částečně dle momentální inspirace. Manžel by byl nadšen, bloudění bez mapy zbožňuje.

Známý fakt, že na vsi jsou lidé milejší a opravdovější tu platí taky. Komunikace probíhala turecky, hlavně z jejich strany, a anglicky z mojí. Bavilo to všechny zúčastněné.

Gedelme a Ovačik

Druhý den jsem si užila horský výlet, skoro až do bezvědomí, se vším všudy. Vyjela jsem nejen do Gedelme, ale i do Ovačiku. Tam jsem si dala bohatý oběd, neb jsem byla hladová jak vlk. Stoupání jsem měla po silnici, částečně jsem i omokla. Zpátky jsem jela oklikou lesními cestami. By to úžasný sjezd. Radost mi kazilo pomyšlení, že možná sjíždím blbě. Naštěstí ne, jonak bych tam cirkulovala dodnes.

Cestou jsem potkala: koně, želvu a chlapíka na motorce, který mi nabídnul svezení do kopce. Myslel to vážně, tak jsem nasedla a pravou rukou vedla kolo. Občas si písneme na facebooku.

A taky hada! Byl dlouhý asi tak jako já, ale tenký. Černý. Málem jsem ho přejela na kole. Kdyby mi tohle v noci vlezlo do spacáku, tak se po....

Z komunikace s místním obyvatelstvem:

Jelikož Turci značí své cesty tak, aby poutníci mohli uplatnit svůj orientační smysl co nejvíce, vzniká velký prostor pro váhání a bloudění. Při jedné takové příležitosti jsem zahlédla dva staříky, jak obdělávají své políčko. Zajela jsem se jich optat. Komunikace proběhla s pánem, zdárně, a to ve dvou jazycích. Česky a turecky. Na závěr dialogu se přidala paní. Volala: "Táto, ta zabloudí, dej jí na cestu nějaké pomeranče!" Aspoň tak jsem to pochopila. A pán ze svého teréňáku vylovil pytlík pomerančů.

Myra

Do Myry jsou pořádané profi výlety. Já vyrazila po svém, se stanem v baťůžku. Potřebovala jsem se trochu potoulat.Je úžasná! Zírala jsem na skalní hrobky Lýků. Obdivovala jsem i amfiteátr. Zadrhla jsem se i v bazilice, kde pracoval sv. Mikulášjako biskup, než se dal na dárky. Pak jsem se přesunula k Chiméře.

Chiméra neboli Yanartas

Chiméra je fascinující přírodní úkaz. Nachází se na svahu hory Ulupinar, nad městečkem Cirali. Její kouzlo spočívá v tom, že z holé skály šlehají plameny, které nelze uhasit. Může za to unikající zemní plyn. V noci to je podívaná, kterou jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít.

Na místo sestupu od hlavní silnice Z Cumuluga do Antalye jsem dorazila kolem páté, tak akorát na ochutnání krajiny v pozdním odpoledni. Než jsem stačila najít lesní cestu, která mměla uhýbat od serpentýnovité silnice, zastavili mi dva kluci z Istambulu, Ahmed a Ibrahim. že mě odvezou. Než jsem se vzpamatovala, seděla jsem v autě. Přišla jsem sice o procházku, ale zato jsem byla na místě dříve a se sympatickým (a pěkným) doprovodem.

Z parkoviště bylo naopak potřeba vystoupat do prudkého svahu, což pro nás byla otázka asi deseti minut No jo, uštvala jsem je, dělám to chlapům schválně J. Pak se otevřel pohled na skálu s plameny, odpadkovými koši a spoustou lidí. Našla jsem si pohodlné místečko s výhledem na vzdálené moře, uvelebila se a sledovala, jak nově příchozí obdivují plameny, fotí se u nich v různých pozicích, pokřikují rusky, německy a turecky. Jak se blížil večer, hlasy utichaly, lidí ubývalo. Nakonec mi společnost dělalo jen horské ticho, černá kočka a tequila.

Stan jsem si postavila na pěkném, skoro rovném místě u pradávných rozvalin. Šlo tam kamennou bránou. Pak jsem pobíhala mezi plameny a nemohla se nabažit nočního kouzla hory. Nakonec jsem se zas posadila a koukala do plamenů, které se živily samy. Kočka mi přivedla ukázat svá skoro odrostlá koťata. Rozdělili jsem se o jídlo a byli součástí toho tajemného místa.

Spát jsem šla pozdě a vstávala brzo. Nemusela jsem, ale přitahovalo mě představení, které s sebou nese zrození nového dne. Pak jsem se přeci jen rozloučila a šla dolů.

Pláž Cirali a Olympos

Cirali je prazvláštní letovisko. Nejsou zde hotely, ale spíš něco jako kempy. Luxusní, ekologické a téměř liduprázdné kempy, které nabízejí originalitu a skvěle zapadnou do přírody. Turistický ruch je regulován vysokými cenami. Proč? Protože se tu nachází nejkrásnější pláž Středozemního moře, kam chodí klást vejce karety obrovské. Jejich snůšky jsou chráněné drátěnými konstrukcemi s cedulkou, kolik tam je vajec a odkdy. Bohužel jsem neviděla ani želví ocásek

Ciralská pláž je opravdu skvostná. Přesto je skoro opuštěná, jakoby o ní lidé nevěděli. Dobře že tak. Odhadem je asi tři km dlouhá, u moře kamínková a směrem do vnitrozemí písčitá. Je širokánská a hlavně je z ní pohled na pohoří Olympos, které je součástí velkého geologického celku Taurus, který jako přírodní bariéra odděluje vlídnou středomořskou oblast od drsné Centrální Anatolie. Dominantu tvoří hora Tahtali. Nechala jsem se nadnášet vodou se zrakem upřeným právě na ni a představovala si, že příštího dne budu koukat odtamtud sem.

Nejsem plážový typ, ale tady jsem učinila výjimku a setrvala spoustu hodin. Neuvěřitelně čistá voda, klidná, díky zátoce hladká jako zrcadlo lákala k plaveckým výkonům i nečinnému hnití na hladině.

Odpoledne jsem se přeci jen zvedla a šla se podívat do starověkého města Olympos. Je rozlehlé, ale pokořené časem a vegetací. Nabízí akropoli i nekropoli Lýků, skoro rozpadlé divadlo, Vespasiánův hamman, hrobky a hrobky, ale vůbec ne depresívní, spíš tvoří město ve městě, jako je tomu například u Etrusků. Olympos má výjimečnou atmosféru, ale včerejší Myru v mých očích nepřekonalo. Všude kolem se rozkládá národní park Olympos-Beydağlari Sahil a voní pinie.

Tahtali day

Den, který patřil výhradně výstupu na Tahtali, turecký Olympos, nebo jak oni to píšou: Olimpos. Jde o horu 2365 m vysokou, která je pro lenochy dostupná lanovkou. Tu jsem chtěla využít na zpáteční cestu.

Protože šlo o nejnáročnější den, dala jsem si práci s přípravou. Bohužel, z Turka nedostanete informaci ani o kilometrech, ani o čase. Někdo říkal že výstup z Beiciku trvá 5 hodin, někdo že na to sedm hodin nestačí a někdo (majitel agentury, která tam pořádá výlety za 45 e), že je vyloučené, abych se tam dostala živá.

Další zádrhel je transport do místa startu, tedy do Beiciku (čti bejdžik). Problém spočívá ve veřejné dopravě. Celkem vzato je na docela slušné úrovni, pokud vám nevadí, že nevíte, odkud dopravní prostředek jede a v kolik hodin. Prostě si stoupnete někam, kde tušíte, že by mohl minibus nebo dolmuše jet. A nejdéle během půl hodiny opravdu něco jede a pokud jste to teda nezvorali a stojíte na trase, tak vás to vezme. Jenže když v tom máte přestup, tak se doprava může docela protáhnout. Já jsem byla limitovaná časem, protože v šest večer jede poslední lanovka z Tahtali. No a když jsem spočítala dopravu na začátek trasy a dobu výstupu 7 hodin, tak to bylo naknop.

Naštěstí to od rána klapalo. Chytla jsem minibus na Cumuluge. Řidič mi zastavil na odbočce do Beiciku, odkud to je dalších 10 km po silnici na konec vsi. Tam je občas je trasa obsluhována dolmušemi. V případě, že spěcháte, tak "občas" není termín, který vás uspokojí. Tak jsem si řekla, že si to vyběhnu. Urazila jsem asi 50 m a zastavilo mi auto se třemi Turky. Že prý kam jdu a že mě vyvezou nahoru. A vyvezli. Úspěšně jsem zahájila výstup v 9.30.

Během půl hodiny se mi podařilo sejít z cesty. Turecké značení je velmi specifické. Za celou dobu pobytu jsem viděla jediný rozcestník, kde byla šipka, údaj kam směřuje a kolik to tam je km. Zřejmě mají vůči značení averzi. Občas nějakou značku udroběj, pokud možno tam, kde lze snadno přehlédnout. Rozcestí pro ně není důvod, proč dát značku zrovna tam. Pokud spěcháte, tak se z bloudění stává adrenalinová záležitost. Naštěstí jsem nekufrovala dlouho a našla správnou cestu. Cestu plnou drobných dobrodružství. Například napadení třemi psy, déšť, setkání s vesničanem. Dědoušek neřekl ani slovo, ale usmál se, podal mi ruku a sáhl si na srdce. To oni dělají. A šel dál.

Pak jsem potkala stánek s občerstvením. Seděl tam Turek.. Seděl tam určitě dlouho. Sám. Celou cestu jsem nepotkala živáčka, který by si něco koupil. Turek mluvil anglicky a povídá: "Co tam chceš v tomhle počasí dělat?" Ono totiž pršelo a já byla mokrá od hlavy až k patě. Pak mě začal odrazovat, že bude bouřka a že bude pršet ještě víc. Jenže pro mě to byla poslední šance, kdy tam můžu vylézt. Chtěla jsem mít rezervu, kdybych to přeci jen nestihla do šesti, že bych tam přespala a dostala se dolů další den. Ve čtvrtek brzy ráno odlétám.

Turek mě s tou bouřkou vyděsil. Na horách to je blbé. Tak jsem razantně zrychlila tempo. Celkově mi výstup trval tři a půl hodiny. Jenže jsem si ho moc neužila, tak jsem si řekla, že dolů nepojedu lanovkou, ale že si to pěkně sejdu. A sešla.

Výhledy nahoře nebyly až tak úplně do daleka. Fučelo. Během sestupu jsem si ale užívala změn teploty, počasí a hlavně přírody. Od hory šutrů k úžasným cedrovým lesům. Počasí se umoudřilo, pozdě, ale přece.

Do vsi jsem došla kolem šesté. Začínala jsem mít vážné obavy o svou večeři. No a jak jsem tak byla zmítaná starostmi, zastavil mi Turek na motorce, že mě sveze. Ukázalo se, že to je ten ze stánku. Dost se mi hodilo, že mě doveze k hlavní silnici na minibus. Naštěstí (?) Turek jel do Kemeru a nabídnul mi, že mě hodí až do hotelu. Oni jsou všichni takhle hodní. Radostně jsem přijala. Jenže on to stříhal rychlostí, že mi trnuly zuby. Neměla jsem helmu. Skoro celou cestu jsem se upřímně modlila. Prokládala jsem to konstatováním sama o sobě, jaká jsem kráva.

Canyoning day a mešita

Poslední den v Turecku a byl ve znamení kaňoningu. Hned po snídani jsem vyrazila do Goynuku, což je malé letovisko mezi Kemerem a Beldibi. Řidič mi zastavil přímo u vyschlého koryta. Slunce dohánělo zanedbaný včerejšek, takže jsem došla k samotnému začátku trasy pěkně splavená. Za šest tl mě vpustili do parku. Pokračovala jsem vzhůru a koukala, jak se v kaňonu objevovaly nejprve loužičky, pak jezírka a nakonec seriózní proud vody.

Došla jsem k restauraci, kde se na mě přilepil turecký fešák. Jeho funkci jsem nepochopila, ale byl milý a zprostředkoval mi přístup na provazový most přes řeku. Byl až přítulný, pomáhal mi do schodů, fotil a snažil se být po všech stránkách užitečný. Za jeho služby jsem se chtěla odměnit bakšišem, vytáhla jsem užmoulaných pět tl, ale odmítnul to.
Vůbec nechápu turecký systém spropitného. Měl si to přeci vzít! Měli by někam vyvěsit na nástěnku, za co se bakšiš dává a za co ne a bylo by jasno.

Pak jsem šla další dva tři km a kochala se kaňonem. Původně jsem si představovala, že se jím budu brodit, přelézat kameny, vymýšlet jak dál, jako třeba v Sa Calobra na Mallorce, ale ne, tady se jde po pěkné cestě a pohodlně shlíží do hloubky průrvy.

Došla jsem k jezírku, kde stála dřevěná chatka. U ní byly vyrovnané neopreny, záchranné vesty a helmy. Nenápadně jsem se provlékla kolem. Kaňoningovou výpravu k vodopádu už mi nabízel chlapík u vstupu za kdovíkolik euro a hlavně s vnuceným doprovodem. Ale já chi být sama, nemám chuť společensky konverzovat.

Teprve tady to začalo být opravdu zajímavé. Přivázala jsem si foťák za plavky, vnořila se do studeného proudu. Tyrkysová voda vymodelovala skály do hladka, dala jim krásné tvary. Zpočátku bylo nutné plavat, ale pak bylo možné brodit se. Došlo i na lezení po kamenech. Dostala jsem se až k vodopádu. A nikdo, vůbec nikdo tam nebyl. Bylo to nádherné. Setrvala jsem tam dlouho.

Cestou zpátky jsem rozmrzala až k visutému mostu. Od hranic parku k hlavní silnici ještě zbývalo pár km cesty po asfaltu. Jít to podruhé je trochu opruz, ale najednou se objevil můj fešák s autem a zcela nezištně mě tam odvezl. Nezmiňovala bych to, kdyby to nebylo pro Turky typické. Vždy se snaží pomoci.

Skoro bez čekání jsem naskočila do autobusu a dojela do Kemeru právě včas, abych si taky trochu zašopovala. Před večeří jsem se šla rozloučit s mořem, ale ještě zbývala jedna věc, kterou jsem měla v plánu.
Hotel Idyros je hned vedle mešity. Několikrát denně odtud zní volání muezzina, což dodává místu exotickou atmosféru. Navíc tu jsem v době ramadánu, tak se modlení nefláká. Jednou jsem viděla, že Turci se svými koberečky přímo přetékali z mešity. Zkrátka jsem to chtěla zažít na vlastní kůži. V mešitách jsem kdysi byla v Sýrii, ale to už je dávno a ne při obřadu. V Maroku do nich nevěřící psy nepouštějí vůbec. Jinou zkušenost nemám.

"Tady to není problém," prohlásil Mustafa, manažer hotelu a děvečka pro všechno. Jen jsem se musela vystrojit po jejich a zahalit si palici. Mustafa mi obleček schválil a pochválil.

Před mešitou se samozřejmě zouvá. Vstoupila jsem stejným vchodem jako muži, jiný jsem totiž neobjevila. V Sýrii musejí baby jinými dvířky. Zrovna tam nebylo moc lidí. Všeho všudy 9 chlapů, jeden imám a jedna holčička. Ta si hrála s korálky. Prostor mešity působil příjemně i vznešeně. V místě, kde u nás očekáváme oltář, je miháb, jakási konča, výklenek orientovaný směrem k Mekce. Vše je obloženo velmi dekorativními dlaždičkami.

Začalo modlení. Všichni byli otočeni k mihábu. V něm byl imám, celý v bílém. Zpěvně předříkával modlitby. Celé to bylo proložené předepsanými pohyby, ruce k uším, stoupnout, kleknout, hlavu na zem. A znovu a znovu. Trochu to připomíná pilates. Deset chlapů na mě špulilo zadečky. A to bych považovala za takovou hezkou tečku, za tím naším případem.