Bukovské vrchy
...a Polsko. Hlavně nic neplánovat!
3.7. - 15.7. 2016, dobrodružný výlet bez jakéhokoliv plánování. Zato s Pavlem a s kolama.
Bukovské vrchy jsou především o vnímání přírodní nádhery. Snažila jsem se ji naznačit ve fotogalerii zde: vytahni-paty-bukovske-vrchy.webnode.cz
Část první - Bukovské vrchy a Biesczady
Část druhá je z logických důvodů, kterým se nedokážu ubránit, JINDE (Bude to příští víkend, teď jedu do Brna za synkem a kulturními zážitky. V jeho podání to nejspíš bude pub tour).
Malé vysvětlení na začátek. Pracuji s lidmi, většinou s fajn lidmi, baví mě to, ale ve svém volnu to kompenzuji samotou. Pavel projektuje, všechno mu musí zařezávat. Ve volném čase si to kompenzuje naprostou anarchií a absencí jakéhokoliv plánování. Tahle cesta byla na jeho přání a pod jeho taktovkou.
Zadání: Bukovské vrchy a někam na sever Polska. Na kole. Zoufale jsem mu šermovala mapou pod nosem a hledala návaznost mezi těmito veličinami. Věnoval tomu vteřinku své pozornosti a prohlásil: "Z Biesczad sjedeme podle týhle řeky (San) a pak ňáko vlakama na sever. Hlavně nic neplánuj a bude dobře." Ale jo, bylo.
Výhodou neplánování je svoboda a Pavlíkova blaženost, nevýhodou hluchá místa, nenávaznost spojů, vyšší náklady a zbytečné časové ztráty.
Jízdenky koupil na poslední chvíli. Přišli jsme tak o víkendové dny, na začátku prázdnin je všechno zarezervováno dlouho předem, ale cestovali jsme pohodlně v lůžkovém kupéčku pro dva. Popletl nástupní i cílovou stanici, ale nakonec jsme se šťastně vyloupli ve Stakčíně. Odtud jsme vyrazili do Veĺké Polany, kde byl Pavlík krstěný. Vesničky v této krásné a čisté oblasti musely ustoupit vodní nádrži Starina. Všechny domy byly zbourány, nezůstal kámen na kameni. Ani ten kostel.
V současnosti se zde už bydlet smí, vzniká tu chatová oblast. Vlastně spíš maringotková. Lidé jsou milí, náchylní k popovídání a k pomoci.
Dojeli jsme do bývalého Ruského. Pavel tu dvakrát strávil prázdniny, ale místo, kde stával dům jeho rodiny, se nám najít nepodařilo. Ubytovali jsme se na pozemku, který se mu zdál nejvíce pravděpodobný. Spali jsme na terase u maringotky. Brzy ráno nás probudili majitelé: " Máme hosty! Spěte dalej, my si jen niečo vezmem a iděm." Vzali a šli sbírat borůvky.
Ráno nastal výstup na hřeben. Drsný pro pěšáky, drsnější pro cyklisty a opravdová výzva pro cyklisty s naloženým kolem. Některé úseky jsem si dala dvakrát, jednou jako cyklistka a podruhé jako pěšanda nesoucí cyklistické brašny. Odměnou byla nádherná příroda, výhledy, lesy, poloniny a borůvky.
Spali jsme v sedle pod Čerťažom. Pozorovala jsem soumrak a těšila se na hvězdné nebe. Byli jsme totiž v oblasti tzv. hvězdného parku bez světelného smogu. Bohužel jsem neudržela oči otevřené a padla pod tím hvězdným nebem do bezvědomí.
Ráno jsme pokračovali hřebenovkou na nejvyšší vrchol slovenské části - Kremeniec, 1221 m. Je to místo, kde se setkává Slovensko, Polsko a Ukrajina. Už dlouho mám spadeno na Ukrajinu, ráda bych tam jela. Však se dočkám. Tentokrát jsme pokračovali do Polska na Wielkou Rawku (1307) a na Malou Rawku (1271). Byl to skvělý úsek s výhledy do tří států. Hory, poloniny, bujná lesklá tráva a vítr. Hřmění a v dálce blesky. Pavlík se bojí bouřky, což je v horách celkem rozumné. Navíc jako absolvent silnoproudu na to má právo. Nenechal se přesvědčit k dalšímu pobývání v poloninách a zavelel: "dolů!". Tak jsme teda jeli a začali náš polský příběh.