Krkonoše běžecké

Probarvené podzimní fotky k tématu jsou na vytahni-paty-za-humna.webnode.cz/krkonose-bezecke/

Běžecké Krkonoše

"Co takhle jít si zaběhat do Krkonoš?" napadlo mě jednoho podzimního dne roku 2016 po sklence armagnacu.  Mám skvělého kamaráda, který skočí na každou hovadinu. Byl bez váhání pro. Tady je návod pro případné následovníky:

Zaparkovali jsme u na plácku u Klínového potoka pod Strážným. Zjistila jsem, že jsem doma zapomněla běžeckou ledvinku s nutnou výbavou, tak jsem vyrazila jen v tílku. Pohyb člověka zahřeje. Plán byl vyběhnout po červené a zpátky zvolit mírnou odchylku. Už u Hříběcí boudy mi bylo fajn. Nachází se cca 800 m.n.m. a v roce 1950 tu pracoval Vlasta Burian. Tomu asi až tak fajn nebylo, když mu zakázali hrát.

Až k Dvorské boudě (1313) to je dost drsný výstup, pak už to docela jde. Dokonce jsme předběhli i cyklistu. K nejstarší chatě na hřebenech Krkonoš - Luční boudě (1410 m.n.nm.) jsme dorazili v pohodě, tak mě napadlo, že bychom mohli pokračovat nad rámec půlmaratonu na Dom Ślaski a tušila jsem, že tam mě napadne, že bychom mohli pokračovat třeba na Sněžku. Jirka se nechal ukecat celkem snadno. Zatáhlo se. Ochladilo se, a to že dost. Běželi jsme kolem navlečených lidí. Někteří nám tleskali, jiní si ťukali na čelo a dělali si z nás legraci. Zaběhli jsme do Slaského, dali si limču, co sem vyvlekl Jirka a zjistili, že jsme oba nechali prachy v autě. Nevadí, během hoďky jsme dole, řekli jsme si, a vydali se zpátky. Však na nás Sněžka počká do příště.

U Chalupy na rozcestí jsme opustili červenou a vydali se po zelené mezi Zadní planinou (1423) a Světlým Vrchem (1314) na Klínovku, odtud pak po modré traverzem na Friesovy Boudy. Luxusní záležitost! Slunce se umoudřilo, hřálo a opíralo se o probarvené borůvkové keře na úbočí Světlého vrchu. Pokračovali jsme kolem Matěje dolů po celkem obyčejné cestě, už trochu nudné. Nad Hříběcíma nás modruše napojila na červenou, po které jsme vybíhali. K autu jsme dorazili poctivě vyšťavení, spokojení, plní endorfínů. Bolely nás nožičky, těšili jsme se na gáblík u Máji a libovali si, jak jsme všechno perfektně zvládli. V tomto příjemném rozpoložení jsme zjistili, že nemáme klíče od auta.

A nastala druhá fáze výletu. Sportovní událost získala tragikomické rysy. Většinu energie jsme čestně věnovali horám, neměli jsme oblečení ani peníze a stáli jsme před zamčeným autem. Naštěstí měl Jirka chytrý mobil. Aspoň někdo. Teda NĚCO bylo chytrého. Zjistili jsme tedy, že klíče jsou na Slaskim Domu. Vlítla jsem před první auto, co jelo kolem. Měli jsme štěstí, vzali nás na Rozcestí nad Výrovkou, čímž se druhé běžecké kolo výrazně zkrátilo. Doběhli jsme na Výrovku, napili se na záchodě, neb jsme neměli ty prachy, ale velkou žízeň, a pak jsme se názorově rozešli. Já bych běžela dál. Jirku napadlo, že bychom mohli zavolat taxíka. Tentokrát jsem se (taky snadno) nechala přesvědčit já. Vyprávěli jsme příběh barmanovi. Dost se bavil, dal nám kontakt na taxikáře. Ten se také dost bavil. Pan Barman nás obeznámil s existencí propustek pro auta a jednu nám slíbil pro pana Taxikáře.

Pak to chvilku šlo jak na drátkách. Během deseti minut jsme seděli v autě. Chlap nás vyhodil na Luční a odjel s tím, že za půl hodiny nás znovu nabere. Už mě to zas začínalo bavit, protože svítilo sluníčko a mohli jsme si vychutnat ty nejpěknější horské partie. Jirku bolely svaly víc než mě, trochu se loudal. Dopoledne vymakal kopce jako kamzík, ale já jako bych tušila, že čas na hrdinství teprve přijde, což bylo právě teď.

Zpět k Luční jsme dorazili současně s taxíkem. Pan taxikář se tvářil problematicky. Dostal echo, že před Výrovkou hlídají KRNAPáci s policií a že nás teda do Strážného asi nedoveze. Nakonec jsme vypilovali strategii, kde jsme si rozdělili zásadní úkoly. Taxikář s KRNAPákama domluví, aby nás pustili, protože o Jirku se pokouší infarkt. Jirka měl za úkol dostat infarkt (fakt na to vypadal) a já měla doběhnout pro propustku. Samozřejmě jsem to zas měla nejtěžší já, protože ten barman, co mi ji slíbil, odjel pro děti. Druhý barman byl bordelář a nemohl svou propustku najít. Nakonec naběhl pan taxikář, vlítnul do kuchyně a znovu se objevil s tím důležitým papírkem v ruce.

Cestou do Strážného jsme se dozvěděli, že v Peci je celkem osm taxíků s povolením na Luční a na Výrovku. Jinam nesmějí. Do té doby jsem netušila, že se po Krkonoších dá jezdit tágem. Tágem, které stojí jako letenka do Amsterodamu. Ta projížďka stála 1600 kč. Já se při té cifře vopotila víc než při cestě k Pomníku obětí Krkonoš (1512 m.n.m), ale Jirka vytáhnul dvoulitr a prohlásil, že to je OK, ať se o dýžko rozdělí s barmanama.

Domů jsem přijela v pořádku, včas na to, abych neměla průser u Pavlíka. Pavlík přišel později, ale taky včas, aby neměl průser u mě. Dali jsme si na terase pivko a pak jsem si prohlížela fotky, které nacvakal Jirka svým chytrým mobilem (krám za 22 000 kč, což je letenka do La Pazu a zpátky). Ani jsem nevěděla, že si je Pavlík prohlíží také, neboť koukal oknem z terasy do obýváku, takže mám ten průser.

V prvním kole jsme zaběhli 27 km. Vyráželi jsme ze 769 m.n.m., celkové převýšení do nejvyššího bodu v 1512 m.n.m (asi tam, kde je Památník obětí Krkonoš) bylo neuvěřitelných 1 371 m. Kde se to nabralo? Dle mapytečkacézet to pěší chůzí trvá 9 hodin, my to dali za 3 h a 40 min i s pauzou na ztracení klíčů. V druhém kole, řekněme výklus po běhu, to hodilo 6 km. Celkově 33 km v překrásné krajině. Další nádherný den ukradený všednosti reality.

Nejhorší na tom je, že se mi odkryly nové obzory, že stojí za to odjet na hory, aby si člověk mohl pořádně zaběhat. Zkuste to taky!