Andalusie a severní Itálie

Fotogalerie si odskočila sem: vytahni-paty-do-andalusie.webnode.cz

Časová dotace: 3 + 1 den v Itálii a týden v božské Andalusii

Vysněný nejvyšší vrchol cesty (a zároveň i celého Pyrenejského poloostrova): Mulhacén (3479 m)

Co bylo:

Pobyt v Itálii z důvodů, které přináší cestování Easyjetem přes Milano, sestával ze dvou částí. První mezipřistání trvalo tři dny, které jsem strávila kolem Lago Maggiore: Santa Catarina di Sasso, Laveno na lombardském břehu, Verbania, Baveno, Stresa, Arona, hora Mottarone (1492 m) na piemontské straně a Santa María del Monte (UNESCO) poblíž Varese. Mezipřistání při návratu domů jsem využila na procházku k Ticinu, které z Lago Maggiore vytéká.

Andalusie zahrnovala Los Alamos, Nerju, úžasný kaňon řeky Chillar, plavbu na kajaku podél útesů, andaluské pueblos blancos, mezi nimiž se nejvíce skvěla Frigiliana, horský region Alpujaras - pěšárna se základnou v Órgivě, ale bezkonkurenčně největším zážitkem byla Sierra Nevada, výstupy na Peňabón a Mulhacén z Trévelezu.

Něco osobního:

Tahle cesta pro mě byla svým způsobem zlomová. Vyměnila jsem kolo za hory, což jsem hned příští rok potvrdila přechodem Fagaraše a Tennengebirge, obojí s Pavlikem. Stále miluji potulku na jednostopém miláčkovi, ale hory jsou hory a nejkrásnější jsou tam, kam se kolo nedostane.

S kým jsem jela:

I v tomto je kousek zlomového. Jela jsem sama se sebou a zjistila, že to je super. Několik exotických destinacích jsem si projela jen ve své společnosti i dříve, což o to, pěkně s malým baťůžkem a se spaním v hostalech, ale tady jsem si poprvé sama vlekla stan + vybavení. Překročila jsem svůj stín. Do této doby jsem tvrdila: "uběhnu, ujedu, uplavu, ale neunesu". Od května 2014 vím, že unesu a ještě ráda.

V italské části mě většinou doprovázel kamarád Michele. Přesněji řečeno mi doporučil itinerář a vyvážel mě horem dolem, byl mi průvodcem po kulturních a gastronomických atraktivitách a snažil se mi představit region v těch nejlepších a nejautentičtějších barvách.

Jak to bylo:

Itálie, Lago Maggiore, lombardský břeh

Michele odstranil veškeré časové prostoje svou děsivě rychlou jízdou (italské geny) a perfektní organizací (německé geny, je to míšenec). Nabral mě na letišti a než jsem se vzpamatovala, byli jsme na Svaté Kateřině, tedy Santa Caterina del Sasso, což je, byl, klášter vystavěný skoro ve skále. Pokračovali jsme do Laveny, odtud trajektem přes Lago Maggiore do Verbanie.

Itálie, Lago Maggiore, piemontský břeh

Z Verbanie jsme objížděli hlubokou zátoku směrem do Stresy, luxusního letoviska pod horou Mottarone na pobřeží jezera. Michele se mi vždycky snaží představit lahůdky typické pro danou lokalitu v co nejlepší restauraci, čehož jsem začínala mít po krk, neboť jsem po několika reprezentativních chodech, kdy to jídlo na ohromném dekorativním talíři hledám, odcházela hladová jak svině.

Stan jsem postavila v kempu Parisi (Baveno) přímo u jezera, na místě s výhledy na Prealpy, za mimosezónní cenu 11 e/den. Michelova italská část osobnosti trpěla, že mu nedovolím stát se (v jeho očích) lepším hostitelem, že trvám na kempu i na tom, že si ho sama zaplatím. Nakonec za mými zády zatáhnul celý pobyt, ale to jsem zjistila až při odjezdu. Ukládala jsem se kolem půlnoci, on odjížděl domů, do Busta, aby ve 3 ráno vstal a jel do Insbruku. Počasí posledního dubnového dne nebylo nic moc,12 stupňů, v noci kosa.

Další den se slunce umoudřilo, postříbřilo klidnou hladinu, čímžto vytvořilo přívětivou kulisu pro plavbu do Stresy. Nalodila jsem se hned jak jsem si (při)vstala. Jelo se kolem ostrovů Isola dei Pescatori a Isola Bella. Seznámila jsem se s kapitánem, neodmítla jeho pozvání na kafe, proběhla nábřežím k lanovce a vyjela pod vrchol Mottarone (3.90 éček loď, 12 lanovka). Použití nefér prostředků, jako je vyvezení prdele nahoru, mi dalo víc času na výhledy na jezero a zasněžené hory. Vychutnala jsem si tam dva značené okruhy. Cesta Palestra Rocia nabídla krom jiného výhled na Lago d´Orto a ostrůvek S. Giulio, druhý, asi sedmikilometrový okruh zpestřoval vizuální vjemy broděním ve sněhu. Sestup jsem zahájila ve tři čtvrtě na čtyři a byla jsem ráda, když jsem dorazila do kemu v sedm.

Druhý den jsem akceptovala novou zkušenost, že i po pouhém sestupu mohou bolet svaly, a to pořádně, víc než po půlmaratonu. Strávila jsem ho tedy belháním po městě a procházkou do Feriola. Cestou zpět jsem se stavila v Giardini Publici, jimiž Baveno disponuje, ale to už mi volal Michele, kde jsem, že se jede do Arony.

Arona je další klenot piemontského břehu. Zaslouží si pozornost nejen kvůli dlouhatánské promenádě podél jezera s výhledy na hrad na protějším břehy, ale hlavně kvůli obrovské soše S. Carlo (i Carlone) na kopci, kam jsme nemohli nevyjet. Do sochy se dá vstoupit, dostat se až k očím a podívat se na svět očima světce. Vtipné.

Michele nachází potěšení v korzování po promedádě, tzv. paseggiata, italský historický fenomén. Tak se podvoluji. Na večeři zůstáváme v Aroně, opět v luxusní restauraci, odkud po několika chodech odcházím hladová. Dalším italským fenoménem je vysoká kvalita na úkor kvantity, viděno očima českého žrouta. Odveze mě do kempu, rozloučíme se a já se dorážím salámem.

Santa María del Monte 

Ráno jsem se vlakem přiblížila do Gallevate, vyhlídková jízda. Tam mě nabral M. a jeli jsme do Santa María del Monte, nádherného městečka s duchovní atmosférou. Stresu, S. Catalinu a S. Marii jsem nedávno předtím popisovala do brožury Adventury jen na základě informací a fotografií získaných na internetu. Teď jsem to viděla na živo a neskromně se pochválím, jak jsem to dobře strefila. Cestou jsme se pokochali pohledem na Monte Rosu kdesi v dálce, aniž bychom tušili, že se tam příštího roku octneme.

Prosvištíme cca 70 km do Milana. Stíhám letadlo v 17. 25.do Málagy. Seděla jsem mezi exoticky vyhlížejícími mladíky, jeden z nich četl jakési arabské texty a šeptem se modlil, nicméně k žádné zvláštní akci během dvouhodinového letu nedošlo.

Božská Andalusie

Tyhle oblast mám asi nejraději z celého Španělska. Architektura je šmrncnutá arabskými vlivy, krajina je rozmanitá, pueblos blancos půvabné a hory úchvatné.

Hlavní přání - zdolat Mulhacén, dalo směr celému výletu. Co jsem měla? Měla jsem i boční úmysly: kaňon, moře,vesničky. A co neměla? Neměla jsem skoro žádné zkušenosti s turistikou ve středně vysokých horách, neměla jsem hůlky ani pořádné boty. Dosud jsem si vystačila se sandálama a běžeckýma botama a neviděla jsem důvod, proč to měnit.

Z Málagy do Trévelezu, který mi měl být základnou pro výlety ve Sierra Nevada, to je asi 150 km, což je vzdálenost , která si žádá přerušení, aby nebyla nudná. Když jsou na cestě tak půvabná městečka s tolika možnostmi jako je Nerja nebo Órgiva tak je jasné, kde se vykulit z autobusu.

Do Málagy jsem dolétla navečer, hned u letiště jsem sedla na vlak Tren Cercanías a dojela do kempu v Los Alamos (2 stanice, vlastně to je okrajová čtvrť Málagy). Počasí bylo vysloveně letní, tak jsem neodolala a celé následující dopoledne se popelila na pláži a čvachtala v moři, všude příjemně prázdno. Z Málagy do Nerjy, autobusy kopírují pobřeží, zajíždějí do letovisek. Cesta do Cuevas de Nerja trvá asi dvě hodiny (4 e). Cuevas, tedy jeskyně, stoprocentně stojí za to navštívit. Byla jsem tu před mnoha lety s Lukáškem, když mu bylo asi tak 12 let a s Antoniem, ale to je úplně jiná story, úplně jiný typ výletu. Tentokrát jsem jeskyně vynechala, postavila stan v kempu Nerja (s bazénem a výhledem) a znovu vyrazila na pláž, La Caleta de Maro asi dva kiláky z kopce. Plážička to je pěkná, jakoby utajená, obydlená jen pár hipíky, dreďáky, rybáři a psy. V pohodě by se dalo nocovat taky, mimo sezónu určitě.

V oblasti Nerjy jsem strávila i další den. Prohlédla jsem si centrum, velkolepý Balcón de Europa, navštívila íčko, nabrala pár plánků a nezískala informace, neboť věděli prd. Vyrazila jsem údolím řeky Chillar proti proudu a říkala tomu kaňoning, protože bylo nutné brodit se soutěskou, která v některých místech byla tak úzká, že bylo možné dotknout se stěn roztaženými pažemi. Voda, příjemně teplá, předčila i moře. Pětihvězdičková nádhera! Přestože mi na info řekli, že to nejde, vyšplhala jsem po stráni kaňonu a zpátky šla horem, nadšená úchvatnými výhledy. Někde jsem se napojila na stezku Fuente de Esparno a sešla dolů piniovým lesem.Netuším, kolik kiláků jsem ušla, ulezla a probrodila, ale zabralo mi to skoro celý den.

"Bylo to krásné, ale to nejlepší mám ještě před sebou," řekla jsem si a říkám si to furt, i když v této chvíli to je přes dva roky zpátky, co sem oslavila padesátiny. Následující den jsem sbalila saky paky docela časně, protože jsem měla naplánované další kousky, další novoty. Na pláži Burriana jsem číhala, až otevře agenturka Educare Aventura a půjčí mi kajak. Chtěla jsem zkusit kajakovat na moři. Jela jsem s anglicky mluvící skupinkou. Průvodce byl skvělý, ale angličtinu měl stejně špatnou jako já, takže mezi námi propuklo souznění duší. Navíc to byl taky učitel a příjmy si doplňoval vedlejšími aktivitami. Provezl nás kolem útesů, nahlíželi jsme do jeskyní, mohli jsme se vykoupat, většinou nedobrovolně. Celá akce stála 20 éček a měla velký úspěch.

V 16.10 sedám na autobus a jedu do Órjivy. Cesta podél pobřeží do Motrilu byla o výhledech na moře, pak jsme stoupali a stoupali, moře vystřídaly hory, polozasněžený Mulacén a hluboké strže. V Orjivě jsem rovnou přeskočila na autobus do Trévelezu. Přesun z plážového ráje do výšin horského regionu Alpujaras a do Sierra Nevady trval téměř čtyři hodiny a užila jsem si ho jako kino.

Autobus mě vyvrhnul skoro před kempem, o 1550 metrů výš než bylo moje dnešní kajakování. Zahnízdila jsem tam na tři noci (8,5 /den). Klid, hory, minimum lidí, dobré zázemí, dokonce i bazén, v květnu ještě mimo provoz. Majitelka Alejandra připomíná zemětřesení, je milá, usměvavá. Odsouhlasila mi Mulacén, ale doporučila, ať před tím vylezu alespoň na Peňabon, abych se aklimatizovala. Jdu spát pozdě, ale hlavu mám vystrčenou ven ze stanu, čumím na hvězdy a říkám si, že pro takovéhle okamžiky stojí za to žít.

Poslechla jsem Alejandru a vyrazila na Peňabón (2000 m) a pak na Piedra Ventana (2 500 m). Cesta je značená, ale výhledy pro mě byly tak uchvacující, že jsem sotva koukala pod nohy, natož na značky. Teď, když už mám za sebou několik horských přechodů, čtu své cestovní poznámky s úsměvem. Tehdy jsem zachytila své dojmy o tom, jak se mi cesta zdála spíš necesta, jak se značky ztrácely a dělaly naschvály. Prdlajs. Bylo to značené dobře a necesty jsou na horách normální, tak není třeba fňukat ani se cítit jako hrdina. Cestou jsem potkala jen krávy a kamzíky.

Den D. Vstala jsem v 6 hodin, ale vyhrabala se v 7. 17. Uskutečnila jsem zalepení puchýřů a dobře se najedla. Do svých běžeckých bot značky Mizuno jsem zapomněla dát vložky, které jsem z důvodu smrdivosti předchozího večera vyjmula, a zahájila sestup do Trévelézu, odkud vede značená cesta na Mulhacén. Myslím, že to je jediná možnost, jak dosáhnout tento vrchol za jeden den a vrátit se někam do civilizace. Výstup až k Siete Lagunas (Sedmi lagunám) je dobře značen. Šla jsem to asi šest hodin. Tam jsem upadla do rozpaků, neboť značení skončilo. Navíc mě zmátlo, že nevidím 7 nějakých vodních útvarů, ale jedno jediné veliké jezero. Chvilku jsem pobíhala jak slepice, než mi došlo, že ta velká hora, co se zrcadlí ve vodní ploše, je ten vysněný Mulhacén. To bylo ve výšce 3000 metů a mě bylo do zpěvu. Hora (3481 m) se zdála blizoučko. "Dohopkám tam a hurá dolů".

Čím víc jsem se blížila, tím víc se ta hora vzdalovala. Dorazila jsem už hodně pokorná, dlouho po limitu, který jsem si určila na obrátku na cestu zpátky. Bylo mi blbě, bolela mě hlava. Nafotila jsem, natočila, nezdržovala a asi v půl čtvrté vyrazila dolů. Podle původního plánu jsem se chtěla vrátit jinou cestou, ale nebyla jsem ve formě, nechtěla jsem riskovat, tak jsem sestoupila po svých stopách. Za celý den jsem potkala jen dvě malé skupinky, jinak jsem si užila naprostou izolaci v horském tichu.

Čas je neúprosný, na další přesun jsem si musela pořádně přivstat. Autobus do Órjivy jede v 6.15. Kupodivu jsem ho stihla, odjela, utábořila se v dalším kempu. Recepční mi poradil krásnou a rozmanitou štreku: Orjiva (455 m) - stoleté olivy - Carataunas (710 m) -Soportújar (945 m) - Dique 24 (přehrada, vodopády) -Caňar (1040 m) - kaňon - a zase Ruta de Olivos Centenaria (Cesta stoletých olivovníků) a dodal, že se nemůžu ztratit. Kufrovala jsem celkem 3x, čímž jsem objevila další krásná místa, zapochybovala o svém orientačním smyslu a zariskovala při lezení po stěně kaňonu.

Cílem posledního dne byl hlavně přesun do kempu v Los Alamos, ale i tak byl naplněný kulturními i poživačnými vsuvkami. Raním autobusem jsem (s nostalgií a steskem v srdci) odjela do Nerjy, abych cestu přerušila koupáním, procházkou po městě a malým výletem do atraktivního pueblo blanco Frigiliany. Šofér mi laskavě nabídnul, abych si nechala bágl v autobuse a městečko si v klidu prohlédla. Do Nerjy jsme se vrátili akorát včas, abych stihla přímý bus do Málagy (ten jede jen hodinu), takže jsem stihla utáboření i podvečerní koupání, loučení s mořem. Koupila jsem si litrovku piva San Miguel, dlouho seděla na pláži, popíjela, procházela se po promenádě Torremolinos a vzpomínala na staré časy, kdy jsem tu byla s prepubertálním Lukajdou, jako mladá, ale už usazená žena.

V neděli dopoledne jsem odlétla do Milána, kde na mě čekal obětavý Michele a toužil mě pozvat na oběd. Tentokrát jsem odmítla jít do drahé a hladové restaurace, tak mě vzal do vyhlášené pizzerie na fantastickou pizzu, která zasytila i nenažranou Ivanu. Pak jsme jeli k řece Ticino, která vytéká z Lago Maggiore. Je široká jako Labe u Poděbrad, ale teče tak zostra, že jsem se neodvážila vykoupat. M. mi daroval stříbrný náramek s tyrkysy, z něhož se stala jediná hmotná památka na něj. Asi za dva roku se někde na trase k Ticinu vybourá na kole a vážně se zraní. Párkrát se mi ozve z nemocnice, pak se odmlčí, neodpovídá na maily ani nebere telefony. Zmizí. Nepodařilo se mi zjistit, co se s ním stalo.