Cinque Terre

Fotogalerie se nachází zde: vytahni-paty-do-cinque-terre.webnode.cz

Cinqueterre byly můj narozeninový dáreček k padesátinám. Dostala jsem ho od Michela. Měla jsem s ním zvláštní vztah. Poznali jsme se několik let před tím ve Florencii, v Palazzo Vecchio. Pohvizdoval si, což nesnáším. Vrhala jsem na něj nenávistné pohledy. Zřejmě si to špatně vyložil, dal se se mnou do řeči, tím přestal pohvizdovat, čímžto jsem ho přestala nenávidět. Ukázalo se, že je milý, italsky galantní a vzdělaný.

Tehdy jsem se ocitla v Itálii díky řetězci na sebe navazujících náhod, které vyvrcholily státnicí  a grantem na třítýdenní kurzy italštiny. Florencie, Siena, Milano, tak jsem si to naordinovala. Michele byl z Busto Arsizio (u Milána), ale miloval Florencii, jezdil ji obdivovat, jak jen mohl. Bylo to naše společné téma. Pozval mě nejen na procházky po Florencii, ale i po starém Milánu, Comu a tak dál, ale to přijde na řadu, až budu psát příslušný rok. V této chvíli zůstanu u toho, že jsme si s Michelem několik let psali skoro denně. Měli jsme čistě kamarádský korespondenční vztah. Byli jsme si blízcí v některých názorech na život, přestože (možná spíš protože) Michele byl tak trochu samotářský podivín. Zjistila jsem spoustu zajímavých a překvapivých věcí o životě v severní Itálii. Zjistila jsem, že si u nás nemáme na co stěžovat. Kromě hlavní práce měl sympatický vedlejšák: trénoval volejbalistky, culone (=prdelatky), jak je nespravedlivě označoval. "Díky nim se cítím živý," řekl. Viděl v tom smysl.

Michele byl velmi civilizovaný. Z mého stanu pro jednoho/jednu si dělal legraci, nikdy by do něčeho takového nevlezl, natož bez umytí horkou vodou. Aby i on přežil moje padesátiny, pozval mě do Ligurie, pod střechu klasického ubytování, do restaurací představujících špičku místní kuchyně. Hmotné dary jsem zakázala, a to všem. Zážitky, jídlo a rozkoše (sauna, masáž, dobré víno...), to je ono, to pravé pro mě. K tomu přihodil moře, kouzlo místní architektury a nějaké ty kopce (přeci jen). Program jsme našlapali do tří dnů v září.

Přesuny se konaly pomocí Easy Jetu, Michelova žihadla, vlaku a po svých.

Z praktických důvodů jsme se ubytovali v Cavi di Lavagna. Nebylo to drahé, skoro neturistické, pokud lze tento termín použít ve vztahu k italskému pobřeží. Pláže byly příjemně prázdné.            V sobotu jsme jeli vlakem do Cinqueterre, což je 5 městeček poskládaných mezi mořem a horami. Jako vlastovčí hnízda. Tam už je turistů hafo. Nedivím se, je to nejpěknější oblast z celé Ligurie a řadí se k italským trhákům jako je Firenze, Pisa, Lucca.

Vystoupili jsme v Corniglii. Odtud jsme si vychutnali panoramatickou stezku do Vernazzy. Platí se tam něco jako vstup, nechápu přesně proč a zač, nicméně je fajn projít si to. Výhledy na vesničky i na moře zaručeny. Domečky jsou přesladké, vyvedené v pastelových barvách, obklíčené vínem či jinou dekorativní vegetací a také turisty, kteří se sem slétají jak vosy na med.

I sestup do Vernazzy je působivý a fotogenický. Vyčvachtala jsem se tam mezi miliónem dalších. Pak jsme pokračovali vlakem do Monterossa. Moc pěkný to tam je, až na hustotu lidí na metr čtvereční.

Raději jsme znovu sedli na vlak a dojeli do Sestri Levante. Pobřežní vláček je prima, jízda v něm by byla vysloveně vyhlídková, kdyby co chvíli nezajížděl do tunelů. Sestri Levante se už nepočítají do 5terre (Cinque = 5, terre = země) , nicméně jsou stejně atraktivní. Pláže tam okupuje skoro přijatelné množství lidí, tj. lze projít, aniž byste někoho zašlápli. Na moři i na souši je na co koukat.

Večer jsem si vyrazili do Chiavari. To už je zaměřené vysloveně na Italy. V noci mělo parádní atmosféru, v restauracích byla slyšet výhradně italština, ale i tak byly přecpané.

V neděli jsme vyrazili do vesničky Santa Giulia. Její kostel se vypíná na tom nejvyšším kopci. Cesta vedla olivovými sady. Místní už měli připravené sítě na zralé olivy. Venkovský ráz, klid, výhledy, kontrast k rušnému dni v 5Terre.

Navečer jsme dorazili do Milána. Je obsluhováno  ekonomickými lety, dá se odtud dojet na hory i k moři. Samo o sobě se mi spíše nelíbí. Přesto tu jsou úchvatná místa: Duomo (ohromující gotická katedrála), Sant´Ambrogio (ukázka lombardské románské architektury, elegance a dokonalost), Santa Maria delle Grazie (Vinciho Poslední večeře), renesanční Castello Sforzesco, staré Miláno (ošoupané, plné komárů, ale kouzelné), kanály a jako bonus i nádraží, alespoň pro mě.                   O památkách, (ne)bezpečnosti pobytu v Milánu a základních pravidlech přežití budu psát jindy.

Na příští prázdniny jsme plánovali akci římská Via Appia Antica in bicicletta (na kole). Stalo se to jedním z oblíbených témat pozdějšího mailování. Pak se Michele nějakou dobu odmlčel. Byl v nemocnici. Ošklivě se vybušil se na kole, zlámal si kde co. Vrátil se domů, ale nastaly komplikace, netuším jaké, musel zpátky do nemocnice. Čekala jsem, až se ozve. Neozval. Žije? Našel si nějakou ženu či muže (nevím, co preferuje), zkrátka osobu, která ho odřízla od světa? Telefony mu nefungují, na fb se neobjevuje, nepíše. Záhadně zmizel.