Fotogalerie s popisky lokalit je tady: https://vytahni-paty-slovinsko.webnode.cz/

Slovinsko a Itálie

21. - 31. července 2016

Z této dvojice hraje hlavní roli Slovinsko. Itálie se k němu připletla hlavně díky výhodné letence do Benátek, nicméně i ona nabídla spoustu zážitků. Některé docela husté.

Zažila jsem Goricii, krásu Julských Alp, Bovec, kaňoning na Fratarice, řeky Soču a Boku, strašidelné město duchů, Udine, Grado, Aquileiu, ale nejdrsnější a nejsilnější zážitek z celé cesty byl přechod ze slovinské Žagy přes Baba Grande do italské Uccey.

Gorizia a Nová Gorice

Víte, kolik si ty potvory italský účtují za úplně obyčejný autobus z letiště Marco Polo (Benátky) na nádraží? 8 euro! To je teda uvítání. Navíc let měl zpoždění. Chytla jsem poslední vlak do pohraničního města Gorizia. Nachází se v oblasti Friuli - Venezia Giulia. Od roku 1947 se jeho druhá půlka nachází ve Slovinsku a nese jméno Nová Gorica. Tam jsem sice směřovala, ale první noc jsem strávila v italské části. Bylo pozdě a mě se chtělo spát. Přenocovala jsem v zahradě s otevřeným přístupem pro veřejnost, tedy i pro mě. Byla rozlehá, upravená, až našlechtěná. Vnikla jsem tam a zašila se. Ani jsem nestavěla stan.

Druhého dne jsem zjistila, že Gorizia je hezké město. Diky rovinatému terénu nemusela šetřit místem, tak se kolem Soče pěkně roztáhla. Mě kromě hor zajímala právě oblast sočské frony.

Do Nove Gorice se dá dostat městským autobusem i pěšky. Během chvilky tam jste. Odtud jsem vystřelila do Kobaridu.

Kobarid a vodopád Kozjak

Kobarid je pěkné a upravené městečko uprostřed krásné přírody. Hlavní roli tu hraje řeka Soča. Je to jedna z nejhezčích evropských řek na sjíždění. Je divoká, modrozelená a čistá. Průzračná. Nelze popsat, koukněte na fotky nebo se tam vypravte. Ubytovala jsem se v kempu (12 e) a šla na vodopád Kozjak. Paráda. Jen je tu víc lidí, než bych si přála. Není to ve velké nadmořské výšce, ale hory se tyčí okolo. Řeky jsou fakt nádherné, ale co se hor týká, tak mám hodně vysoko nasazenou laťku z Fagarše a Tenengeburge z loňska, takže to byl spíš slabý odvar z očekávání.

Koupila jsem si místní proslavené mléko a jogurt. Když já, milovnice dobrého vína, zmiňuji mléčné výrobky, tak to by teda místní krávy měly brát jako velkou poklonu. Dalším produktem, který přidává Kobaridu plusové body, je víno malvazia. To už je moje parketa. Pila jsem ho na břehu té modrozelené řeky, čuměla do nepokojného proudu, dokud jsem všechno nevypila. To je další poklona, protože běžně víc než tři decky nedávám a hlavně mě nebaví sedět na jednom fleku víc jak půl hodiny.

Zvědavost mě hnala dál, do Bovce. Taky neleží nijak vysoko (460m.n.m.), ale je to dobré východiště do hor.

.

Výstup na Čuklu (1767) a Rombon (2208)

Další přesun byl zahájen protivně časně. Vstávala jsem v 6.30, abych stihla autobus do Bovce. Tam jsem jen svrhla batoh a rovnou se vydala na Rombon neboli Veliky vrch. To byla změna v plánu. Původně jsem chtěla na Kanin, ale nefungovala lanovka, bez které nelze pojednat výstup a sestup jako jednodenní záležitost na lehko. Vůbec mi to nevadilo, i tak jsem si užila Julských Alp až hamba. Šla jsem ze 460m do 2208, vylezla na Čuklu, potkala stádo koz a chatrč s fešákem, který mě pozval na místní bylinkový čaj.

Zahnízdila jsem až po návratu z Velikého vrchu. Kemp v Bovci se mi už tak moc nelíbil. Lépe řečeno kemp docela jo, ale nadměrná zalidněnost ne. Měla jsem přímo ze stanu exkluzivní pohled na Sviňáka, slovinsky Svinjaka, což je výrazná hora s ostrou špičkou. Zahrnula jsem ho do možností, kam se vydat. Kemp má i malou českou část. Bylo tam narváno a výhledy max do cizího stanu, tak jsem se ubytovala tam, kde jsem se ubytovala, tedy v části slovinské (10 e).

Večer jsem se setkala s Matějem, který českou sekci kempu vede. K tomu dělá instruktora kaňoningu a raftingu. Chtěla jsem zkusit ten kaňoning. Nabídnul mi řeku Sušec, která je pro začátečníky. Háček byl v tom, že tam měl nahlášeno 20 lidí, což je moc.

Naštěstí se do hovoru připletl Robin (Čech) s dcerou (Italka). Znají se spolu asi rok. Nějak o sobě věděli i dříve, ale aktivně komunikují až poté, co se našli na facebooku. Tohle byla jejich první dovolená a tatínek chtěl Emanuele ukázat něco nového, chtěl, aby holka zažila dobrodružství a adrenalin. Pro ni doteď byly vrcholem vzrušení passeggiate, tedy procházky po Neapoli, kde bydlí s matkou. S Robinem byli raftovat, holka zvládla i kaňoning v Sušci a babbo jí chtěl připravit další zážitek, tak se přišel domluvit.

Zkrátka to vypadalo tak, že když budeme alespoň tři, tak pojedeme na Frataricu, která je daleko zajímavější a náročnější než Sušec. Upřímně řečeno, holce se nechtělo. Bylo toho na ni moc. Ale nechala se přemluvit, do čehož jsem se s veškerou vehemencí a nadšením zapojila i já.

Canyoning Day po slovinsku - Fratarica a Boka

Na mých dovolených není ani trochu pěkné, že vstávám dřív než do práce. Na Frataricu jsem si výjimečně přispala do 6.30. Konečně jsem poznala, co to vlastně ten opravdový kaňoning je. Naučili mě slaňovat, poušteli mě do vodopadu skoro 50 metrů vysokého, skákala jsem do vody z výšky a klouzali jsme po přírodních tobogánech. Byli jsme mrňavá skupinka. Robin, Emanuela, já a instruktor Matěj. Když nám při výstupu na start ukazoval ten dlouhý vodopád, tak to slečna vzdala a už se nenechala přemluvit. Matěj říkal, že to klienti občas dělají. Zvlášť ti bohatí a zaneprázdnění. Ti chtějí v co nejkratším čase ochutnat co nejhlubší zážitky, ale když přijde co k čemu, tak vyměknou. Tak jsme to nakonec šli jen 2 klienti. Měla jsem kliku, protoze na tohle berou až po absolvování Sušce. Z celého srdce to doporučuji, i když to stojí asi 70 euro, což je o dost víc než ty méně náročné kaňony. Bylo to vzrůšo, adrenalin, sportovní výkon (hlavně oblékání neoprenu) a překonávání strachu.Odpoledne jsem šla k vodopádům Boky. Ten hlavní je 106 m vysoký, 18 široký. Řeka je hodně zvláštní, krom tohoto ohromného vodopádu je na ní spousta dalších. Šla jsem mezi balvany korytem proti proudu, až kam to bylo možné. Pak jsem se vrátila, abych zjistila, že Boka má ještě další specialitku. Přestože má spoustu vody (100 m3/s) a teče jak blázen, najednou prostě zmizí a zůstane prázdné koryto. Ani do nedaleké Soče nedoteče.

Krásu řeky lze obdivovat i z úbočí kaňonu, který vyhloubila. To jsem nemohla odmítnout, tak jsem se vydala se vydala k jejímu prameni. Nachází se hóóódně vysoko, trvalo mi skoro 2 hodiny, nez jsem tam vystoupala.
Pramen byl vlastně malé jezero! A z něj se valila voda do hloubky kaňonu, až z toho mrazilo.

Cyklistika v Bovci a okolico

Původně jsem šla na Svinjak, ale potkala jsem půjčovnu kol, tak jsem změnila plán a jela jsem na kolo. Hory, řeky, prameny, soutoky atd..

Kolo: zanedbaná plečka za 15 euro na 6 hodin.

Trasa: spojila jsem dvě profesionálně připravené trasy. Na info mi dali plánek a instrukce.

Bovec, řeka Koritnica, Kolovrat, Kal-Koritnica, soutok Soče a Koritnice, Čestoča, podle Soče až k mosu u Boky, Izvir Glijuna (pramen, teplota 5,5 stupně), slap (vodopád) Vrije, tč. s malým průtokem, Plužná, Bovec. Cca 60 km.

Přechod ze Slovinska do Itálie

V podvečer se přihnala bouřka a snažila se mě odradit od dalšího plánu. Chystala jsem se na třídenní přechod hor a už jsem se chtěla hnout z pohodlí kempu někam ven. Běsnění naštěstí brzy pominulo, tak jsem se fakt hnula. Dostopovala jsem do Žagy (372 m.n.m.), což je poslední ves u hranic, odtud je to do Itálie co by kamenem dohodil. Jenže já to chtěla vzít oklikou přes hory.

Byla tu jedna nevyhnutelná nepříjemnost. Plná polní + voda na 3 dny, tj. hodně přes 20 kg. Vyvlekla jsem to na Hlevišča, což je horská louka. Odtud jsem ještě došla k Globškimu potoku s vodopádem, ale místo pro stan se tam nenašlo, tak jsem se vrátila na louku a postavila tam. Ticho, výhledy, hvězdy.

Kromě váhy batohu se objevila další komplikace. Značení. Na Rombon to docela šlo, na Hlevišča taky, ale dál nic moc. Ještě na planinu Baban se to nějak dalo, ale pak začala hra na "hledej, šmudlo". S batohem na zádech se to hrálo blbě, tak jsem si některé úseky dávala dvakrát. Na Planině Baban byla vzrostlá tráva asi tak do pasu. Úsporné značení bylo na kamenech ukrytých v té trávě. Logika věci i mapa sice naznačovaly, kam asi jít, ale úplně jistá jsem si nebyla, tak jsem na značené cestě dost lpěla.

Přibývající nadmořská výška sice krotila vegetaci, ale pořád to bylo dost těžké. Zničila jsem jednu hůlku. Dostala jsem se nad planinu, těsně před sedlem jsem uhnula mezi Velikou Babu a další horu. To už jsem se pohybovala mezi šutry a hledala možnosti pro bezpečný došlap. Značení téměř žádné. Došla jsem k hranici s Itálií a ejhle! Italové si to označkovali krásně. Jen nějaká info o tom, že jsem tam, kde si myslím, že jsem, chyběla. To člověka docela znervózní, zvlášť když už je utahanej a večer je na krku. Italská značka mě oklikou dovedla na Velikou Babu/ Baba Grande (2160 m.n.m.), kde jsem si definitivně potvrdila, že jsem tam, kde jsem, tedy správně.

No jo, ale ještě nebylo vyhráno, neb po bivaku, kde jsem chtěla nocovat, ani stopy. Bylo třeba ještě slézt do výšky cca 1700, což je kurva sešup. Kameny pod nohama se sunuly, pod tíhou nákladu v kombinaci s únavou a stmíváním jsem ztrácela stabilitu. Zničená hůlka byla znát. Třikrát jsem sebou žuchla, omlátila jsem si hnáty, ale nejhorší bylo, jak mi při jednom pádu vypadla voda. Jen jsem koukala, jak se řítí dolů. K bivaku C.A.I. Manzano jsem došla před desátou.

Bivak byl jednoduše a účelně zařízen. Šest postelí s matracemi, stůl, židličky, skříňka. Byla jsem tam sama. Nechala jsem si otevřenou horní část dveří a koukala z postele na hory. Pokud bych měla vybrat ze slovinského pobytu magickou noc, tak by to byla právě tahle. Z únavy jsem nemohla usnout, v nohách mi škubalo, ale byla jsem šťastná.

Cestu z Hlevišče do bivaku jsem díky baťohu, vzrostlé trávě (a kopřivám!) a hledání značek šla celý den. Za normálních okolností by se v pohodě dala zvládnout za pět hodin. Nepotkala jsem ani človíčka.

Bludný Holanďan, sestup a hororová vesnice

Probuzení v horách je vždycky krásné. Nejraději bych zůstala v bivaku déle, ale docházela mi voda a musela jsem dolů. Ještě jsem zkusila dojít k pramínku, který slibovala mapa, ale byl vyschlý. Tak jsem se vydala k hřebeni, kde jsem se chtěla rozhodnout, co dál. Matěj z kempu říkal, ať hned nesestupuji, že ta hřebenovka je nádherná, no jo, ale bez vody to je těžké.

Pozn. pro žrouty, co chtějí zhubnout: když máte žízeň, tak nemáte hlad.

Těsně pod Monte Guardo (1721) jsem potkala chlapíka. Taky byl na toulačce, ale asi ve větším stylu než já. Jmenoval se Rolf, byl z Holandska, v uchu měl divnou náušnici. Já neměla mapu italské strany, tak mě nechal nahlédnout do svojí. Jako komunikační základnu jsme zvolili italštinu, ale pak se ukázalo, že oba mluvíme lépe a raději španělsky. Chvíli jsme si povídali o svých zážitcích. Když zjistil, že nemám vodu, dal mi všechnu, co měl u sebe s tím, že jde dolů, do vsi, která byla na dohled a že tam se nají, napije a dá si kafe. Docela mě nadchnul pro to, abych sestoupila až do Stolvizze. On tam mířil také, jenže spodem. Tam že bychom se mohli sejít.

Pak jsme se vydali každý na opačnou stranu. Já vylezla Mone Guardo, pak jsem pokračovala na Monte Plagne (1663) a pak jsem dorazila k opravdickému rozcestníku, kde byly opravdické šipky! Jedna z nich ukazovala na Ucceu. To byl můj původní cíl. Voda už zas docházela, on jí měl jen zbyteček. Navíc jsem tušila bouřku. Obětovala jsem tedy další cestu po hřebeni a vydala se dolů.

Došla jsem k hranici lesa a našla potůček. Hned jsem se zabydlela a začala vařit polévku, čaj, kávu. Hřmělo. Sotva jsem dojedla, spustil se liják. Přišla ta slibovaná bouřka. Tak jsem postavila stan, zalezla a usnula. Asi docela na dlouho. Když jsem přišla k vědomí, už bylo zas hezky a měla jsem hlad. Uvařila jsem další polévku, co jsem koupila v Polsku. Byla taky docela hnusná, ale tentokrát jsem nezvracela (viz kwasnica po goralsku v předešlém výletu s Parťákem).

Dál už byl sestup lesem, občas nějaký ten výhled. Došla jsem k dávno mrtvé vesnici, kamenné domy rozbořil čas. Pokračovala jsem po stále řidčeji umístěných značkách. Nakonec zmizely docela. Zanedlouho jsem dorazila na hřbitov. Odtud vedla silnice, lemovaná pouličním osvětlením. To se samo rozsvítilo. Objevily se první domy. Potkala jsem zavřenou restauraci s terasou nad údolím a kostel. Některé domy měly zahrádky, satelity. Všechno by bylo normální, ale neviděla jsem žádnou živou duši, ani člověka, ani psa. Dokonce tu nebylo zaparkované žádné auto. Ani jsem nevěděla, zda jsem opravdu v Uccee.

Chtěla jsem zavolat Pavlovi, že jsem v pořádku, ale nebyl signál.

Usídlila jsem se hned u kostela na té terase nad údolím. Byla zastřešená, tak jsem mohla v klidu usušit věci. Z údolí začala vystupovat strašidelná mlha. Do toho rána jak z děla. Zvony na kostele se daly do pohybu. V noci si naštěstí daly pohov, tak jsem spala jak zabitá do šesti. Chtěla jsem co nejdříve sbalit a vypadnout, co kdyby se tu přeci jen objevil někdo živý a seřval mě, že mu hnízdím na terase.

Giovanni, Tarcento, Udine, Grado a Aquileia

Z Uccey to je přesně jeden kilometr na hranici se Slovinskem. Pak by se pokračovalo ještě kousek dál do Žagy, ale já měla namířeno jinam. Potřebovala jsem do Tarcenta. Domnívala jsem se, že na SR 646 bude nějaký provoz, když spojuje dvě země. Nebyl. Také jsem se domnívala, vlastně jsem měla zjištěno, že sem jezdí autobus. Jezdí. Přípravu nezanedbávám.

Našla jsem zastávku a koukla na jízdní řád. Týkal se mě autobus v 8.45 s poznámkou NV - giorni feriali NON di scuola - solo venerdi. V překladu asi tak: všední dny, kdy není škola - jen v pátek. Optimistický výklad by byl, že jezdí každý všední den, kdy není škola a v pátek i když ta škola je. Pesimistický výklad jsem si nechtěla připustit.

Asi po půl hodině přijížděl do vsi náklaďáček. Hned jsem si ho zastavila, abych se ujistila o optimistické verzi překladu tajemného NV. Pán povídá: " jo jo, autobus tu skutečně jezdí. Jednou za týden. A máte štěstí, jede vám to zítra!"

Tak jsem se vydala na cestu do Tarcenta. Tak daleko to není, 23 km už nějak ujdu. Měla jsem kliku, za půl hodiny zas jelo auto, tentokrát mým směrem. Seděl v něm starší pán. Moc milý. Jmenoval se Giovanni. V Tarcentu mě pozval na cappuccino a brioche. Zatímco jsme si povídali, dobila jsem si baterku do foťáku.

Rozhovor to byl senzační. Giovanni mě obeznámil s poměry v Uccee a v oblasti celkově.

Například mě zajímalo, kolik mají v Uccee dětí, když se jimi řídí orario della corriera (oni autobusu řikaj corriera). "Žádný", smál se.

"A kolik máte obyvatel?" zajímalo mě.

"No, bydlím tam já, moje manželka Giana a další dvě signore. Ale ty tam jsou jenom v létě, na zimu odjíždějí." O víkendech k nám jezdí pár lufťáků.

Pak povídal, že když je opravdu tuhá zima, že mu chodějí k baráku žebrat kamzíci, občas dokonce i liška.

Taky vyprávěl o paní, která tam bydlela dříve a která měla sto koček.

"Giovanni, a co se tam dá dělat?"

"Nic"

Dříve Uccea měla 800 obyvatel, 2 kolstely (ty má dodnes), 3 hospody, pekárnu. Jednu z těch hospod dokonce provozoval Giovanni. Právě tu, kde jsem chrněla na terase.

Taky mě zajímalo, jak to řeší s kontaktem se světem. Celkem blbě. Mají sice pevnou linku, ale ta občas nefunguje. Signál na mobil ani náhodou. Jednou jim uvíznul na stromě nějaký paraglidista, visel tam, nikdo nevěděl jestli živý nebo mrtvý a pomoc žádná. Tak teda obcházeli domy, kde by našli telefon. Giovanni byl naštěstí doma, tak někoho zavolal.

Také vyprávěl, jak mu banka ujídala z jeho "bono di uscita" a jak na ni zavolal carabinieri. A tak.

Chtěla jsem jet do Cividale, ale dřívější corriera byla do Udine. Tak jsem jela tam. Prohlídla jsem si historické centrum. V divném počasí a s batohem na zádech. Vlastně mě to ani moc nebavilo. Tak jsem sedla do další corriery a jela do Grada. Tam mě nasměroval Giovanni. Já chtěla ještě do hor, do Gemony, ale mělo se zkazit počasí, takže by z toho nic nebylo.

"Jeď na jih, tady už bude hnusně," radil mi. A měl pravdu. Hned za Udine se příšerně rozpršelo. Do Grada to je asi 50 km na jih. Projíždí se Aquileou, která byla významným předmětem mého zájmu. Ale pršelo tak hustě, že jsem nevylezla z busu a jela dál. Pár km za ní, v Maranské laguně, bylo jasno. V Gradu panoval horký letní den.

Grado je pyšné a luxusní město v laguně. Některé ulice trošku připomínají Benátky. Město disponuje (na Itálii) docela pěknými plážemi. Má historické centrum. Vlastně se nachází na ostrově v Laguna di Marano, tím je zvláštní, proto je vyhledávané. Kempy má dva. Oba vedle sebe, asi 4 km od centra. Požadovali 29 e za noc, tak jsem vztekle poděkovala a odkráčela. Stopla jsem si Syřana, který mě odvezl do centra a zorientoval.

Capkala jsem s batohem na zádech, takže prohlídku města jsem omezila na minimum. Raději jsem si šla zaplavat do moře. Pak jsem odfrčela do Aquileie, kde jsem našla kemp s bazénem za 14 euro.

Aquileia je pod ochranou UNESCO, a to kvůli dvěma věcem. Má nádhernou baziliku s mozaikami z dob antiky a římský říční přístav. Teda spíše jeho zbytky. Celkově to je příjemné město. Během mého výsadku v Gradu se tu umoudřilo počasí. Navíc se tu pěstuje víno a tak jsem si hned nechala natočit. Merlotek báječně podtrhne krásu místních pamětihodností.

Caorle, pláže Porto Felice, lov škeblí a bezesná noc pod hvězdami

Do dvou jsem se placatěla po městě a u bazénu. Pak jsem se přesunula do Caorle. Krajina je rovná, tu a tam vodní kanál nebo řeka, vinice. Z Caorle jsem se přiblížila do Camping Portofelice. Požadovali 42 euro za ženu a stan, doba pobytu nejméně dva dny. To jim někdo dá?

Nevadí, na pláž to je kousíček, užiju si moře a přespím tam. Vstávám brzo, od kempu mi jede přímý bus na letiště. Je to tam 40 km a zaplatím běžnou, nikoliv letištní taxu, tj. pouhá 4 éčka.

Odpoledne jsem si užila po mořsku. Batoh mě ukotvil na jednom místě, tak jsem klasicky střídala plavání a slunění. Usídlila jsem se na kamenném molu, tedy prakticky v moři. K večeru jsem nalovila škeble a udělala superčerstvou večeři. Zkoušela jsem taky lov krabů, ale ty mrchy mi vždycky utekly.

Dokonce jsem měla vlastního italského ometáka. Evidentně měl v ometávání praxi, ale moje outdoorové vybavení ho mátlo. Nějak si nemohl dát dohromady, že jsem sama, bez manžela, tedy dle jeho zkušeností vstřícná oběť, a přitom si z jeho ometací praxe dělám srandu a nemám zájem o pozvání na drink, ani na večeři. Bodejť jó, když jsem měla v pácu škeble!

Po setmění jsem si našla pěkné místo ke spaní. Bylo teplo, tak jsem ani nevytahovala stan. Jakmile jsem se uvelebila, začala z nedaleké restaurace řvát hudba. A aby toho nebylo málo, pustili se do mě komáři. Chvilku jsem se převalovala, ale pak jsem vyměnila bezpečný brloh za otevřené místo na molu, které vybíhalo daleko od pobřeží. Romantika jak prase, moře, hvězdy, klid. Bohužel to netrvalo dlouho. Probudilo mě pokřikování. Blížila se skupinka mužů s baterkami. Všimla jsem si, že je mezi nimi jedna holka. Ta dělala největší kravál. Zdálo se, že je všechny diriguje. Byli na lovu krabů a chobotnic. To znám od Antonia z Kanárů. Vlekli kýble. Lov si užívali. Když mě zaregistrovali, tak se chvilku zarazili, ale pak povykovali dál. Byli to Asiati, nemluvili ani italsky, ani pořádně anglicky, i když tu evidentně žili. Posunky jsem jim naznačila, že bych se ráda vyspala, ale nebyla jsem moc drzá, protože jich přeci jen bylo víc. No nevyspala jsem se dobře.

Nicméně autobus jsem stihla a na letiště se dopravila. Protože bylo vidět, že jsem to v poslední době s hygienou moc nepřeháněla, tak si mě vybrali ke kontrole. Asi si mysleli, že jsem nějaký špinavý terorista. Naštěstí mě z přepravy nevyloučili. Na Ruzyni jsem si zašla do křoví, kam jsem odložila bomby na vaření. Nenechali mě s nimi odletět, tak jsem si je schovala na příště (bude to feratový výstup na Marmoládu, ale to jsem v té chvíli nemohla tušit). Tím se završila moje slovinsko-italská cesta.

Protože jsem nucena škrtit rozpočet, tak mě to celé vyšlo na necelých 9 000 i s letenkou. A navíc to je první dovolená, na které jsem zhubla! Zkusím to tak udržet. Teď budu pěkně uklízet, starat se o dům a zahradu! I když, zahlédla jsem šikovné letenky do Bulharska...

Poznámka z roku 2020. Slovinsko mi učarovalo natolik, že jsem tam vyrazila ještě dvakrát s Pavlíkem. Nazvala jsem to Slovinsko paštikářsky a Slovinský koktejl.