Jižní Maroko

Leden 2017. Navštívená místa: Agadir, Inezgane, NP Sús Mássa, Taroudant, Tiout, Tagghazout, Awrir, Tamraght, Imouzzer, Rajské údolí.

Fotogalerie se stručnými popisky se nachází zde: https://maroko-jih.webnode.cz/

Vstup na marockou půdu jsem měla volaký rozladěný. Cestovala jsem sama. Přestože všechno klapalo, tak jak má, byla jsem vyšťavená až na kost, hlava mě bolela a mozek nefungoval. Padla jsem do pelechu, bez večeře, bez ohledání terénu. V tomhle režimu jsem jela už týden, protože jsem musela doladit pracovní záležitosti tak, abych vůbec mohla odfrčet a zároveň odrážet útoky chřipky, která se snažila mému odletu zabránit. Díky naší laskavé paní ředitelce a mému tvrdohlavému imunitnímu systému se vše podařilo. Opět jsem využila přátelské nabídky airstopu a za čtyři a půl tisíce jsem si zajistila odlet z Mnichova na výlet za mastňáckým dobrodružstvím se střechou nad hlavou a krmením dvakrát denně.

Agadir

Bydlela jsem v hotelu Tagadirt. Jméno si pamatuji velmi dobře, neboť je součástí hesla na wifinu. Zadávala jsem ho asi milionkrát. Tagadirt2015/. Můj notebook mě nenávidí. Schválně mě nepřipojoval. Donutil mě k počítačové kreativitě. Zadala jsem to na české klávesnici, pak na anglické, pak jsem přidala i arabskou, zkoušela jsem všechno možné. Zkoušeli to i ostatní hosté, i recepční, nic nefungovalo. Nakonec jsem v zoufalství napsala a pak slízla heslo z wordovského dokumentu. Z nepochopitelných důvodů to zabralo.

Kromě hrátek s heslem jsem vyrazila na agadirskou pláž. Docela zaslouží pochvalu. Je rozlehlá, čistá, málo lidí. Atlantské koupání bylo studené. Oslovilo mě pár prodejců hovadin, ale nebylo jich moc a nebyli výrazně vlezlí. Oslovil mě i fešák za účelem seznámení. Suprově zafungoval snubní prstýnek. Ukázala jsem ho a chlapík se zdvořile rozloučil. Vdané paní mají respekt.

Vaří se tu průměrně. Snídaně nevypadala nic moc, ale při bližším ohledání jsem našla salát a paní, která na požádání usmažila vejce nebo amoletku. Její produkty jsou famózní. Jestli bude takhle čarovat každý den, tak se vrátím nadopovaná cholesterolem.

Pokud si někdo zakládá na luxusním ubytování a bohatých bufetech, doporučím raději Egypt s all inclusive. Tady jsou spíš jiné zajímavosti, ale je potřeba vytáhnout paty, sednout do rozvrklaného autobusu a vypravit se za nimi. Agadir byl rekonstruován po zemětřesení v roce 1960, takže postrádá středověkou medinu. Ulice neturistické části jsou široké, ne zrovna čisté, všude beton, ale tu a tam i zajímavá zákoutí.

Oblast kolem pláže se jednoznačně soustřeďuje na turistický ruch a vede si dobře. Určitě si nezadá se středisky na nedalekých Kanárských ostrovech, jen je tady výrazně levněji a díky zahaleným postavám některých žen i exotičtěji. Nad pláží dominuje kopec s kasbou a arabským nápisem.

V obytném Agadiru pro místní jsem se doptala na nefalšovaný místní hammam a šla se tam podívat. Podívaná to teda byla. Hlavní osobou, která hlídá vchod a tašky, je paní Ajša. Nemluví jinak, než arabsky a berbersky. Všechny pobavilo, že se tam ocitla cizinka. Jedna z klientek, už oblečená, mě krátce provedla několika horkými místnostmi, kde se různě povalovaly nahé ženy, lily na sebe kýble horké vody, drhly si tělo nebo jinak relaxovaly. Vypadaly dost bezostyšně. Jedna se hnípala přímo v rozkroku, pořádně rozcapená. Upravovala si chloupky na ohanbí. Pomocí anglicky mluvící paní jsem se dohodla se slečnou Ajšou, že sem někdy zajdu a že mě vydrhne. Zdá se, že všechny ženské se tu jmenují Ajša.

Pak jsem si šla zaběhat na pláž. Pozvolna, skoro neznatelně klesá do moře, takže příliv může nechat široký pás, kde je písek vlhký a tvrdý. Běhá se po tom perfektně. Využívají to i fotbalisti. Nasázeli si jedno hřiště za druhým a užívají si hru. Docela mě bavilo podle nich běžet a koukat na parádičky, které předvádějí s míčem. Atmosféra se od rána úplně změnila. Evropané téměř zmizeli. Vystřídali je místní, ať už kluci s mičudou, nebo zamilované páry či rodinky. Ženy většinou s šátkem a v dlouhých šatech, ale klidně i oděné úplně po evropsku. Vždycky upravené a krásné. Chlapi si je hrdě vedou, někdy i za ruku, což je v rozporu s tím, co mám načteno z Lonely planet. V jejich přítomnosti se chovají hezky, galantně. Ne jako ti otravové přes den. Sledovala jsem to korzující divadlo, které podtrhovalo zapadající slunce. Jak padalo do vody, měnilo se světlo.

Původně jsem běžela do dun na jižním konci zátoky. Lákaly mě od začátku. Když už jsem byla na dosah, zastavili mě dva vojáci, že ať se otočim a mažu zpátky, že tam má palác sám pan král Mohamed VI. Skutečně byly v dálce vidět hradby. Dle rozkazu jsem se tedy otočila a mazala zpátky, až do přístavu na severním konci zátoky a pak dom.

Po večeři o několika chodech, které jsem si za odměnu naordinovala, jsem šla do hal kolem recepce, abych využila rozmaru mého PC a spojila se s nejbližšími. Je tu dokonce i bar s výběrem alkoholických nápojů, tak jsou v Agadiru pokročilí! Jukla jsem na ceny. Určitě by přispěly k rozhodnutí dát se na dráhu abstinenta.

Národní park Sús Mássa (Souss Massa)

Jak tam: kousíček od hotelu Tagadirt je na ulici Boulevard 20 du Aout zastávka místních autobusů. Sedla jsem na ten, který jede do Inezgane, což je echt berberské město a dopravní uzel. Byla jsem tu široko daleko jediná bledule. Můj rusky mluvící řidič mě vyložil na konečné (N 10, naproti tržnici) a ukázal mi, kudy se dostanu do startovního centra autobusové a taxikářské dopravy. Nelze ho nenajít, protože je obrovské, plné křiku, autobusů, grand taxíků, prodavačů, nahaněčů a pasažérů, prostě pravý marocký mumraj. Odtud jezdí autobusy Alsy č. 41 nebo 42 do Massy. Cesta trvá asi hodinu a půl. V Masse jsem koupila chleba, jogurt a banány, sedla na grand taxi, které mě přiblížilo do lokality, odkud to je 5 km pěšky do nacional parku. Vstupné se zatím neplatí. Je to co do významu a doby vyhlášení druhý v pořadí hned za parkem kolem nejvyšší hory Atlasu Troubkal. Vznikl v 90. letech minulého století, pak dlouho nic a po roce 2000 se vylíhlo dalších dvanáct národních parků. Maročané pochopili, že si své bohatství musí chránit.

K dispozici se nabízejí průvodci. 250 dh 1 - 2 hod. První invazi jsem odrazila, ale pak mě přesvědčil Mohamed. Není sezóna, tak mě doprovázel jen za 100 dirhamů skoro celý den. Šli jsme k deltě řeky Sous. Voda je čisťoučká a pořádně teče. Když jsem chtěla přeplavat, Mohamed se jen usmál a lišácky řekl, ať to zkusím. Zkusila a nepřeplavala. Viděla jsem nějaké ptáky, vzácného ibise a další, ale moc to nerozlišuji, a tak jsem ani neocenila, že je Mohamed umí vyjmenovat v několika jazycích, vč. španělštiny..

Pak jsme šli asi 15 kiláků mezi mořem a pouští do vesničky Tifnid, kde mi sliboval gazely a antilopy. Moc jsem mu nevěřila, a taky jsem žádnou neviděla, ale skutečně tam jsou. Do této oblasti patří. Bohužel byly vyhubeny a sežrány a teď se je snaží znovu nasadit do této podivuhodné krajiny.

Mohamed mi slíbil, že se nebude loudat a že část cesty poběžíme. Moc jsem mu to nevěřila, a tak měl prostor pro to, dát mi pořádnou lekci. Na rozdíl od jihoevropských chlapů jsou Maročani sporťáci, takže mě utřel hned zkraje. Dál jsem si na něj už nevyskakovala. Cestou jsme se stavili v pobřežních jeskyních na čaj u jeho přátel, kteří tu byli na rybách. Ani nevím jak, dostávám se do prapodivných situací, jako že jsem sama v jeskyni, daleko od civilizace, s bandou muslimů, kteří pijí kořalku.

Mohamed je věřící muslim, dobrý v srdci. Nechodí do mešity, nemlátí hlavou o zem xkrát denně, protože pije a kouří a přišlo by mu to pokrytecké. Nikomu by neublížil, nikoho by nepodvedl, snaží se jednat čestně, lidsky, v podstatě podle morálního kodexu, co funguje i u nás. Povídal, že to o všech muslimech neplatí. I ti, kteří se poctivě modlí prý klidně okradou bližního svého. Prostě to je od kusu, funguje to stejně napříč všemi náboženstvími. Ženské, co se halí od hlavy až k patě mohou být ctnostné ikony anebo taky distributorky drog.

Vysvětlil mi, že Berbeři jsou svobodomyslnější než Arabové, že jsou pohodovější, že mají odlišnou kulturu a jazyky. Jen na území Maroka existují tři berberské jazyky, navzájem tak jiné, že se různé skupiny mezi sebou nedomluví. Mají i své písmo odlišné od arabských pazdrátů. Částečně připomíná to řecké, částečně dětské malůvky. Berbeři historicky prokázali, že jsou sví, že se nenechají ochočit. Však slovo Berber znamená svobodný člověk, i když původně to byla spíš nadávka Řeků, kteří tak označovali obyvatelstvo severní Afriky - barbaroi.

Uprostřed pustiny jsme potkali muslimský hřbitov. Teritorium obehnané zdí, žádné hroby, nic. Nebožtíci se zahalí do bílé látky a odevzdají zemi jen tak, bez rakve. Ani jeden jsme si nevzpomněli, jak se řekne rakev, tak jsme používali výraz vooden box. Moje angličtina je hodně nedokonalá, což mi umožňuje plynulou komunikaci s širokou vrstvou obyvatel, kteří mluví stejně blbě jako já.

Řeč přišla i na ženské. Emancipují se a Mohamed s tím plně souhlasí. V národním parku Massa má i ženské spolupracovnice. Baby zakládají čistě ženské pracovní spolky, jakási družstva. Ovládly sektor zpracování arganového oleje. Studují. Pracují. Mají ultrakrátkou mateřskou, pouhý půlrok. Nicméně jak jsem porůznu vysondovala, ještě nepřišly na to, že by mohly mít nějakého koníčka. Na otázku "co tě baví" většinou nedokázaly odpovědět. Říkaly rodina, zvířectvo, studium...

Tifnid je pidivesnička s pidizátokou mezi oceánem a "Malou Saharou", mimo veškerou civilizaci, tedy až na silnici, která ji spojuje s hlavní tepnou N 1. Neodpustím si poznámku, že silnice v Maroku jsou mnohdy lepší než u nás. V Tifnidu jsme narazili na dva chlapíky s arabian camels. Mohamed vyjednal svezeníčko za 25 dh. Moje první letošní houpání na dromedárovi bylo fajn, ale daleko zajímavější bylo sledovat, jak Mohamed usmlouvá cenu. Mě to je bytostně protivné, ale ráda koukám, jak to dělají jiní, zvlášť když to jsou mistři v oboru. Vyrazili jsme do dun, abychom zjistili, že ty mrchy kopýtkatý jsou jinde. Zahlékli jsme je až z taxiku po spojnicí se světem (P 1014)

Taxík nás vyklopil na en jedničce, kde mi Mohamed ukázal, kam si stoupnout a rozloučili jsme se. Zastávka autobusu nebyla značená, ale všichni věděli, že tu něco pojede, což taky skoro hned jelo a odvezlo mě to do Inezgane. Tam jsem si u pouličních prodejců koupila litr a půl čerstvé pomerančové šťávy (mňam za 25 dh) a báječné špízy (taky nějaké drobné), které předčily hotelové jídlo. Do hotelu jsem se vrátila pozdě, plná dojmů. Z posledních sil jsem naplánovala další den, kdy jsem zas musela vstávat brzy, abych podnikla další cestu, tentokrát na východ, hluboko do vnitrozemí.

Taroudannt a Tioute

Ranní hledání stanoviště grand taxi bylo docela záživné. Ujala se mě dvaadvacetiletá dívenka s nezapamatovatelným jménem a nevyslovytelným příjmením. Studuje něco jako stavařinu. Odvedla mě až na místo Plaza d´ Taxi, odkud vyrážejí hromadné taxíky. Byla moc sympatická, loučila se 2x třemi polibky. Donutila mě, abych si zapsala její číslo, kdybych něco potřebovala.

Maročané jsou pro mě nepřehlední. Někdy potkám lidi, kteří mě uvedou do rozpaků svou laskavostí, někdy otrapy, co zírají, vnucují své služby, snaží se člověka napálit. Když mě zaznamená smečka faux guide a chce mě uštvat, zaseknu se v odporu proti nim, nevidim, neslyšim, nic nechci. Není to spravedlivé. Teď se mi stalo dvakrát za sebou, že mě ulovil průvodce, který byl opravdu milý, užitečný a svůj honorář si zasloužil.

Snažím se chápat, že tady to chodí jinak. Je to jejich práce, zdroj příjmů, který je živí. Jiný nemají.

Stává se, že mě někdo osloví na ulici. Bonžůr, sa va? Zjistí, jakými jazyky se se mnou domluví a snaží se pomoci. Nezištně, jen tak. Nebo se mě snaží zavléct do obchodu svého bratrance, strýce, přítele, zdržuje, vysvětluje mi, co je pro mě nejlepší koupit.

Tarduant je od Agadiru něco přes 80 km. Silnice jsou dobré, řekla bych, že v daleko lepším stavu, než ty naše. Občas jsme se proplétali městy. Vždycky je na co koukat. Cesta trvala asi hodinu a půl, fixní cena za místo je 34 dh. Do pětimístného vozu se vleze šest pasažérů a jeden řidič. Masakr. V tzv. petit taxi, tedy nesdíleném, se jede pohodlněji, ale nejméně za 250 dh.

Tarudant mi dopoledne do oka zrovna nepadl. Prý malý Marakéš! V Marakéši jsem neměla tu čest pobýt, ale představuji si ho jako Fez nebo Meknés, takže exoticky a zajímavě. Spletité mediny, úzké uličky, pestrý mumraj, lidé, osli. Tady mi to přišlo modernější, přehlednější. Ani zabloudit se mi nepodařilo! Krátce jsem koukla na berberský souk (súk), arabský súk, dala jsem si polívku a vypadla do vesničky Tiut, která disponuje kasbou, kde se v 50. letech natáčel film Ali Baba a 40 loupežníků.

Doprava je jednoduchá, ale i tak má svá úskalí. G Taxi se najde samo, lépe řečeno, loviči se postarají o to, aby zákazník správně nasedl a dojel, kam potřebuje. Zádrhel, v tomto případě zdlouhavý, byl v tom, že se čekalo na doplnění auta. No, možná jsem se rozmazlila, nebylo to víc, než čtvrt hoďky. Doprava v Maroku se prostě zakládá na jiných principech, než u nás.

Jelo se mezi arganovými plantážemi, s kulisou horského pásma Atlasu v pozadí. Cca 30 km. Mezi stromy se občas vyskytla stáda ovcí nebo koz, které obratně šplhaly za šťavnatými lístky a plody. Mají dobrý vkus. Litr arganového oleje stojí 300 dh.

Víc než kasbah mě zaujala samotná vesnička. Skládá se z hliněných domů, mešity, několika restaurací. I ulice jsou z udusané hlíny, prašné, přesto působí mile. Všechno zapadá do přírody, která ves obklopuje.

Na grand taxi zpět do Tarudantu jsem čekala opravdu dlouho. Byly jsme jen dva klienti a taxikář prohlásil, že musíme být čtyři. Paní Muslimková, klientka č. 1 trpělivě čekala, já, klientka č. 2, jsem šla fotit a na oběd. Když jsme se namnožili o další přírůstky, tak si pro mě taxikář došel, počkal až zaplatím. Nikdo s tím neměl problém.

Vyklopil mě před hradbami poblíž kasby Tarudantu. Ta v nich byla utajená. Hledala jsem bránu (Bab), kudy proniknout. Než jsem se rozkoukala, měla jsem na krku fešáka s jeho bonžůrmadam, sa va, že mě za 70 dh povozí po městě ve své bryčce tažené koníkem a hodinu bude dělat všechno, co mi na očích vidí, hlavně že mi ukáže ty nejlepší krámy. "Tak za pade a no shops, ok?" Blbé bylo, že jsme nemohli najít společnou řeč. Mluvil berbersky, arabsky, francouzsky a jen pár slov anglicky, takže výklad byl velmi jednoduchý. Přesto se snažil ze všech sil. Byl fajn, ukázal mi město, vylepšil mu reputaci a vyklopil mě přímo u taxíku domů.

Place dˇTaxi v Agadiru je nedaleko mešity. Kolem mešity bývají hammam, aby se věřící mohli pořádně umejt, než předstoupí před Aláha. Měla jsem okouknutý hammam u Ajši, tak jsem zkombinovala příjemné s příjemným a šla se taky nechat umejt. Ajša mě radostně uvítala v jazycích, které neovládám. Odebrala mi oblečení a baťoh, přivolala další Ajšu, aby si mě přebrala a pořádně vydrbala. Myčka Ajša se na to svlékla do spoďárů. Pořád něco berbertila. Po následně prožité situaci dokážu odhadnout význam. Nejspíš povidala: "Vem si svou žínku, mejdlo, drbátko na vlasy a pojď, nemám na tebe celej den". Když jsem se k ničemu neměla, vzala mě za ruku a provedla mě několika horkými místnostmi mezi nahými ženami na místo, které se jí zdálo vhodné. Místnůsky jsou vykachlíkované, bez jakéhokoliv zařízení. Nejsou tu sprchy, baby se polévají kyblíky a speciálními hrnky. Pochopila jsem, že vše má svou posloupnost. Zatímco Ajša točila vodu na mou očistu, okukovala jsem osazenstvo. Okukovala jsem stydlivě. Ženy sem často chodí ve dvojicích a vzájemně se frotýrují žínkami. Vypadá to divně, skoro jako lehké porno.

"Ženský, pučte nám někdo žínku, vona se neumí umejt!", zahlásila Ajša berbersky. Dostala jsem cizí žínku a mýdlo. Ajša mě myla zepředu, zezadu, ze strany, drhla mě ze všech sil. Některé tahy byly za hranicí intimity přípustné pro běžného Evropana. Musela jsem si lehnout na záda, na břicho, sednout, šplouchat, pak mi vydrbala vlasy speciálním kartáčkem, lila na mě kýble horké vody. Proboha (u Aláha), já se celej život meju špatně!!! Pak mě odvedla do první místnosti. "Ručník snad máš, ne? No neměla jsem, já myslela, že se o to staraj hammamáři, v Kolíně v sauně mi dávaj prostěradlo. Ajša popadla první ručník, co byl po ruce a než jsem stačila vysvětlit, že raději oschnu, tak mě usušila. Považuji to za nejriskantnější počin z celého pobytu.

Marocká lázeň byla velkolepou tečkou za krásným dnem. Do hotelu jsem dorazila pozdě, popovídala s Pavlikem, každý na svém konci skypu, ale oba se sklenkou v ruce. On pivo, já zlatou tequilu. Dorazila jsem se kuřecím tažinem. Naštěstí tu nevařej tolik a tak dobře, jako v Egyptě, tak snad moc nepřiberu.

Taghazout, banánové vesničky, agadirská pláž a nákupy

Na svůj svátek (Středová) jsem si dopřála pohodové vstávání. V sedm. U nás by to bylo na osmou. Odjela jsem busem č. 32 (5,5 dh) do banánové vesnice Awriru (Ourir), 12 km severně od Agadiru. Konal se tam středeční súk. Hrůza. Špína, plno lidí, plno krámů, vypadalo to celé jako smetiště. Ve stejném duchu se konal i příchod k pláži. Šeď a odpadky, špinavější pláž jsem viděla jen v Bombaji. Ale už ke konci oblouku zátoky se to vylepšilo. Je tam pěkná restaurace a chodí sem surfaři. Měla jsem v úmyslu dojít do Tamraghtu, asi tak tři kilometry vzdáleného. Načetla jsem, že tu jsou banánové plantáže. Koneckonců proto jsem vystoupila. Neviděla jsem ani šlupku, ale zato musím uznat, že procházka nad mořem byla překrásná. Potkala jsem jen chlapíka na koni a velblouda bez chlapíka.

V Tamraghtu řádili surfaři. Pláž tu byla pěkná, osazená malými restauracemi a surfařskými kurzy. Nad tou sportovně přírodní nádherou byly chatrče místních. Něco jako chatová oblast, ale když píšu chatrče, tak opravdu myslím chatrče, nalepené jedna na druhou, jako by si dodávaly odvahu, že jako ještě nespadnou, když je tu tak hezky a veselo. Odtud jsem chtěla pokračovat do Taghazútu, dokonce jsem našla i zastávku Alsy, ale než se přikodrcal autobus, tak mě nabralo berber taxi (= černý taxikář) za 10 dh. Zastavil mi u mešity. Odtud bylo všecičko blízko, protože Taghazút je vesnice. Je obdařená samými labužnickými výhodami. Hned jsem si dala kiwi freš, a dala se do prohlídky. Vzhledem k velikosti vesničky to byla prohlídka docela krátká, zato milounká. Bíle domečky, úzké uličky, výborné zázemí pro návštěvníky, pěkná pláž a samozřejmě obchůdky a obchůdečky. Na závěr jsem spořádala talíř čerstvých ryb a krevet, úplně skvělých, za 30 dh.

Banánové plantáže jsem viděla až z busu, nezdály se mi vábné, tak jsem ani nevylezla.

Vystoupila jsem tak akorát na malou procházku po agadirské pláži. Velmi elegantně, zdvořile a přátelsky jsem odradila ometáka Asada (?). Obratně navázal a vedl rozhovor, já jsem ještě obratněji zabrousila na jeho věk. Bylo mu 30. "Jejda, ty jsi mladší než můj syn, tomu je 33!" (Promiň Luky, trochu jsem ti přidala) Pak hádal on mě. Pro jistotu jsem si přidala pár let a šokovala ho důstojným věkem 55 let. Srdečně jsem se rozloučila, s tím, že si chci v klidu zdřímnout a že sem za mnou přijde manžel z támhletoho hotelu.

Když jdu v dlouhých kalhotách, s batohem, ve dne a mimo pláž, mám klid. Osloví mě jen ti, kteří mi chtějí coby cizince pomoci nebo jen tak prohodit pár zdvořilostí. Na pláži to je jiné. Zkoušejí, jestli náhodou nejsem sexuální turistka nebo oběť pro sňatek. Poválela jsem se, zaplavala si, odpočinula. Už jsem usínala, když mě probudil korzující prodavač jakýchsi pokrývek. Musím uznat, že fakt hezkých. Nemám zájem a ani místo v zavazadle, tak jsem jen vrtěla hlavou. Dostali jsme se z 20 euro na 100 dh. Možná jsem to měla vzít.

K večeru jsem se vydala zašopovat, abych něco přivezla přátelům a blízkým. Návštěvníkům Agadiru, kteří nenašli zalíbení v handrkování o ceně, doporučuji hypermarket Marlene. Ze zastávky na Boulevard 20 du Aout tam jede jedenáctka (a myslím, že i 98) Za velmi dobré ceny tu lze pořídit koření, ovoce a zeleninu z Maroka. Ostatní zboží mi přišlo na jejich poměry drahé. Jak dokáží s jejich příjmy vyžít? Vždyť tu mají ceny skoro jako u nás. Pak jsem vyrazila do UNIPRIXU, kde také mají pevné ceny. Fejkové oblečky se mi nelíbily, ale měli arganovou kosmetiku a hlavně savon noir, černé mýdlo a žínky do hammamu. Prodávají i pěkné dřevěné předměty, šperky...a alkohol! Ten na rozdíl od suvenýrů rozhodně levný nebyl. Ještěže mám od maminky meruňkovici.

Imouzzer, Rajské údolí a vodopád

Pěkně zrána jsem nasedla na třicetdvojku do Avriru (Ourir). Tam jsem vzala G-Taxi do Imouzzeru (25dh). Silnice se klikatila v hluboko zaříznutém údolí pohoří Atlas. Jeli jsme mezi arganovníky, olivovníky, pak i jehličnany, dokud jsme nevystoupali do horské vesničky, kde se konal čtvrteční trh. Do súku jsem jen nakoukla, nechtělo se mi nořit do mahrebské atmosféry. Ke kaskádám to bylo ještě 4 km po silnici, padající do údolí. Později jsem zjistila, že lze sejít po cestičce pro pěšáky a osly, nicméně i asfaltka je příjemná, bez provozu, s výhledy do daleka.

Sotva jsem se přiblížila k místu, kam se vozí turisti na výlet (mívají to i za 400 dh), připojil se ke mně fešák v županu. A konverzoval a vysvětloval, nešlo se ho zbavit. Zavlekl mě do olivovníků, nepřestávaje mlít. Ukázal mi vodopád, notně vyschlý. Prý dva roky nepršelo. Prostředí bylo působivé, kromě nás ani noha. Všichni byli ještě o čtyřicetimetrové patro pod námi a obdivovali borce, který se odhodlával ke skoku z dvacetimetrové výšky do vody o šesti stupních celsia. Skočil a sklidil potlesk.

Fešák v župánku mě ještě chvilku potahal v labyrintu olivovníků. Ukázal mi, jak se napojit na cestu, která stoupá zpět do Immouzeru. Spěchal, aby se mohl přilepit na někoho dalšího. Dala jsem mu 15 dh. Vytáhl pětidolarovku, abych mu ji rozměnila na dirhamy v kurzu, který sám určil. Poslala jsem ho do háje. Vytáhl ze mě dalších 5 dh, což jsem mu ráda za jeho nevyžádané služby dala, neboť jsem se ho chtěla zbavit. Tenhle mi fakt nesedl.

Vymotala jsem se zpět na svou původní dráhu, abych došla k jezírku. Vyžadovalo to projít uzounkou stezičkou, kterou lemovaly obchůdky s berberským zbožím. Berbeři se o překot snažili navázat kontakt, vnutit zboží. Uměli i pár českých výrazů. Nutno podotknout, že v nabídce většinou byly vkusné věci: výrobky z cedrového dřeva, berberské šperky a bižu, kameny, trilobiti, amoniti, arganovy olej...

Vnutili mi dva řetízky za 10 a 20 dirham. Vnutili mi dvě fosílie za 100 dirham. Krásné. Jupí, mám originální dárek pro Pavlíka. Co s tim bude dělat, to věru nevím.

Zpět do vsi jsem vystoupala po té cestičce, slunce se do mě opíralo. U nás mrzne. Na běžky se těším, ale teď jsem raději tady a na plno prožívám marockou atmosféru.

Do Avriru jsem dojela v pohodě, i když jsem dost váhala, zda v Rajském údolí nevystoupit a nedat si další trek. Nakonec zvítězila únava. Kudy chodím, tudy na mě útočí spousta vjemů, dojmů. V Avriru jsem se ještě trochu prošla k banánovým plantážím, dala si avokádový freš a jela dom.

V Agadiru jsem plánovala krátké polenošení na pláži, ale rozfoukal se vítr a hnal písek jako o závod. Došla jsem tedy promenádou k místu, kde se zrovna konala jakási mimořádná akce, nějaká folková maškaráda. Jala jsem se fotit zdivočelé Marokánce. Předváděli dynamické tance, skákali, dupali, divoce se točili kolem své osy. Posouvala jsem se k nim blíž a blíž, ale jiní fotografové byli neomalení a lezli mi do záběru, musela jsem se s nimi trochu strkat. Pak jsem si všimla, že jsme uvnitř policejního kordonu, který drží publikum v dostatečné vzdálenosti, a že ti neomalenci jsou od tisku a na rozdíl ode mě pracují.

Zase Agadir

Poslední den jsem strávila spíš odpočinkově. Asi stárnu. Prohlédla si město, mešitu, klasicky se rozplácla na pláži. Večer jsem se vydala do hammamu, který nabízeli nahaněči. Za 250 dh nabízeli dvouhodinové blaho v lázni, profesionální očistu a masáž plus fešáka, který mě odvezl a přivezl do hotelu. Zkušenost u Ajš byla skvělá, opravdová a několikanásobně levnější (70 dh), i když v ošuntělém prostředí a bez masáže. Zkrátka jsem to chtěla porovnat se službami "na evropské úrovni".

Prostředí skutečně bylo luxusní. Přístup - unifikovaný, nezáživný. Hammam samotný - spíš nuda. Malá místnost, kde jsem měla soukromí a paní, která mě nějak umyla a požadovala neomaleným způsobem dýžko. Zato masáž byla báječná a opravdu kompletní.

V mojí soutěži jednoznačně vyhrály Ajšy. Tímto je doporučuji těm, kdo jsou odhodláni opustit sítě nahaněčů a vydat se za poznáním něčeho opravdového, i když nemohou očekávat, že to bude vypulírované do třpytu evropského standardu.

Lednový týden v jižním Maroku byl pohodový i zážitkový. Upřímně řečeno, mám raději svobodnější potulku. Hotel poskytne zázemí, bezpečí a pohodlí, ale zároveň ochuzuje o pravdivost a napětí. Miluji pocit, když nasednu do autobusu, jedu někam, kde to neznám, nevím, jaké to tam bude, koho potkám, co se stane, co mi přinese den. Tady jsem ten pocit mohla prožít v šesti dnech 4 x ve čtyřech směrech od Agadiru v tomto pořadí: na jih, na východ, na severovýchod a na sever. Pořád mi zbývá mnoho k objevování: Atlas, Džabal Tubkal (4 167 m.n.m.), pohoří Ríf, noc v poušti.... Aspoň se mám na co těšit příště.