Severní Maroko 

Pokud raději vnímáte obrazem, přesuňte se laskavě sem: vytahni-paty-maroko.webnode.cz
Jsou tam fotky s popisky.

Maroko 2016

Letenky jsem zajistila u pofidérního Ryanairu, ale nevyskytly se žádné problémy, všechno letělo na čas. Mají u nás malé bezvýznamné plus za 4000 na osobu.

V rámci severního Maroka jsme ujeli místními dopravními prostředky (autobus, vlak, taxíky, osel a dromedářice) přes tisíc kilometrů. Navštívili jsme čtyři úchvatná místa chráněná UNESCem a mnoho dalších neméně úchvatných míst.

Naše cesta zahrnovala tato města: Fez, Meknes, Mulay Idriss, Volubilis, Assilah, Tanger, Ceuta (Sebta), Tetuan, Al-Hoceima, Nador, Melilla a Oujda (Užda).

Domlouvali jsme se anglicky, na pobřeží i španělsky, v neturistických oblastech jsem provětrala chatrné zbytky francouzštiny a v Oujdě byla nutná posunková řeč, protože arabsky umíme jen pozdravit a berbersky ani to.

Dvakrát jsme vstoupili na španělská území, čímžto jsme si i dvakrát posunuli čas o hodinu dopředu a zpět.

Díky fantastické marocké kuchyni jsem ztloustla o dvě kila.

Počasí ve vnitrozemí nebylo nic moc, Pavel nastydl hned druhý den. Trochu to ovlivnilo původní plán (tj. hory, cedrové lesy, makakové kolem Azrou nebo Ifrane a Chefchaououen v pohoří Ríf). Změnili jsme směr a jeli na atlantské a hlavně středomořské pobřeží, kde byla teplota přívětivější a slunce vlídnější.

Charlroi

Letěli jsme přes Brusel - Charlroi. Tam jsme měli několik hodin času na přestup. Bylo to málo na cestu do centra Bruselu, ale dost na to, abychom se vypravili do městečka Ransart, které se rozkládá hned u letiště. Přivítal nás chlad a déšť, ale nám to nevadilo, neboť jsme si vezli rum a becherovku. Po krátké prohlídce jsme zapadli do hospody a užili si poslední posezení u piva.

Fez

Do Fezu jsme dorazili už za tmy. Dostali jsme se busem do centra Ville Nouvelle, odtud jsme jeli taxikem do mediny Fezu, kde jsem měla zabukované ubytování v riádu.

Města v Maroku mají dvě zcela odlišné části. Ville Nouvelle, moderní čtvrť s širokými bulváry postavenou v době francouzské nadvlády a středověkou medinu. Marocké mediny jsou obehnané vysokými hradbami. Uvnitř vládne středověk. Staré domy, úzké uličky. Pro auta příliš úzké, takže dopravním a přepravním prostředkem je stále oslík nebo mula. Opravdové bludiště! Ve Fezu je 7000 slepých uliček. Některé nejsou široké ani metr. Některými lze mezi vysokými domy zahlédnout nebe, některé jsou vlastně nízké tunely procházející domem. Arabic metro. To všechno dohromady má neskutečné kouzlo a vyvrací to evropskou představu o tom, jak vypadá město. Medina ve Fezu je ta největší a nejzajímavější obydlená na světě.

Dojeli jsme na malé náměstíčko, kde na nás čekal doprovod do riádu. Byl do Khalid, hubený tmavý chlapík. Vrhnul se na můj baťůžek a utíkal s ním do nepřehledných uliček. Sotva jsme mu stačili. Nebylo zřejmé, zda batoh ukradl a běží s ním pryč nebo zda nás chce vlákat do bludiště a rozebrat na orgány. Nakonec jsme doběhli k masivním dřevěným dveřím. Byly opatřeny mohutným klepadlem. Chlapík je otevřel a my vyvalili oči. Byli jsme v riádu Nassim Nada.

Riád je středověký dům s centrálním zastřešeným dvorem, který se tahne všemi patry. Ten náš měl tři. Patra jsou vysokánská. Patio je chráněno a zároveň prosvětleno skleněným zastřešením, vedou sem vysoká okna jednotlivých pokojů. Pokoje jsou ohromné. Všechno je bohatě zdobeno mozaikami, štuky a řezbami.

Stále jsme byli ostražití, protože jsme byli jedinými hosty Khalida a Mohameda. Nabídli nám čaj a hašiš na přivítanou. Přijala jsem jen ten mátový čaj, Pavel raději nic, neboť je nedůvěřivý a byl si jist, že nás chtějí otrávit a nebo alespoň uspat. Nakonec se ukázalo, že naši hostitelé jsou fajn, že umějí několik jazyků a mají dobré znalosti historie.

Khalid nás odvedl do restaurace na večeři (skvělou) a pak nás přivedl zpět. Je to legrační, ale asi bychom netrefili. Navíc už byla hluboká noc, na ulici nikdo, koho se zeptat na cestu. Ano, pyšním se schopností dojít stejnou cestou zpět, ale to se na medinu prostě nevztahuje. Tam nelze nezabloudit, orientační smysl nefunguje a gps taky ne.

Tento riád jsme poctili svou přítomností dvě noci. Byl nádherný, přímo v srdci mediny. Snídaně i večerní posezení na střešní terase s vyhlídkou na celou medinu, to je zážitek sám o sobě. Když se k tomu připočítá volání muezzinů z okolních minaretů, tak to je exotika jak prase.

Pro pravdivé dokreslení celého obrazu je nutné zmínit teplotu. Byla kosa. Venku i uvnitř. Nemají topení. Ale mají perfektní deky, pod které se lze zahrabat. S čistotou ložního povlečení to nebylo růžové. Raději jsme všude spali ve svém spacáku.

Druhého dne jsme vyrazili poznávat svět. Vše bylo jiné. Zatímco večer uličky zely prázdnotou, přes den tu proudili lidé, osli s nákladem i bez, všechny dveře byly otevřené a zdi ověšené všelijakým zbožím. Všichni prodávali všechno. Když to bylo z prostorových důvodů aspoň trochu možné, vyráběli své produkty přímo na ulici.

Vstoupili jsme do medersy Al-Attarine, probrouzdali město, vylezli za hradby, prohledli si několik bran do města, např Bab Bou Jeloud (Blue Gate), prohlédli jsme si slavné koželužny. Zašli jsme do židovské čtvrti - mellah, do zahrad za hradbami, do Ville Nouvell. Tam jsme si dekadentně koupili vínko na večer. Muslimové to s abstinencí přehánějí, ale hašiš jim nevadí. Citace z průvodce Maroko: " Alkohol je striktně záležitostí mužů" a to ještě jen těch morálně pokleslých.

Bonusem ke vjemům přijímaným očima je v Maroku jídlo, mátový čaj, káva a čerstvě vymačkaná pomerančová šťáva, vše za poplatek přívětivý i k platu české učitelky. Kolik já tam vypila freshů! Pavlovi nahrazovaly pivo. Prý v životě tolik vitamínů nezkonzumoval, ale to kecá, ve Vietnamu a v Thajsku si taky užil čerstvého ovoce.

Druhého dne jsme se rozloučili a nasměrovali se do horské vesničky Azrou. Ale protože bylo vhodnější spojení do Meknésu, který byl také v plánu a odkud se pak dá dojet do Azrou taky, tak jsme se přemístili do dalšího královského města.

Meknés

Do Meknésu jsme dorazili pohodlným autbusem společnosti CTM. Po krátké procházce po Ville Nouvelle jsme přejeli do mediny. Vybatolili jsme se na ohromné náměstí a pokoukali na zavřenou bránu královského paláce. Pro normální smrtelníky je nedostupný. Mohamed VI. má několik paláců, nikoho si tam nepouští a projistotu nechává ohradit i náměstí před nimi, aby ho lid neiritoval. Meknéského náměstí se to naštěstí netýká, tak jsme chvilku pozorovali arabsko-berberský mumraj a pak se šli ubytovat.

Tentokrát jsme zvolili levný hotel Regina. Pavel frfňal, že je hnusný a měl pravdu. Bere podstatně víc peněz než já a má na lepší. Nakonec se obětoval a zůstal se mnou na skromném pokoji s umyvadlem. Zážitkové záchody se nacházely až na druhé straně jinak celkem ucházejícího patia.

Prošli jsme medinu, Pavel už trošku načuřeně. Prohlédli jsme medersu, muzeum, nenašli jsme žádný obchod ani restauraci s pivem, tak situaci musela zachránit becherovka z duty freečka v Praze.

Velmi zajímavý byl akt odbavování zpáteční cesty v místní internetovně. Když jsme ji konečně našli, zjistili jsme, že klávesnice je arabsko francouzská. Navíc mě to nechtělo pustit na seznam. Naštěstí jsem si v záchvatu prozíravosti uložila letenky i na můj gmail, tak jsem metodou pokus - omyl prozkoumala klávesnici a po drahné době oba odbavila.

Pavlovi už bylo blbě. Dostal rýmičku. Snažil se neumřít, tak jsme definitivně změnili plán a místo do hor zamírili k pobřeží. Nicméně nás ještě čekal jeden den v Mulay Idriss a ve Volubilis. A pak hurá do pobřežního Assilahu!

Mulay Idrís a Volubilis

Usedáme do tzv. grand taxi. Jde o sdílený taxík, většinou mercedes. Kuriozitkou je obsazenost: čtyři osoby vzadu, dvě na sedadle spolujezdce plus pochopitelně řidič. Ten má sedadlo jen pro sebe. Naštěstí, protože vymoženosti jako například pásy tu chybí.

Po půlhodince sardinkovitého cestování vystupujeme ve svatém městě Mulay Idríss. Je to malebné městečko v kopcích, místo posledního odpočinku Mulay Idríse, pravnuka Mohameda. Donedávna se tu nesměli ubytovávat nemuslimové. Nyní se o ně přetahují. Našli jsme azyl v krásném riádu Colomba Blange u sympatické rodiny. Oni obývají přízemí, hosté vyšší patra. Objednali jsme si u nich večeři, abychom se mohli těšit na něco dobrého, a vyrazili do Volubilis.

Volubilis. Bylo založeno někdy ve 3. st. př.n.l., ale největšího rozkvětu dosáhlo pod římskou nadvládou ve 2. st. n. l. Považujme ho za nádherný příklad římského města, který okupuje plochu cca čtyřiceti hektarů. Je tu Jupitrův chrám, bazilika, Caracallův vítězný oblouk, zbytky měšťanských domů s nádhernými zachovalými mozaikami, akvadukt, sloupy dorské, jonské i korintské. Vše krásně usazené v krajině s výhledem na Mulay Idriss. Ještě nyní je vidět, jak nádherné město to bývalo. Nedivím se, že je pod ochranou UNESCO.

Odtud jsme vyrazili pěšky zpátky do Idrisu, slunce svítilo, bylo nám fajn, ale ve městě se spustil liják, což Pavla značně oslabilo. Trochu ho potěšila večeře, mě ještě víc, protože na jídlo si potrpím a kromě kvantity dokážu ocenit i kvalitu.

Obsluhoval nás pán domu. Mezi místnostmi nejsou jen dveře, ale i okna. Oknem jsme v sousedním pokoji viděli chlapce, jak se učí s nějakým dospělým představitelem rodiny. U náboženství předříkával jakési litanie, rytmicky se při tom kýval dopředu dozadu. Pak přišla matika. Bylo vidět, že chlapec přemýšlí a že má ke svému učiteli respekt.

Z dalších členů rodiny jsme poznali dvě dospělé dcery. Jedna studovala science physics, druhá práva. Obě mluvily arabsky, francouzsky a anglicky. Nezdálo se mi, že by děvčata trpěla nějakou diskriminací, když je taťka ochoten pustit chlup na jejich vzdělání.

Vzpomínám na prchavý moment, kdy jsme poprvé přišli do "obýváku". Fatma tam byla prostovlasá a samozřejmým gestem si nasadila šátek. Asi tak, jako bych si já přehodila přes ucuchtané tričko něco slušnějšího, kdyby přišla návštěva.

Dalšího dne jsme si prohlédli Idríss. Do mauzolea nás ďaury nepustili, ale mohli jsme na něj shlédnout z teras nad městem. Při bloudění uličkami se k nám přidali dva kluci a už jsme se jich nezbavili. Prohlásili se za naše průvodce. Moc je potěšil malý honorář. Na závěr jsme se svezli na oslících. Zjistila jsem, že jízda na oslu v předpisovém posezu, tedy obě nohu na jedné straně, vůbec není jednoduchá. Tak jsme zpět do Meknésu raději odjeli autobusem. Tam jsme přestoupili na vlak a večer jsme už trávili na atlantském pobřeží v malebném městečku Assilah.

Assilah

Ubytovali jsme se v levném hotýlku s názvem Krásná vyhlídka a hned jsme vyrazili do světa. Na pobřeží bylo o dost tepleji než ve vnitrozemí, tak jsme usoudili, že jsme se změnou plánu dobře vystihli situaci a šli to oslavit. Prošli jsme večerní medinou. Assilah se stal centrem umělců, což se krom jiného projevuje i tím, že jsou pomalované zdi. Další zajímavostí je, že sám pan starosta bydlí v medině. Prý prohlásil, že jeho prioritou je udržet půvab a čistoru. To se mu daří, moc se nám to líbilo.

Letovisko je využíváno turisty. Hned nás taky pořádně natáhli. Dali jsme si večeři, dokonce i s vínem. Marocké víno není špatné, ale vysloveně top taky ne. Je dražší než celá večeře. Navíc motivuje číšníka k tomu, aby připočítal do účtu všechno možné. Byla to situace, kdy i já, hodná a mírná, bych se štěkala a udělala hlasitý skandál. Pavlík se nerad hádá, tak to raději zaplatil, s tím, že mě zve.

Dopoledne jsme strávili u moře a už nás zase pálilo dobré bydlo, tak šup šup do grand taxi a hurá do Tangeru.

Tanger je vstupní brána do Afriky ze severu, ohromné a slavné město. A také rušné. Hlavně autobusové nádraží je rušné. Byl tam takový kravál od vyvolávačů, takové hemžení, takový útok vjemů, že jsme skočili do prvního autobusu do Ceuty a odjeli.

Ceuta, arabsky Sebta

Pobřežní cesta je vysloveně vyhlídková. Seděli jsme v autobuse jakési lokální společnosti a kochali se krajinou. Do Ceuty jsme se těšili z několika důvodů. Pro mě představuje ostrůvek, vlastně poloostrůvek, Španělska na severním pobřeží Afriky, pro Pavlíka možnost posedět u pivka a doplnit zásoby ohnivé vody a pro oba kontrast dvou odlišných světů. Ten začal hned na hranicích. Španělsko se snaží zabránit nelegálnímu přistěhovalectví zuby nehty, takže procedury na hranicích byly víc než zajímavé.

Prvním krokem bylo vymanit se marockým otrapům, kteží žádali dirham, nabízeli formuláře, nabízeli pomoc při vyplňování, snažili se něco ukrást či jinak otravovali. Na samotné hranici jsme museli vyplnit marocké formuláře, odpovědět na spoustu otázek, pořád někomu ukazovat pas, až jsme se konečně dostali do opevněných a oplocených koridorů, které nás zavedly na španělskou stranu. Tam stačilo říct "hola", ukázat pas a bylo. A bylo o hodinu víc.

Ještě kus cesty zbýval do centra. Tam jsme byli odměněni atmosférou náměstí Plaza de Afrika, ozvláštněného tropickými rostlinami a krásnou architekturou. Byli jsme u Středozemního moře, tentokrát z jiné strany, než jsme zvyklí. Koukali jsme na Džabal al-Tárik, tedy Tárikovou skálu, pro Evropany prostě Gibraltar na druhé straně průlivu. Dali jsme si pivko, koupili whističku na cestu a jeli zpátky do Maroka.

Na marocké straně se s námi dala do řeči mladá paní, jak se později ukázalo, stará slečna, neboť se nestihla vdát. Sedli jsme si s ní do stejného grand taxi a vyptávali se. Vlastně spíš já, protože jsem zvědavější, protože ona se styděla mluvit s chlapem a protože řeč šla ve španělštině. Stejně jako spousta dalších obyvatel z příhraničních lokalit cestovala den co den do Ceuty za prací. Živila se jako chůva. Mohlo jí být ke třiceti, nebyla vdaná, což v marocké kultuře znamená, že si blíže k tělu nepustila žádného muže.

Cestovali jsme v souběhu se stmíváním a když jsme dorazili do Tetuánu, abychom začali další příběh, byla už tma.

Tetuán

Ani jsme se nestačili pořádně rozkoukat a už u nás byl nahaněč. Nechali jsme se odvést do riadu Afrika. Udělali jsme dobře, lepší bych ani s pomocí eLPéčka nenašla. Riád je situován v srdci Tetuánu, těsně vedle náměstí před honosným královským palácem. I zde se Mohamed VI rozhodl, že si tak krásný prostor nenechá zasvinit svými poddanými, tak ho obehnal zábranami a zakázal jim tam vstup. Na náměstí poutají pozornost čtyři fontány s vysokými sloupy, které v noci slouží jako extravagantní osvětlení. Byly originální a připomněly mi barcelonského Gaudího. A jakpak by ne, postavil je jeho žák Enrique Nieto.

Riád byl pro mě okouzlující, pro Pavlíka spíš špinavý. Měli jsme pravdu oba. Shodili jsme batohy a vyrazili do ulic mellahu (židovského města), abychom se opět nechali pohltit arabskou atmosférou a hlavně abychom skousli něco dobrého, v tomto případě čerstvou smaženou rybu. Když jsme probrouzdali křivolaké uličky, zamířili jsme do secesní části města s širokými bulváry a s úplně jinou atmosférou. Něco mezi Pařížskou ulicí v Praze a modernistickou částí Barcelony. Aby taky ne, Španělé si nad touto částí města vzali dozor. Nejenže ji v době svého protektorátu postavili, ale také ji nedávno opravili a vypulírovali do honosného lesku. Tetuán je totiž tak krásně zajímavý a zajímavě krásný, že ho UNESCO vzalo pod svá ochranná křídla. Není královským městem, i když král tu palác pro občasné návštěvy má. Město zatím není turistické, na nic si nehraje. Zatím. To nebude dlouho trvat, cestovatelé ho určitě brzy objeví.

V riádu jsme nebydleli sami, ale byli jsme jediní Evropané. Krom nás tu dlel jeden Argentinec a dorazily i dvě Mexičanky, takže jsme utvořili mezikontinentální směsku. Půvab riádu pochopitelně doplňovaly výhledy ze střešní terasy a, přiznejme si to, i konzumace whističky zakoupené v Ceutě.

Druhého dne jsme vyrazili do tetuánské mediny. Stejně jako Fez, i tohle město má pověst výrobce koženého zboží. Tak jsme se probloudili do koželužny a v přilehlých obchůdcích jsme nakoupili pásky, peněženky a babuče (papuče) doslova z první ruky. Oslavili jsme to v kavárničce nad královským náměstím. Bylo to doupě, kde se podávala káva a mátový čaj a kouřilo se k tomu z dlouhatánských dřevěných špiček. Hulili tam kíf. Jeden pán mi dal také ochutnat, tak jsem potáhla a rozkašlala se. Co na tom vidí?

Marocké kavárny i všelijaká doupata jsou naplněné výhradně muži. Ti klábosí nebo hrají kostky nebo koukají na fotbal v televizi. A NEPIJÍ PIVO! Ani žádný jiný alkohol. Pro české oči to je hodně divné.

Na oběd jsem si chtěla dát něco echt arabského. Už jsme ochutnali kde co, hovězí, telecí, jehněčí, tažin, kus kus, šnečí polévku....V modernistické části města jsme míjeli restauraci se skvělou reklamou. Přímo na očích kolemjdoucích grilovali v několika řadách nad sebou zlatavá voňavá kuřátka. Nedalo se odolat, i když jsem si říkala "kuře si dám úplně stejné i doma". Omyl. Velký omyl. Oni všechno chovají po staru, žádné technické vymoženosti. I to blbé kuře tam má úplně jinou chuť než to vyrobené u nás. A to nemluvím o doprovodu různých příloh a omáček!

Odpoledne jsme se rozhodli strávit na pobřeží, odpočinout si od ruchu měst, zalenošit si. Skočili jsme do grand taxi a vyrazili do Martilu. Martil je příjemné městečko s dlouhými plážemi. Hned jsme se utábořili pod slunečníky jedné z plážových kaváren, dali si to jejich výborné kafíčko a ještě jsme ho vylepšili ceutskou whističkou. Jak si tak upíjíme, jde kolem pán s dromedárem. Touha po klidu nás rychle přešla a za úplatu jsme požadovali svezení. Ukázalo se, že dromedářice je trochu neposlušná, nicméně nakonec nás nechala nastoupit i vystoupit.

Noc jsme tentokrát strávili v autobuse, který nás unášel horami, cestou necestou, přes Chefchaouen do Al-Hoceimy. Autobus patřil nejluxusnější společnosti CTM, takže se dost přiblížil evropskému standardu. Až na tlumiče. Cestujících bylo málo, tak jsme si mohli dopřát poležení každý přes čtyři sedadla. Chefchaouen jsme sice zaspali, ale zato jsme stavěli v jiné horské vesničce, kde nám nabízeli hašiš i ubytování. Pohoří Ríf je totiž známé pěstováním kífu, což je asi marihuana nebo hašiš nebo tak něco. Pán, který se se mnou dal do řeči byl moc sympatický, zval mě domů a používal zvláštní výrazy, lépe řečeno úplně normální výrazy, ale v jiných souvislostech. Ke konci delšího rozhovoru mi došlo, že se baví o drogách a jemu došlo, že jsem úplně blbá, prd tomu rozumim, že se bavíme jeden o voze a druhý o koze a že kšeft se mnou neudělá.

Hvězdné nebe nad Rífem bylo jako z pohádek tisíce a jedné noci.

Al-Hoceima

Autobus nás vyplivnul ve čtyři ráno a jel dál, do Oujdy. Vydali jsme se na pláž, abychom se dospali. Jakž takž. Situaci jsme vylepšili několika freši z pomeranče, manga, avokáda...a samozřejmě došlo i na kafe. Ubytovali jsme se, svrhli batohy a sedli do grand taxi, abychom vyjeli do horské vesničky, jejíž jméno jsem zapomněla. Tam začal náš krásný den, jediný mimo civilizaci.

Putovali jsme po náhorní plošině, prošli další vesničkou. Vyhlédli jsme si horu, na kterou chceme vylézt a zamířili k ní. Byli jsme uneseni výhledy do hor i na moře, dokonce i na malý španělský ostrůvek s pevností. Pod vrcholkem jsme potkali berberskou pasačku ovcí. Sbírala bylinky a usmívala se na nás.

Tam byl Pavlík šťastný a já taky. Do té doby, než zamířil gps směrem k pobřeží a zavelel: "Dojdem tam pěšky, žádný taxík nebude". Tak jsme šli. Ukázalo se, že vzdálenost vzdušnou čarou vypadá daleko optimističtěji než brodění trnitými křovinami v horském terénu. Pavlík zářil, konečně cesta hodná jeho charakteru! Já pyskovala. Neměli jsme totiž dostatek jídla a vody, což mě dokáže hodně znepokojit. Musím uznat, že nakonec natrefil na cestu, která nás odvedla na okraj Al-Hoceimy a že celé to dobrodružné bloudění bylo pěkné. "Kdo nebloudí, nic nepozná."

Večer jsme ještě jednou prošli město, seběhli na pláž a pomalu se loučili s exotikou, protože nás čekal poslední den.

Ten jsme začli ve vajíčkárně. To je takové snídaňové místo, kde se soustřeďují strávníci, co nejsou na sladké. Vajíčka na olivovém oleji, čerstvá bagetka, freš, káva - to je ta pravá snídaně před cestou do Melille!

Melilla

Hned po snídani jsme vzali petit taxi, jen pro nás a v ceně 10 dirhamů. V Česku bych si taxíka nevzala ani náhodou. To si raději koupím letenku. I tady mi to zpočátku bylo proti srsti. Nakonec jsem si (ráda) zvykla. Na krátké vzdálenosti po městě je levnější než městská doprava v Praze a člověk neztrácí čas zbytečnými prostoji. Chceme prožít a vidět co nejvíce.

Dojeli jsme na autobusák a hned se k nám přihnali zřízenci, kam že to chceme jet. Rovnou nás odvedli do autobusu do Nadoru. Tohle je v Maroku snadné. Vždycky se najde někdo, kdo nabídne ubytování, taxíka, autobus, jídlo. Stačí se ukázat. Problém spíš je, aby člověka nezavlekli tam, kam nechce.

Nador je nezajímavé město. Pochvalu má za to, že je dopravním uzlem a že jsme se tam skvěle najedli. Hned jak jsme spořádali ryby, krevety, chobotnici, rýži, maso, hranolky, omáčky..., jsme chytli grand taxi do Melille.

Situace na hranicích byla podobná jako v Ceutě. Opruz na marocké straně, "hola" a pas na španělské. Cvrkot pašeráků, pracovníků, obchodníků, to bylo divadlo!

Hned za hranicemi jsme se vrhli k prvnímu stánku, abychom uhasili žízeň pivem. Prdlajs. Prodával tam muslim. S nesouhlasným výrazem nám sdělil, že alkohol neprodává. Došli jsme tedy do centra a zkusili to znovu. Zas nám štítivě oznámili, že chlast nevedou. V Melilli totiž žijí dvě enklávy: španělská křesťanská a marocká muslimská. Navíc je zde i židovská menšina. Jedno z hlavních náměstí se dokonce jmenuje Plaza de las Culturas. A město si na tom dost zakládá, snaží se jejich soužití koordinovat. Asi to není jednoduché.

Už se nám po pivku hodně stýskalo, tak jsme zašli do restaurace, kde nám ho konečně nabídli. Doporučili nám novinku z Galicie. Ta se nachází na úplně opačném konci Španělska, ale pivo nám móóóc chutnalo. Jak tak popíjíme, zachvěla se země, rozvibrovaly stolky a spustily alarmy u aut. Ne, nebylo to způsobeno zanedbáním tréninku ve vzpírání půllitrů. Zažili jsme zemětřesení. Jen malinké, tak akorát na pobavení.

Melilla se mi líbila mnohem víc než Ceuta. Je menší, jádro má kompaktnější. Na odiv vystavuje středověkou citadelu i secesní centrum. Právě tady se usadil Enrique Nieto, žák Gaudího. V Barceloně se nemohl vymanit ze stínu svého mistra, tak přesídlil sem, aby zde strávil svůj život a architektonicky se vyřádil. Jak život nevím, ale stavby se mu vyvedly nádherně.

Melilla je ke svým návštěvníkům velmi vstřícná. Muzea i další zajímavosti nechává prohlédnout zdarma. V pevnosti jsme prohlédli dvě. Historické a Muzeum kultur. Obě na úrovni.

Během prohlídky města jsme narazili na stánek se Španělem, který nám prodal piva bez pohrdlivých pohledů. Popovídali jsme si na téma cestování v Maroku. Podle něj to je pěkná země, až na Fez, kde ho okradli s pistolí u hlavy. Nemile mě to překvapilo, protože se tam někdy hodlám vrátit.

Cestou zpět jsme na marockých hranicích vyfasovali obzvlášť úporného úředníka. Vyptával se na zaměstnání, účel cesty, kde budeme spát, co chceme dělat a jestli mám foťák. Zatímco jsme byli vyslýcháni, zahlédla jsem, jak policie zadržela pašeráka a vlekla ho vstříc k jeho dalšímu neblahému osudu. Nás nakonec pustili. Tak jsme dojeli zpátky do Nadoru, chytli další grand taxi a jeli do Oujdy.

Cesta byla dlouhá. Měli jsme mezipřistání kdesi, kde se vyložil pašovaný benzín a jelo se dál. Do Oujdy jsme dorazili pozdě.

Oujda (Užda)

Oujda je město u hranic s Alžírskem. Kromě nás sem nikdo nejezdí. Mluví se tu arabsky, s jinými jazyky to je horší. Náš pašerák nám vybral i hotel, nezajímavý, ale docela dobrý. Bylo nám líto neprohlédnout si město, tak jsme ještě vyrazili do centra. Pavlík byl nastartovaný vnořit se do noční mediny, přestože nás taxikář varoval divokými posunky, že ne, že to není dobrý nápad. Po menší hádce jsme se dohodli, že nám postačí procházka po hlavním náměstí. Zanořené do tmy vypadalo ponuře. V přilehlých ulicích se ploužily divné osoby. K večeři jsme si dali špíz upravený na ohni přímo na ulici, uprostřed hloučku mužů s hladovýma očima. V té tmě a kouři mi připadali jako zombie.

Do hotelu jsme se vrátili pozdě a zjistili, že ve vedlejším pokoji je asi mejdan. Když Pavel viděl, že se tam chystám vlítnout, abych jim vysvětlila, že mají spát, rozhodl se, že je zpacifikuje sám. Šel a rozhodně zabušil na dveře. Pak jsem slyšela nesouvislé útržky ve všech jazycích, co zná on a ve všech, co znají oni, zkrátka češtinu a arabštinu. Pavlík se vrátil s vítěznou náladou. Naštěstí to nebyl mejdan, ale jen dva chlapi a televize. Mysleli, že se k nim Pavlík chce přidat, dodnes nevíme, za jakým účelem, ale zvali ho dál. Ještěže jsem nešla já!

Ráno bylo krušné, neboť jsme vstávali v pět hodin. Na letiště jsme museli jet petit taxíkem. Tentokrát nám to účtovali jako meziměstskou jízdu. Požadovali 130 dirhamů a také je obdrželi.

Vzpomínky na Maroko

Za krátkou dobu jsme viděli a prožili maximum možného. Byla to zvláštní cesta, v mnoha ohledech protipól toho, na co jsme zvyklí. Obvykle trávíme dovolenou v přírodě, v horách nebo na kole, města zařazujeme jen jako třešničku na dortu. Tady jsme měli možnost nakouknout pod pokličku jiné kultury a pochopit jen to, že ji hned tak nepochopíme. Rozhodně se tam chci vrátit a ve zkoumání pokračovat.

O necelý rok se mi to podařilo. Ocitla jsem se v jižním Maroku. I to jsem si užila naplno, ale pocit, že se tam musím vrátit, mi zůstal.