Tohle je prostor pro (ne)obyčejné cestovatele. Všichni máme co nabídnout. Budou se tu nacházet rozhovory s (ne)obyčejnými osobnostmi, jejich postřehy, obavy, zkušenosti. Pokud budete chtít přispět i vy, jste vítáni. Pokud máte vlastní stránky, můžeme se propojit odkazy. Zatím mi pište na gmail.

Možná se tato stránka časem stane místem setkávání. Možná tu najdete spřízněné duše, parťáky na cesty.

V této chvíli se můžete podívat na svět očima Simony, Pavla a Jakuba.

Síma je čistokrevná dobrodružka s chutí zkusit úplně všechno. Je mladinká, mám o ni strach, ale je nezastavitelná. V dubnu startuje do Austrálie, kde hodlá studovat a pracovat.

Pavel je můj vrstevník, a to doslova. Seděli jsme na základce v jedné lavici. Překonal snad ty nejhorší životní bolesti, ale touhu po radosti neztratil.

Jakub je tvrdohlavý blázen se sklony komukoliv dokázat, že to jde jinak a ještě si to užívá. Proč nepostavit loď třeba z petlahví a nejet do Hamburku? Proč nejít do Bohnic pozpátku?

Ty jsem si půjčila nejen pro rozhovor, ale i k uvedení této stránky na fotce v záhlaví.

Znám ji od malinka. Hned na první pohled byla roztomilé dítě. Bohužel jen na fotce. V reálu to byl temperamentní spratek na zabití. Jestli se vám něco takového přihodí, vydržte, netopte to, nejspíš z toho vyroste skvělý člověk. Teď jí je 28 let, je schopnou manažerkou, sportuje, flámuje, ale vždycky si najde čas na své přátele a na potulku.

Co tě na tom baví?

Teď nevím, jestli mám být polichocená nebo uražená. Co mě baví na cestování?

Při každé cestě miluju už jen ten pocit sedět na letišti před odletem do neznáma, to co nestihnu zajistit před cestou už neřeším, ono to přece jen nějak dopadne, hlavně utéct z normálního nudného života.

Hele hele, jaký nudný život? Mám o tobě jiné zprávy.

To bych tady neřešila. Prostě jde o to, že jedu jinam. Jsem zvědavá, jaké to tam bude, koho poznám, co vše uvidím, co se naučím. Dokonce mě baví i čekání v odbavovací hale. Odpočítávám zbývající čas do odletu a užívám si vlastní myšlenky.

Pak to přijde, vystoupíš z letadla a žiješ to, co ti pár hodin před odletem běhalo v hlavě. Nové místo, nové vůně, lidi, komunikace v cizím jazyce ..... to je to, proč to dělám. Sbírám zkušenosti a poznávám, to mi každá cesta přináší a neuvěřitelně mě to baví.

Nejsi člověk který zodpovědně plánuje. Proč nejedeš s cestovkou? Často to vyjde levněji než vlastnoručně koupená letenka a ubytování.

Nemám ráda organizované zájezdy a mraky neustále si stěžujících lidí. Miluju svobodu, volnost v rozhodování. Už jen ta zábava při kupování letenky, kombinace nejlevnější a nejrychlejší cesty. Při cestě kamkoli poznáš spoustu lidí, kteří ti dají doporučení, co vidět, kam zajít, kde přespat, co ochutnat. Jsi pánem svého času.

Tankuje mě ta volnost, naplánovat si cestu a pak se jen rozhodovat z naservírovaných možností nové země.

Zážitky bez cestovek jsou k nezaplacení, i kdyby to vyšlo ve výsledku dráž. Víc se na tu cestu těším, jelikož spoustu věcí už mám načtených dopředu a víc to prožívám. U cestovky víš termín a nic nemusíš řešit. Jen se těšit na datum odletu a řešit co zabalit do kufru = nuda.

Právě ses vrátila z Porta. Tvé ubytování bylo docela dobrodružné. Jak na to vzpomínáš?

Do Porta jsem koupila letenku a jela tam za účelem naučit se surfovat. Tím pádem se šetřilo na všem ostatním. Bydlela jsem u své bývalé spolubydlící Péti. To jsem ještě netušila, do čeho přiletíme. Přiletěli jsme v neděli ráno (už od soboty jsme byli na cestě), vyrazili jsme rovnou odložit si věci na BYT. Ježiš, déle jak týden bych nezvládla a to nejsem žádná frfňa. To potvrzuji. Snažili jsme se tam moc nebýt. Kočka, co má blechy, podlaha rozkousaná červotočem, smrad a špína a do toho různé strašidelné a úchylné malůvky od majitele (Žoala).

Porto je krásné město. Jeden jeho typický aspekt jsem ale nečekala. Možná bych ho přirovnala k městu duchů. Neobydlené baráky (barák rozuměj, stačí, aby měl čtyři stěny), který mají zabetonovaný vstupy, aby je nikdo neobydlel. Spousta zřícenin v historickém centru, které nikdo nechce, jelikož je nákladné a těžké je rekonstruovat.

Péti přítel si tam koupil dům za 4 mega. Naše původní představa, že nemá vodu a elektřinu byla naštěstí mylná. Ten dům stojí, je asi třípatrový, původně tam byla fabrika. Po schodech se musí hodně opatrně a u stěny, aby jste se nezřítili, vlastně je to jen o těch stěnách. Už chápu, co měla Péťa na mysli, když řekla, že ten dům Ruben nikdy nedodělá. Tak tam by se fakt bydlet nedalo. Ve finále každý od Peťky (všechny kámoše má umělce, nevím v jakém směru, ale budiž) bydlí podobně, jen mají ten dům/byt více zaplněný různýma krámama + energie a voda tam už funguje. No, ale my jsme byli rádi za kočku a červotoče.

Ve finále, všechny tyto maličkosti udělaly výlet nezapomenutelným a netradičním. To cestovka nenabídne. A trošku to i nutí nebýt líný a ráno vstát a jít rovnou ven na čerstvý vzduch.

Řeklo by se, že tvá náklonnost k celonočním pařbám vylučuje aktivitu za bílého dne. Vím, že vyvracíš teorie o tom, že člověk má odpočívat. Vyjedeš si třeba někdy na kole?

Tak ti nevím, zda můžu do tvého blogu napsat úplně vše otevřeně. Raději snad ani né.

Myslím, že o sobě můžu říct, že jsem aktivní člověk. Miluju život, miluju zábavu, noční život a párty, které kompenzuji sportováním, fitness, běh, brusle, kolo, nyní jsem zařadila i i surf. Samozřejmě chodím i do práce od pondělí do pátku. Navíc mám ještě brigádu.

Odpočívám při sportování a cestování. Dokonale to vyčistí a vypne hlavu. Držím se teorie, že tělo by mělo jít do hrobu zhuntované a unavené, ne krásné a odpočaté.

Můj první hodně PUNK výlet na kole na víkend, byl směřován do Brd. Batůžek na záda a v něm spacák, mikinu, rum a nějaké jídlo. Sice jsme koupili mapu, ale brzo jsme zjistili, že byla totálně k ničemu. Po xxx hodinovém stoupání se nás na hřebenu sešlo asi 10 a nikdo nevěděl, kam přesně šlapat dál. Předali jsme si rady z cizákama, odkud jedou a podle toho jsme našli ten svůj směr. Po nekonečném stoupání jsme přehodnotili plány a vybrali jsme si nádherné místo u jezera na nocování. Já jsem se těšila na to probuzení a výhled. Jelikož bylo 18:00, přesunuli jsme se do hospody asi 3km vzdálené. Co čert nechtěl, byla tam zrovna nějaká párty a já byla opět hodně friendly. Návrat do lesa s kolem byl hodně těžký. Já osobně jsem na kolo už nesedla, připadalo mi jako by mi chtělo ublížit. Shrnuto: víkend na kole v Brdech byl super, druhý den jsme najeli dalších 70km a šup zpět do Prahy a pracovního procesu jakoby se nic nedělo.

Tvoje první cesta za prací do zahraničí byla na Kypr. Co tam bylo nejtěžší a co ses tam naučila?

Popravdě moje první cesta byla do UK jako au-pair, ale to bylo spíš o odpočinku a uvědomění si, co chci a nechci v životě dělat.

Na Kypr jsem už odlétala (spíš utíkala) po rozchodu, který pro mě byl hodně těžký. Myslela jsem si, jak si urovnám myšlenky a budu mít čas na cestování, poznávání a hlavně budu v teple. Prd...

Kyperčani mě měli za Ukrajinku. Práce tam byla minimálně 6 dní v týdnu a 1 den volna. V lepším případě. Já občas dělala 10 dní nonstop. O vydělaných penězích ani nemluvím. Ubytování bylo v hotelu, takové horší vězení v suterénu bez oken a klimatizace, kde přes léto teplota šahá k 50 stupňům a neustále mě někdo budil, když jsem zrovna spala. Já se přece nevzdávám a snažila jsem se naplnit původní plán. Pracovala jsem ráno a pak večer, takže přes den volno. Ostatní kolegové jen spali, zatímco co já jsem si stíhala jezdit 2x v týdnu cvičit,  plavat, pařit a nakupovat.

Dnes už ze mě opadnul ten pocit nenávisti k místním, kteří prostě nechtěli pracovat. Lidé přijížděli a odjížděli, každý turnus byl zhruba stejný. To bylo takové naše měřítko času. Bylo náročné žít půl roku v hotelu, který je i pracovní místo, ale nemáš možnost pohybovat se, kde chceš Vyčerpávající byla i práce s falešnýma a prolhanýma lidma, lidma co nechtějí makat a ty to musíš udělat za ně. Nejvíc mi chyběli lidi, co mě znají, rodina a troška toho pohodlí. Občas i ten jeden den navíc volna by se také hodil.

Na druhou stranu jsem poznala spoustu nových lidí, prožila super chvíle, vyzkoušela si žít u moře. Díky Kypru jsem se naučila vážit si všech drobností v normálním nudném životě a vyzkoušela jsem si práci otroka a vážím si všech lidí co jsou upřímní, nelžou, mají smysl pro život a cestování.

Kurňa, co pořád máš s tím normálním nudným životem? Ty to vidíš jako NORMÁLNÍ = NUDNÝ?

Jsme stádo ovcí, jen někteří jedinci dokážou vystoupit a dělat něco jedinečného, originálního, nečekaného, jít proti stádu. Pro mě je normální život nudný. Chodit od pondělí do pátku do práce, vaření, nákup, úklid. O víkendu se o něco déle vyspat a chodit v teplákách, čumět do televize (tu ani nemám) a přemýšlet co uvařím k obědu. Nééé. Já nemám ráda stereotyp a ten normální obyčejný život prostě je.

Jaká byla tvoje nejvzdálenější cesta?

Moji nejvzdálenější (zatím) cestu znáš. Borneo. Naprosto úžasné, exotické, několikadenní cestování s krosnou na zádech.

Zažít tu kulturu, procházet se v pralesech za zvuků, který Evropan není schopen identifikovat je nepopsatelný. Ta spousta exotických zvířat, míst a jídla. Zde se ukazuje v čem je lepší koupit jen letenku. Je to přesně v možnosti volby a měnit plány na místě. Sice jsme zjišťovaly dopředu co bychom chtěly vidět, ale plány se nám změnily, bylo to naprosto úžasné a já ti děkuji za to, že jsi mě probudila s tvým skromným dotazem: "nechceš letět na Borneo?" Borneo má svojí kapitolu na tvém blogu, tak bych tu nerada zdržovala lidi, co si chtějí koupit svojí třeba první letenku.

Tvůj exteriér a věk zrovna nejsou vkladem pro bezpečnost na cestách. Jak řešíš nevítanou pozornost mužů? To by asi zajímalo hodně mladých žen, tak šup sem s radami! Já už jsem z toho zaplaťpámbu venku.

Haha, tady nevím zda mám úplně adekvátní rady.

Já to nijak zvlášť neřeším. Jsem hodně přátelská a nemám předsudky. Tudíž by mě nenapadlo, že by mě mohl někdo chtít znásilnit, unést, okrást či zabít. To je ale chyba, děvenko!

Na druhou stranu, jsem hodně hlasitá a upovídaná - myslím, že tím se vylučují únosci, či úchyláci. No, to jo, občas zaženeš i mě, to máš odmalička. Chápu, že na to průměrný úchylák nemá nervy.

Tím, že chodím cvičit, tak lupiči si na mě také moc nedovolí. Vyhýbám se osamoceným místům, snažím se nechodit sama s cizími a zbytečně neprovokovat. I když se těžko odhaduje co je, či není provokace.

Beru cestování se vším všudy, a to, že tě někde někdo osloví s nečekanou nabídkou sexu, či sňatku je dobrý bonus pro vyprávění při návratu.

Nicméně přepadení jsi už zažila. Nebylo to při cestování, ale v Praze. Dá se sdělit tvůj pocit?

Je to trošku paradox, že na to všechno, kde jsem byla a co jsem dělala, jsem loupené přepadení zažila v Praze. Ještě k tomu kousek od svého bytu, kde v domě má sídlo městská policie. Ta bezmoc, kdy policie je nucená projít veškerý standard výslechu a moc ti nevěří, co se stalo. A to mě policajti ode mě z baráku znají! Až když kamera potvrdila mojí výpověď, tak začal výslech, ale pozor né pachatele, ale mě. Trávila jsem na různých stanicích celou noc. Domů jsem se nedostala, jelikož jsem byla bez klíčů, totálně unavená. Ráno mě poslali pryč, že výslech je u konce a to kam půjdu jsem si musela řešit sama. Nevěděla jsem, komu mám volat, abych ho moc nevylekala.

Nakonec to mělo celkem dobrý konec, pachatele našli. Část nejdražších věcí mi vrátili. Já zůstala jen ze špatnou zkušeností a nepříjemným pocitem chodit sama večer po Praze.

Kam vytáhneš paty příště?

Plánů je víc. Chystá se Amsterdam a přes Vánoce Maroko. Ale moje největší cesta se zatím nezhmotnila. Tou je Austrálie, přesněji Sydney. Je to můj sen, který mě drží už asi dva roky, nějak to nemůžu dostat z hlavy.

Nebude to jen cesta, ale možnost zkusit si tam žít. Opět studovat a pracovat. Vydupat si tam takovou svojí cestičku, na druhé straně zeměkoule.

Za poslední půl rok jsem poznala asi 5 lidí (podotýkám na různých místech po celé ČR), kteří žijí v Sydney. Předali jsme si kontakty a už se na mě určitě těší. Už jen co to píšu mám úsměv na tváři a divné šimrání v břiše. Doufám, že příští rok zhruba v květnu budu sedět na letišti a čekat na let směr Sydney.

Potřebuji opět ztratit pevnou půdu pod nohama, tím mám namysli práci, stereotyp a komfortní zónu a začít to vše znova budovat tam.

Vím, že to nebude lehké. Bude mi chybět rodina a kamarádi, ale i za těchto podmínek do toho prostě chci jít a chci si to zkusit, chci to prožít.

Máš neobyčejnou mámu (tady je to "ne" bez závorek). Tvé mezikontinentální cestě drží palce stejně jako já. Myslíš i na ni? Já vím, je to hodně citlivá otázka. Řeší ji hodně cestovatelů, tak mě zajímá, jak to vnímáš a jestli na to máš odpověď.

Moje mamka je nejúžasnější člověk na světě, možná anděl. K cestování mě přivedla ona sama, takže ví, jaké to je. Každou cestu plánovala se mnou a byla mi oporou. Když jsem odlétala na Kypr, kde to rozhodnutí proběhlo opravdu rychle, tak mi se vším pomáhala. Věděla, že mě dřív jak za půl roku neuvidí, ale těšila se se mnou. Když se mnou chtěla mluvit čekala kolikrát do jedné do rána, abychom si mohly zavolat a prohodit pár slov. Dokonce mi tam poslala i cigarety a to je nekuřák.

Austrálie je pro mě sen, mamka si je toho plně vědomá. Samozřejmě mi občas řekne, že se jí bude stýskat, ale doplní to větou: "Dělej to, co tě v životě bude dělat šťastnou, neohlížej se na lidi, já se o sebe nějak postarám." Můj plán je, udělat si tam zázemí, aby mamka mohla přiletět za mnou a být tam se mnou nějaký čas. Kdoví co bude, třeba se pak po roce vrátím nebo tam nakonec zůstaneme obě. Samozřejmě se mi bude stýskat a to hodně, ale nechci jednou litovat, že jsem to nezkusila a neopustila svou komfortní zónu.

Tak takhle to vidí Simona. Její svět je sice ztřeštěný, ale plný inspirace nejen pro její vrstevníky. Děkuji ti za tvé odpovědi a za otevřenost. Přeji ti, abys mohla vytáhnout paty co nejčastěji. Šťastnou cestu!

Další fotky a postřehy ze surfování v Maroku jsou zde: maroko-jih.webnode.cz/surfovani/

Očima Jakuba

Jakub je tvor, mlaďoch, u kterého zcela a upřímně platí, že není důležitý cíl, ale cesta. Aplikuje to i na život. A nejspíš má pravdu. Když proběhneme dráhu života, neúprosně skončíme v cíli. Bylo by dobré tu cestu si užít a vnímat, protože v cíli to už nestihneme. Proto jsem se ptala hlavně na ZPŮSOB cestování.

Jakube, jak by ses co nejjednodušeji charakterizoval? Ztížím ti to, použij jen pět výstižných slov.

Tohle je to nejsložitější na co ses mohla zeptat. Kdybych se zeptal někoho jiného na sebe, tak mi odpoví, co už sem často slýchal, že jsem bláznivý, vytrvalý, samotářský, poblázněný, šikovný. Sám se takhle hodnotit nedokážu. Můžu jen tvrdit, že jsem zvídavý a tahle zvídavost mě táhne k akcím, díky nimž si o mně lidi myslí, že nejsem normální. A víš co? Já si tu nenormálnost užívám!

Vím o tobě, že občas cestuješ netradičními způsoby. Proč?

Nevím, jestli mezi netradiční způsoby řadíš i pěší dálkovou chůzi, i když se jedná o nejstarší pohyb člověka, který se začíná díky uspěchané době ve světě plného rozmanitých dopravních prostředků, eskalátorů a jiných přibližovátek opravdu stávat netradičním, ale pro mne stále tím nejpřirozenější, no ale jistě spíše narážíš na loď z pet-lahví, chůzi pozadu, nebo cestu s betlémským světlem.

Tušíš správně. Zajímá mě tvoje cestování na petkách.

Co se týče lodě z petlahví, tak byli vlastně tři cesty, každá se svým příběhem. Třeba ta první: jednalo se celkem o spontánní nápad, na který jsem přišel při odpočinku u břehu Labe, kde jsem viděl plavat "petku" hned jsem zatoužil využít plně své momentální kreativní nálady a navrhnout, poté i sestrojit loď se kterou bych se dostal na místa, na kterých jsem ještě nebyl, případně je viděl z nezvyklého úhlu. Mám na mysli místa v Nymburce, kde leta žiju.

Vida, k čemu všemu může posloužit obyčejná petka ve vodě. Co bylo dál?

Pak se mi v hlavě urodila myšlenka, že bych mohl opustit Nymbursko a vyrazit po Labi do Mělníka. Za jednu noc jsem postavil novou loď cca ze 150 kusů petlahví a jednoho smrkového prkna. Samotná cesta mi pak trvala dva dny, a to i přes docela nepříznivé počasí.

Byla to vlastně taková dvojí zábava. Nejprve si dokázat že loď, kterou jsem si v hlavě vymyslel, dokážu i zrealizovat, a tím i sobě něco dokázat a zadruhé mít radost z plavby, která pro mě nebyla zrovna obvyklým pohybem.

A ta třetí cesta? Stavěl jsi další loď?

No jo, musel jsem. Chtěl jsem doplout do Hamburku.

Tak tomu říkám sklony k přehánění. Nestačí ti Nymburk, nestačí ti soutok, musíš do Hamburku. Jak jste řešili stavbu plavidla? K tomu jsou kruci potřeba nějaké znalosti, ne?

Ještě s jedním podobně postiženým kamarádem jsme využili všechny předchozí zkušenosti. Pustili jsme se do osmiměsíční stavby nové lodi, která nesla jméno Petburg. Ta už měla rozměry 10x4m, zadokelosový pohon hnaný lidmi jako u šlapadla a kajutový prostor uprostřed. Základ lodi tvořilo pár smrkových prken vyplněných 6 500 ks petek. Vhledem k tomu, že loď jsme celé měsíce stavěli na suchu v dílně pod střechou a po celou dobu poslouchali ze všech stran důvody, proč nám to nebude plavat, zatáčet a jak se vše rozpadne a dojde na obrovský průšvih, tak od té doby jsem vše dělal s ještě větším zápalem, neboť jsem to už nebyl jen já, komu jsem to vše potřeboval dokázat.

Plavalo vám to?

Jo jo. Nakonec jsme v klidu vypluli a vše cestou zdárně vychytali. Loď tedy směřovala směr Hamburk! Náhlé překvapení přišlo, když jsme měli na dosah německé hranice. Nebyla to žádná ze závad lodi, ale lapila nás byrokracie, kde jsme se dostali do kolotoče mnoha úředníků, po několik dní si nás přehazovali a my jsme se snažili plnit veškeré jejich požadavky, kde jsme mimo jiné splnili a obdrželi plnohodnotné technické oprávnění pro naše plovoucí těleso se zadokolesovým pohonem hnané lidskou silou, ale toto oprávnění neuznávali německé úřady a s naší narůstající snahou narůstaly i jejich požadavky, které by už naší plavbě přestávaly dávat smysl, a tak jsme sehnali stará kola v podobě skládačky, liberty, ukrajiny a favorita. Tato kola jsme řádně nazdobili materiálem z naší lodi, což byly převážně petlahve a cesty do Hamburku jsme se nevzdali a po boku Labe po cyklistické stezce Elberadweg jsme do cíle úspěšně dorazili. Nezklamala mě tedy loď, ani cesta, bylo to ohromné dobrodružství a jestli by měla jednou být nějaká další loď, tak už jedině pirátská.

To je nádherný příběh! Zcela potvrzuje tu charakteristiku o pěti slovech. Zvlášť bych podtrhla to tvrdohlavý.

V rozhovoru se Simonou jsem zjistila, že mezi slova normální a nudný klade rovnítko. Co si o tom myslíš ty?

Být normální, být v normě téhle doby je z jistého pohledu zvlášťně komický, neboť když si představíš, že mnohdy věnujem mnoho úsilí, abychom mohli být takzvaně nakupovat, jak už slovo samo o sobě říká kupit, hromadit věci, často hlavně věci které ani nepotřebujeme, hnát se za kariérou pro pomyslnou jistotu v práci, která nás nebaví, ale potřebujeme přeci vydělat na auto s kterým budeme mít možnost do té otravné práce dojíždět a s ním se i vracet za manželkou na kterou jsme si zvykli a tím vším zabít své sny s výmluvou, že je to normální. Mnoho lidem to přijde výhodný, neboť to dává pomyslný pocit pohodlí a zabezpečení, ale to, že dotyčný nežil bdělý život, kterým takzvaně úspěšně proklouzl, dojde většinou až v pokročilém věku, kde se stává mrzutým důchodcem, který pokřikuje na pobíhající děti plné radosti, které si hrají kolem jeho auta. Věřím že takovýto výsadně materialistický člověk potom má opravdu složitý odchod ze světa, neboť vše, čeho za svůj život nabyl, jsou věci, které tu musí nechat.

Tak nějak věřím, že máme možnost si tvořit vlastní realitu, že záleží na tom, jakými lidmi se obklopujem. Vidím, že i to, co mnoho lidí považovalo za normální se začíná hroutit a přestává fungovat. Máme neomezenou možnost tu celkovou normálnost, na kterou si mnozí stěžují, změnit, neboť mi sami jsme ti co si jí vytvořili...

Co člověk, to originální odpověď na to, co je normální. Tahle otázka mě začíná bavit. Budu ji pokládat každému, kdo si tu se mnou bude povídat.

Jak koordinuješ tvůj pracovní život, tedy to nutné a "normální" pro přežití, s tvými nápady?

Tohle je celkem často kladená otázka i když moje aktivity zatím nebyly zas tak časově náročně, ale je pravdou, že už došlo i na výpověď v jedný fajn firmě. Dříve jsem jako plno dalších viděl na zaměstnání překážku před nějakým svobodným životem, ale když sem si srovnal životní priority, tak podat nějakou výpověď bylo vlastně úplně jednoduché. Na každé profesi jsem pokaždé našel něco, co mě nějakým způsobem naplňovalo, tak jsem se naučil vždy mít rád, co jsem zrovna dělal a to se mi vše vrátilo tím, že nyní dělám jako živnostník to, co mě baví, proto také nemám problém v práci trávit celé dny i s víkendy. Poté nejsem odměněn jen příjemným finančním přínosem, ale i klidným životem s hlavou otevřenou novým plánům, který nemám problém kdykoliv realizovat.

To zní jako pohádka s dobrým koncem. Nebo jako Neruda - já ledačím jsem byl v tom božím světě a čím jsem byl, tím jsem byl rád.

Pojďme, a to doslova, zpátky k tvým "nenormálním" vylomeninám. Rádio Kiss podalo zprávu o tvém pochodu z Nymburka do Krkonoš. Já jsem dostala nápad pojednat Krkonoše běžecky. S kamarádem jsme to dali ze Strážného na Dom Slaski a zpátky, hodilo to 27 km a bylo to opepřeno nečekaným závěrem.. Kolik jsi našlapal ty? A co se ti honilo hlavou?

Ano, to byla moje úplně první delší pěší cesta, díky pátečnímu svátku Cyrila a Metoděje jsem využil prodlouženého víkendu a ve středu bádal jaké jsou možnosti využít co nejvíce, ale i nejjednodušeji tři dny volna, a tak jsem jsem si pohrával s myšlenkou jít někam pěšky. Vzal jsem si kružítko, do něj naměřil pro mě celkem v tu dobu přehnanou osu na 100 km a začal kroužit po mapě, když kružnice probíhala přes Krkonoše, tak jsem měl hned jasno! Vylezu na sněžku né z Pece pod Sněžkou, né z Malé Úpy, ale z Nymburka. V tu chvíli jsem si nedokázal představit, že bych za ty 3 dny tam nějakým způsobem došel, vždyť se mi tam nedávno nechtělo ani na kole, jenže touha že cestu absolvuji pěšky mě lákala mnohem víc, a tak jsem vyrazil hned ve čtvrtek hodinku po práci a v sobotu odpoledne už jsem byl na vrcholu Sněžky. Ano zvládl jsem 130km za pouhých 46 hodin a byl jsem na sebe i hrdej, ale nejvíce překvapující pro mě bylo, že v podstatě pro mě ty 3 dny byli víc jak nějaké 2 týdny dovolený někde u moře, a také to, že jsem prvně pochopil, že právě ta cesta je ten cíl a to, co mě baví. Byla to pro mě taková první opravdová pouť, kde jsem byl dlouho sám jen se sebou. hlavou se mi honilo takovejch otázek na sebe samého, až mě tohle poznání zaskočilo. Tím mě oslovilo to opravdové poutnictví, kde pouť je cesta daleká nejen po cestě, ale i do duše, a tak jsem si mnoho otázek na sebe ponechal na pouť která se určitě a neodkladně blíží, ale o tom si povíme snad příště.

Tuším, že to bude Camino de Santiago, tedy Svatojakubská cesta. To je ta správná výzva pro Jakuba! Šťastnou cestu..

Očima Pavla

Pavel je cyklistický šílenec. Když může, umístí zadek na kolo a jede. A to prosím přes závažné zdravotní problémy, kterými ho osud obdařil. Bolest prostě rozjezdí.

Od kdy ses dal na kolo, na cestování? Proč? Nevzpomínám si, že bys byl na základce nějak nadprůměrně zapálený do sportu.

No to opravdu nebyl. Přišlo to nějak samo a provází mě to životem. Když nejsem v práci a když nedělám na baráku, jedu ven. V Česku sám, do zahraničí se nechám vyvézt nějakou cestovkou.

Je tu rozhovor se Símou. Ta jednoznačně cestovky zavrhuje. Jsem ráda, že tu mám i opačný názor. Vím, že ty si vybíráš CK s akčním a dobrodružným zaměřením. Jaké výhody pro tebe má organizovaný zájezd?

To je jednoduché. Nemusím se o nic starat. Jinak než česky se nedomluvím. Na to, abych si předem připravoval program, na to teda čas nemám. Jsem rád, že urvu dovolenou na samotný výjezd. Většinou žiju sám, takže většinou nemám na dovolenou parťáka. No a velkou výhodou pro mě je, že ty sportovně založené cestovky mi nabídnou společnost lidí mé krevní skupiny. Ty jsi raději sama, ale pro mě je společnost výrazným bonusem.

Nějaké nevýhody?

Nejsou. Naprosto mi to vyhovuje.

Který zájezd, ti nejvíc ulpěl v paměti?

Jasně že ten poslední. Koupil jsem ho u Tripu, ale realizovala to Adventura. Toskánsko na kole. Skvělá cyklistika v pěkné krajině, trochu i poznávačka, ale ne moc, jen tak akorát pro člověka, kterého to nijak extra nezajímá. Přeci jen je tam prostor vybrat si, do jaké míry se chceš do té kultury namočit. Taky si můžeš vybrat kudy pojedeš. Jediné co musíš, to je dostavit se včas k nakládce kol.

Však já vím, znám ten zájezd moc dobře. Dokonce jsem ho v minulosti průvodcovala a můžu ho jen doporučit. Kdokoliv se na mě obrátí, poradím se zájezdem nebo se samostatnou verzí. Ty nedoceňuješ krásy měst, ale v Itálii jsou opravdové perly, skoro na každém kopci.

Obohatila nějak tvé prožívání zájezdu sounáležitost s ostatními "konzumenty"?

Konzumenty zájezdu nebo vína? Obojí platí. Byla sranda a pilo se výborné toskánské víno.

Na fb jsi měl připíchnuto tohle: Neobdivuj v životě někoho, kdo se má dobře. Obdivuj toho, kdo něco zažil, protrpěl si a má znova úsměv na tváři. Z občasných setkání spolužáků tě znám jen z veselou náladou. Má to nějakou souvislost?

Prožil jsem to nejhorší, co se může tátovi stát. Nepřebolí to nikdy, ale znovu jsem se naučil žít a přijímat radost z toho, co mi život nabídne.

Jsi rozvedený pěkný chlap. Musí se kolem tebe točit spousta ženských. Nekecej, že ne. Bereš je jako parťačky na cesty nebo raději jezdíš sám?

Tak teď zrovna žiju sám. Od té doby, co jsem se rozvedl, mám vždycky jen tříleté vztahy. S kamarádkami nebo přítelkyněmi jezdím na výlety v Čechách. Když žádná nemá čas, jedu sám. Moji ex jsem jednou vzal na zahraniční zájezd a bylo to utrpení pro oba.

Proč?

Loudala se a z kopce brzdila.

Jak se ti daří koordinace tvého cestovatelského života s tím běžným? Musíš na někoho/ něco brát ohled, když odjíždíš? Jak to řešíš?

Pro normálně pracujícího člověka to je blbá otázka. Na nikoho ohledy brát nemusím, ale počet dní dovolené je omezený. Je jich málo. To není jako u vás, učitelů. Máte furt prázdniny. Ty jsi pořád v luftu.

Víš proč mají učitelé prázdniny? Protože kdyby neměli, zbláznili by se mnohem dřív. Simča tvrdí, že normální = nudný. Co si o tom myslíš ty?

Simča je mladý poděs. Podle mě normální vůbec nemusí být nudný, ale je to fuška vydupat z běžného pracovního dne něco pěkného.

Se svou duší mohu mluvit pouze když se společně s ní toulám pouštěmi, městy, či horami. Říká tvůj jmenovec Paulo Coelho. Není to blbost? Mluvíš se svou duší nebo si prostě užíváš?

Já nečtu, takže pořádně nevím, kdo to je, ale tuším, co si asi tak říká: "Proč jsem já blbec do tý pouště lez".

Kam vytáhneš paty příště?

Daleko! Zkusím změnu kontinentu. Poprvé poletím za velkou louži, na Kubu. Beru si tam samozřejmě kolo. Pro jistotu letím zase s Adventurou.