Květnová Andalusie

Fotogalerie Andalusie s popisky se nachází zde:  vytahni-paty-do-kvetnove-andalusie.webnode.cz

Portugalskou etapu jsem umístila sem: vytahni-paty-do-algarve.webnode.cz

Západní Andalusie a Portugalsko, putování z Fara do Malagy přes hory a doly, moře a řeky, duny a mokřiny, města a vesnice.

Kdo? Moje maličkost

Proč v květnu? Je to ideální termín ještě mimo sezónu, ale s pěkným počasím. Touto dobou probíhají lidové slavnosti plné vášně, koní a flamenca.

Jak? S Ryanair, tam přes Stansted, zpátky přes Bournemouth. Používala jsem lokální dopravní prostředky, vlak, autobus, trajekty, 1x koně, 1x černý taxík a 1x stop.

Co? Uy! 15 překrásných měst, Parque Nacional Doňana na koni, pohoří Grazalema na pěško, pozorování delfínů a velryb na lodi, víno, rozsáhlé pláže Atlantiku. Prostě krasojízda z portugalského Fara do španělské Malagy, hory, pláže, duny, marismas, Atlantik i Středozemní moře, španělská kultura, gastronomie a skvělé víno. Nádavkem jsem využila dlouhý přestup ve Stanstedu na prohlídku Cambridge a na zpáteční cestě jsem si užila jihoanglický venkov.

Jaká města? Faro, Tavira, Huelva, Palos de la Frontera, Sevilla, Cadiz, trajektem přes cadizský záliv do Puerto Santa María, Jerez, Arcos de la Frontera, Ubrique, Grazalema, Tarifa, Gibraltar, Marbella a Cambridge.

Ubytování: 3 x pod střechou v centru měst, 1 x v kempu, většinou ale na krásných a výjimečných místech ve stanu či pod širákem.

Náklady: 14 500 sakumprásk.

Co to furt mám zrovna na Andalusii? Je autentická, krásná, různorodá. Pár století byla pod arabským vlivem (711 - 1498), což ji po mnoha stránkách obohatilo a odlišilo od ostatní Evropy. Západní pobřeží je lemované úžasnými plážemi, kam se hrabe Středozemní moře!

Zamyšlení:

v daném pojednání a čase je putování Faro - Malaga hlavně pro samotáře jako jsem já, pro ty, kteří chtějí hodně vidět, hodně zažít, nedbají na nepohodlí, mají pokoru v srdci. Pokud cestu realizujeme s kamarády či dokonce s milovaným nejbližším, potřebujeme delší dobu, protože s nimi chceme sdílet, posedět, popít, zkrátka užít si i je. Jde o jiný druh cestování. Také pěkný, ale jiný. V srpnu jedu se svým Pavlíkem do severního Španělska (Asturias, Cantabrie, hlavně "Pikosky"), tam počítám s pomalejším rytmem a otevřeným prostorem pro improvizaci.

Rytmus cesty: někdy docela kvapík, někdy jsem kolem sebe nechala čas plynout jen tak a kochala se. Dost to záviselo na vrtoších veřejné dopravy (o víkendu někde nejezdí autobusy, jinde spoj jede jen 2 x za den, atd). Pokud jsem měla přestup v nějakém pěkném městě, např. Arcos, využila jsem i krátký čas k prohlídce historického centra. Batoh jsem nechávala různě po hospodách, ale nevadilo mi ho nosit, 10 kilo nikoho nestrhá.

Co konkrétně bylo:

Cambridge. I přesunový den lze skvěle využít. Z letiště jsem jela vlakem v 9.29, zpět ve 14.10. Jízdenky lze koupit předem přes internet (levnější, ale i tak skoro 500 kč). Krajina je úplně stejná jako v Polabské nížině. Kromě klasických taháků (studentské koleje, kostely, architektura města) jsem prohlédla i Fitzwilliam Museum. Nabízí sbírku impresionistů, italské umění, britské, evropské, ale i Egypt, Řecko a Řím, evropský a japonský porcelán, středověké umění, to všechno pod střechou velkolepé klasicistní budovy a bez vstupného. Je tu Brueghel, Canaletto, Monet, Renoir, Picasso... Zpracuji do Vytáhni paty za kulturou, až budu mít čas a chuť.

Cambridge (Cam = místní řeka + bridge) působí dojmem krásného klidného města, které oživují studenti, cyklisti, turisti, 1. května bylo zalité sluncem, provoněné šeříky, ozdobeno kvetoucími vistáriemi, tulipány. Dost svého času jsem nechala sežrat děsivou kobylkou na Corpus Clock, která si svýma hnusnýma nohama posouvá do ještě hnusnější tlamy vteřinu po vteřině a nenávratně je všechny pohltí. Jsou to fakt unikátní hodiny z nerezových kruhů polepených zlatem o průměru    1,5 m, nemají ručičky, čas ukazují LED diody po obvodu. Nahoře je usazená ta strašidelná kobylka, nemilosrdný ujídač času.

Faro

Dolétla jsem večer, dle plánu jsem se vydala do Ludo Hiking Trail, kde jsem mínila zatábořit. Nelze. Je to dřevěný chodník nad mokřinami, ze kterého nejde uhnout, navíc jsem zaslechla štěkat psy a po loňské adrenalinové zkušenosti z Massafry jsem rychle zařadila zpátečku. V Praze u odbavení mě se slzákem vyhodili, takže jsem byla opět neozbrojená. Navíc jsem litovala, že jsem nezatábořila hned za cedulí do parku Ria Formosa kousek od letiště, ale to já né, nestačí mi krásný piniový les, musím mít výhledy, tak jsem šlapala až na jakési parkoviště a spala nouzově tam. Ráno jsem se přesunula na krásnou atlantskou pláž Praia de Faro, kde jsem se vyvalovala asi do 11. Je odtud dobré spojení do centra (bus 2,50 e). Že Faro nestojí za prohlídku, je sprostá pomluva. Má krásné historické centrum. Fakt je, že dvě hodiny na povrchní očumování úplně stačí. Přejela jsem vlakem (3.20 e) podle pobřeží do Taviry a ubytovala se v Pousada de Juventude (15 e přes booking)

Tavira je krasavice na řece Gilao, staré město pěkně rozesazené na kopci tak, jak to mám ráda. Pobloumala jsem bílými uličkami, prohlédla kostely, castello, hradby, mosty, zahrady, vystoupala na Torre de Tavira, což je bývalá vodárenská věž přetavená na camera obscura (5 e). Pomocí tohoto optického zařízení jsme si prohlédli Taviru promítanou na obrovský talíř v reálném čase. Měli jsme k tomu i výklad chudáka unaveného průvodce, který přecházel z angličtiny do španělštiny a naopak tak, že jsme nepoznávali, jakým jazykem to vlastně mluví.

Došla jsem kolem salinas do vesničky Quatro Aguas na ferry (1,5 e volta, každou hodinu), který mě odvezl na ostrov Ilha de Tavira, kde se rozprostírá dlouhá široká zlatavá pláž. Tady přibližně končí park Ria Formosa, tahnoucí se přibližně od Fara. Trajekt se odehrává na mrňavé lodi, což se na zpáteční cestě ukázalo jako problém, neboť na konci dne nedokázal pobrat všechny lidi, které na ostrov za celý den navozil. Portugalci plus já jsme spořádaně stáli frontu a čekali, až se několikrát otočí.

Huelva, Palos de la Frontera, NP Doňana z Matalascaňas

Ráno přejíždím do Huelvy (bus Damas 15 e). Jede se půvabnou zvlněnou krajinou přes městečko Castro s monumentálním hradem, přes řeku Guadiana, která funguje jako hranice mezi Portugalskem a Španělskem. Huelva je sympatická, příjemná, jako stvořená pro cyklistiku, třeba podél řeky Odiel. Město leží mezi Río Odiel a Río Tinto, najdeme v něm několik odkazů na Kryštofa Kolumba, například jeho dům, nyní přestavěný na luxusní hotel, sochu a tak. Není to náhoda, právě tady a hlavně ve třech městečkách poblíž (lugares colombinos: La Rábida, Palos, Moguer) trávil čas před svou velkou objevitelskou plavbou, sháněl lodi a posádku a intenzívně se modlil, neboť dobrodružství, nejistota a riziko nás vedou ke zbožnosti, zvlášť na konci středověku.

Tady mě bohužel tlačil čas, tak jsem si musela vybrat jen jedno z nich na rychlou prohlídku. Nezvolila jsem si nejvíce doporučovanou Rábidu (klášter, kde se Kolumbus modlil před odplutím), ale půvabné Palos de la Frontera. Město poskytlo dvě ze tří lodí výpravy: Pintu a Niňu a pocházel odtud kapitán Pinzón. Právě odtud Kolumbus vyplouval (3. 8. 1492) na první výpravu. Nebylo to tak jednoduché, nejdříve se stavili na Kanárech, neboť u Pinty prasklo kormidlo a týden ho v Las Palmas na Gran Canarii spravovali. Mimochodem, i tam je Kolumbův dům - muzeum, vestavěný v kanárském stylu a lze si ho prohlídnout. Ostatní lodě čekaly na Gomeře. Oba ostrovy stojí za navštívení, ale o tom jindy.

Vyplouvalo se po řece Tinto. Nyní by to nešlo ani náhodou, páč je zanesená.

Palos je z mého pohledu překrásné městečko, pečlivě upravené, nazdobené květinami, provoněné růžemi. Přesladká náměstíčka Plaza de Espaňa, Plaza de Andalusía jsou vyšperkovaná obrazy z azulejos (dlaždiček), které jsou téměř uměleckými díly.

V této etapě jsem měla časový rozvrh hodně natěsno. Měla jsem odjet autobusem ve 14.30 do Mazagonu. Dorazila jsem na zastávku s pětiminutovou rezervou a čekám, čekám. Čekám.

Začínám rozhovor s místní paní: "Asi to má zpoždění, že?"

"Ale kdepak, jelo to před čtvrt hodinou"

"To je možné?", podivila jsem se.

"Jo, jo, když je tu málo lidí, tak jede dříve"

Tímto odhaluji specifika dopravy na andaluském venkově. Divení nekončí.

Moje plány dostaly časovou trhlinu. Najela jsem tedy na oblíbený režim improvizace. Vydala jsem se stopovat, hacer dedo (doslova dělat prst), jak říkají Španělé tomuto zvláštnímu způsobu dopravy. Ve Španělsku se totiž stop moc neprovozuje. Došla jsem k výpadovce a fakt se mi nedařilo. Asi po 20ti minutách dělání prstu jsem se vrátila k nejbližší zastávce, jestli přeci jen nějaký autobus nevyšťourám. Místo toho jsem zjistila další místní zvláštnost. Autobusy tu jezdí velmi zřídkavě, ale díru na trhu pohotově zalepili Maročané a černoši, kteří tu fungují jako černí taxikáři, což je docela vtipná slovní hříčka, která jim jde k pleti. Pamatuji si, že v Maroku funguje sdílené taxi. Nevím, jestli to je ve Španělsku legální, ale místní za to jsou opravdu vděční. Za 2 e jsem se dostala do Mazagonu, seznámila se s místními poměry prostřednictvím rázovité Palosanky plus s marockým fešákem z Marakeše, kam hodlám jet přibližně za měsíc.

S mlaďochem jsem šla na vyhlášenou pláž v Mazagonu. Žije s matkou v Palosu. Ona je rozvedená, nemá to lehké, ale je vděčná za jakoukoliv práci a za svobodu, jak zdůraznil. Chlapec se evidentně těšil, jak si dá na pláži kolu, ale dle marocké etikety ji nabídl mně. To je jeden ze sympatických aspektů jejich kultury. Bohatého Evropana by to nejspíš nenapadlo. Bohužel jsem nemohla dlouho setrvat, neboť jsem se potřebovala přesunout o 30 km dále, do Matalascaňas, kde jsem měla objednaný podvečerní výlet na koni mezi dunami úchvatného NP Doňana.

Musela jsem stopem. Tentokrát se mi po deseti minutách zadařilo. Konečně jsem byla ve vysněné Doňaně. Krajinných oblastí chráněných UNESCO je ve Španělsku celkem šest. Tohle byla moje pátá. S klidným svědomím mohu prohlásit, že co do krásy směle konkuruje i krajině kolem Teide, přestože nejvyšším místem, kam jsem se dostala, byla stometrová duna.

Kupodivu jsem dorazila dřív než včas, tak jsem svrhla baťoh ve stájích Pasodoble a vydala se na vlastní průzkum terénu. Nejjednodušší je nastoupit na dřevěný chodník, který vede z města k pláži. Vede nad dunami porostlými přenádhernými piniemi, rozkládají se tak vedle sebe dva oceány. Jeden modrý, druhý zelený, oba se lesknou a vlní. Chráněná oblast má rozlohu 135 km2 a je celá oplocená! Proniknout do ní a zašít se na spaní v Matalascaňas lze jenom po zmíněném chodníčku. Zdůrazňuji, že se chovám tak, aby po mé (nelegální) přítomnosti nezůstaly žádné stopy.

El Pasodoble je stáj zaměřená na prohlídky Doňany. Nerada se pohybuji ve skupině, ale trasu, kterou nás vedla průvodkyně, bych nebyla schopna najít. Vedla nás na nejvyšší dunu, říká se jí fosilní, protože už je porostlá a nepřesýpá se, nestěhuje se. Je stabilní. Nejhezčí pohled na svět je ze hřbetu koně, zvlášť tady, kopyta se boří do písku, můj Lucero, tmavý hnědák, občas popoběhne, aby oslintal zadek klisničce před námi. Dvě hodiny koncentrované radosti za 30 e. Dorazili jsme kolem půl desáté, jen tak tak, abych si našla pěkné místo na spaní. Jitro strávím částečně na pláži a částečně v hospodě. Musím přeci ochutnat s doporučit lokální víno Viňa Baredero.

El Rocío

V 10.30 nastupuji do autobusu. Jede po silničce po okraji Doňany do městečka El Rocío, které se stane jednou z hvězd tohoto tripu. Nachází se asi 20 km od Matalascaňas směrem do vnitrozemí, je jedním z dalších možných vstupů do parku. Leží hned vedle jezera osídleného plameňáky. V sobotu má fascinující atmosféru: jezdí tu víc koní než aut, ženy jsou oblečené ve stylu flamenca, muži jsou elegantní fešáci. Místo asfaltu pokrývá zemi zlatavý písek. K tomu připočti bílé domy, typickou andaluskou architekturu pueblos blancos. Všemu dominuje poutní kostel Santa María del Rocío. Zůstala jsem tu den a noc. Noc a siestu jsem trávila u potoka na louce za městem, ve společnosti koní. Oblíbilo si mě jedno hříbě, v noci mi funělo za stanem.

Sevilla

Z El Rocío je přímý spoj do Sevilly, nikoliv však v neděli. Dá se to řešit cestou přes Almonte (7.15, 1.40 e) a využít čas přestupu na místní vínko (ano, i brzy ráno) a prohlídku města. Centrum je malé, pěkné, útulné, ale víc neočekávej. Bus do Sevilly jede v 9.15 (5.30 e). Z nádraží do centra to není daleko, pastva pro oči, uši a duši je převeliká. Konala se totiž každoroční slavná Feria de Abril, hnidopich nechť sklapne a neptá se, proč dubnová slavnost letos začíná 4. května, jsme v Andalusii a logiku válcuje vášeň a krása. Masa modře rozkvetlých stromů po nábřeží reky Guadalquivir (největší v Andalusii, pátá nejdelší na Pyrenejském poloostrově) je úchvatná, ale proti dění kolem Plaza de Toros nepodstatná.

V pravé poledne totiž začíná přehlídka koní a pryčen. Krasavci jsou vypulírovaní, načesaní, hřívy a ocasy (nemluvím o chlapech!!!) umělecky zapletené. Kavalíři jsou na tom podobně, elegantní od hlavy až k patě, ženy ve volánových šatech s květinou ve vlasech, vše ve stylu glamour, jak sevillanos říkají, oči přecházejí, dojmy útočí, je to jiný svět, připadám si jako ve filmu. Samozřejmě procházím i historické centrum, obdivuji katedrálu, alcázar, kde se klikatí dlóóóuhá fronta. Nejdu tam, byla jsem tam před více než dvaceti lety bez fronty, jakoby to bylo včera, což je depresívní a nemilosrdný fakt, který naštěstí přebijí nádherné parky, kvetoucí stromy (touto dobou kvete Sevilla modře). Korunu všemu nasadí Plaza de Espaňa, se svými paláci, vodou, kašnou a promenujícími se krasavicemi. Glamour, glamour!

Samotné ferie se neúčastním, je to spíš slavnost pro rodiny, stánky, jídlo, žádný program. Jedu do Cádizu (bus 13.60 e), krajina je rovná a celkem nudná.

Cadiz

Cadiz je velké, ošklivé, průmyslové město, významný přístav. Beznadějná šeď se nevztahuje na historické centrum!!! To rozhodně není šedivé, ale ponuré. Dlouhé tmavé uličky připomínají Neapol nebo Taranto, tvoří pochmurný labyrint, oplývají temným kouzlem, které poutníkovi zničehož nic vyčaruje architektonické skvosty na otevřených prostranstvích, výhled na moře, voňavý park (nezapomeň, je květen) či zlatavé pláže. Město s návštěvníkem komunikuje suše, nepřesvědčuje ho, protože ví, jak velké triumfy má schované v rukávu. Patří k nim i skvělé víno (Maestrante Barbadillo) či jídlo ve vyhlášené čtvrti Barrio de Viňa (20 e oproti běžnému menu del día za 10). Mimochodem, jinde by to bylo podstatně levnější.

Ubytovala jsem se v sympatickém Summer Hostalu, jako bonus ke krásnému večeru jsem dostala spolubydlící Floru, 23letou Londýňanku, toho času na dlouhé cestě Španělskem. Ztělesňuje další malý důkaz, že s lidstvem to je v pořádku a bojovníků na straně dobra je stále dosti.

Podlehla jsem Cadizu natolik, že jsem si následujícího dne nechala ujet několik trajektů, nicméně v 10.20 jsem se konečně nalodila na loď společnosti Bahía de Cadiz (2.75 e) a pod zamračeným nebem se přeplavila do Puerto de Santa María.

Puerto de Santa María a Jerez

Puerto má všechno podstatné ke strávení několika dní: historii, k ní odpovídající architekturu (hrad, kostely, klášter, náměstíčka), kouzlo přímořského městečka, parádní pláže, t.č. prázdné, piniové lesy (dalo by se zatábořit) a skvělé, opravdu skvělé víno, na které narazíš na každém kroku. První kontakt s ním (vínkem) jsem uskutečnila v miniaturním "Vlčím sklípku" Bodega de Lobo u Basiliky Menor de los Milagros, kde jsem po konzultaci s Vlkem důrazně zestručnila své plány, vyškrtla Sanlúcar i výlet lodí do Doňany z jihu a pověnovala se místním vinařským produktům. Vynechala jsem proslavené turistické Obregón sklípky a zakotvila v restauraci Peňa Madrista (Peňa = společníci přes víno, Madrista = fanoušci Real Madrid). Víno nese stejný název plus přívlastek portuense, tj. pocházející z Puerta. Bonusem pro mě byla obrazová galerie s tematikou flamenca a býčích zápasů + plakáty, které byly na základě těchto obrazů vytvořeny jako pozvánky na každoroční fiestu (viz foto), pro fotbalové maniaky je po hospodě rozvěšená tematika tohoto kultovního sportu. Umím si představit, jak je tu rušno, když promítají nějaký zápas. V době mé skromné přítomnosti však byl klid, takže jsem setrvala poměrně dlouho, dala si skvělý oběd (5,50 e) a několik vín, ke kterým mi přihodili i tapas. Po městě jsou rozesety bodegas (sklípky) a sudy, na rozdíl od Cadizu, kde se nechodí do sklípků, ale do tavernas (do hospod).

V povznesené náladě jsem kolem Plaza de Toros došla na pláž Puntilla. Pokud neupřeš pohled do dáli na průmyslové cadizské pozadí a ignoruješ chlad oceánu, budeš se cítit jako v ráji. Překrásná pláž (všechny atlantské pláže jsou překrásné) jen pro tebe, klid, vůně moře a borovic, sem tam palma.

V 17.10 odjíždím vlakem do Jerezu (2 e, 10 minut). Opět jsem se standardně ubytovala. V centru, nedaleko od náměstí Plaza del Arenal, v hostalu Backpackers (12 e přes booking), který tímto doporučuji. Dominantami města jsou: katedrála, alcazar, kostely, např. San Miguel, samozřejmě Královská jezdecká škola a víno, víno, víno! Do Jerezu jsem vrazila veliká očekávání, ale byla jsem trochu zklamaná. Dle LP by tu měl kypět noční život. "Dobrá, obětuji se a půjdu zapařit," řekla jsem si a vyrazila do Calle Larga, kde se to všechno má odehrávat. Bylo pondělí a noční život nic moc. Na rozjezd jsem si dala víno Tío Pepe Fino, pak jsem šla do přecpané hospody s flamencem na Sherry, které je ještě sladší a silnější než portské a moc mi nechutná. Sherry brandy, to je něco jiného, to si člověka ochočí jako prd. Nakonec jsem usoudila, že tu chcíp pes a šla spát. O týden později tu vypukla Feria del Caballo a to je jiné kafe! Toho bych se chtěla zúčastnit!

Arcos de la Frontera a Grazalema

Z Jerezu jede bus do Arcos v 9.45 (2 e). Městečko stojí na kopci, útulé, krásné, sympatické. Z autobusového nádraží v Barrio Bajo (dole) je třeba vyjít (asi 15 minut) nebo vyjet (malé autobusy co půl hodiny) nahoru do Barrio Alto. Město nabízí úzké bílé uličky (je to pueblo blanco) ozdobené pestrými háčkovanými výtvory (viz foto). Historická část také zahrnuje honosné kostely, alcázar, hradby a vyhlídky. Speciální výhledy zajišťuje Balcón de Cabildo, kterému Andaluzané říkají Balcón de Coňo, protože každý, kdo se z něj zahledí do hlubin pod sebou, řekne: "coňo", citoslovce pro údiv, něco jako "tý vole". Coby podstatné jméno znamená coňo doslova a do písmene, s prominutím, piča.

Nezapomenu ochutnat místní víno v místní hospůdce a nastoupím do autobusu do Grazalemy, dalším přírodním šperkem, který zdobí pokladnici andaluských pokladů. Jedu zvlněnou krajinou, oči se pasou v zeleni, olivových hájích, v obrysech přibližujícího se pohoří. Jedu do horského městečka Ubrique.

Ubrique mě mile překvapilo. Je vklíněné do pohoří Grazalema, takže o atraktivní kulisy má postaráno. Patří mezi ty nejkrásnější pueblos blancos, co jsem viděla. Bílé uličky, domky, patia, vertikálně rozvrstvené, všude kvetoucí růže, půvab sám. Ještě ten den jsem provedla při akce. Z prvé jsem se pořádně nadlábla v Cerveceríi El Tapeo (ulice Espaňa, nedaleko pošty - Correos, tříchodové menu a víno za 8 e), za druhé jsem se vydala na panoramatickou cestu k poustevně s křížem nad městem a za třetí jsem šla starou římsko cestou do vesničky Benaocaz, asi 3 km jedna cesta, přičemž sem si našla úžasné místo na táboření u řeky (Río de Ubrique). Tato noc získala první místo v kategorii ubytování. Pozn.: asi 5 minut cesty od první cedule Calzado Romano odbočuje nenápadná cestička k říčce. Pokud přehlédneš či neumíš přeložit nápis ENTRADA PROHIBIDA a překročíš říčku, ocitneš se na fantastickém místě na úpatí skály a dalekým výhledem na město. Takovéhle noci fakt miluju.

Autobus do vesničky Grazalema jede v 8 hodin a je označen Malaga. Průjezd pohořím je zážitkový, otevírá kouzelné výhledy, provoz veškerý žádný. Lituji, že tu nemám kolo. Hned se ptám řidiče, zda by ho vzal. "Kdyby bylo místo, tak jo." Místa je hafo, takže tip pro příště. Vyvézt si zadek nahoru a pak to celé sjet dolů, na jih, třeba až do pohoří Alcornocales či dál do Tarify.

Grazalema je jedna z prvních pueblos blancos, byla vyhlášena nejkrásnější vesnicí Španělska, nevím, kterého roku, ale rozhodně si ten titul zaslouží. Architektura staveb je závazně stejnorodá, vychází z dávných tradic, pochopitelně poznamenaných i arabským vlivem. Vesnice si potrpí na lidové slavnosti, například encierros, tedy pouštění býků do ulic (prý to tu začali Keltové). Na umělecky vyvedených dlaždičkách jsou podávány informace o městě, zvycích, místních lidech, slavnostech.

Měla jsem v úmyslu vylézt na nejvyšší horu pohoří Grazalema, na Torreón, ale nepodařilo se mi získat povolení. Vydávají ho jen omezenému počtu lidí a já prostě přišla pozdě. Naštěstí jsem dostala povolení na přechod do Benamahomy, cestu zvanou PINSAPAR. Vzhledem k tomu, že bylo docela zamračeno, mi ta záměna vlastně ani nevadila. Zpočátku to bylo do kopce, z 800 do 1298 m, pak už labužnická pohoda. Nádheru popisovat nebudu, podívej na fotky. Cestu jsem si logicky protáhla o etapu MAJACIETE do El Bosque podél říčky, dohromady asi 20 km. Mezipřistání v Benamahomě jsem oslavila sklenkou Barbadilla. Dobrý nocleh jsem našla až 20 minut chůze za El Bosque. Všechno je oplocené, dobré místo na zašití se hledá blbě, pokud nechceš zůstat přímo v rezervaci.

Tarifa - perla andaluského pobřeží

Z hor rovnou k moři! Cesta byla trochu delší, zato však pěkná na koukání. Není jiná možnost veřejné dopravy, než jet přes Cadiz. V 7.15 jede první autobus (10 e, 1 h 45 min), tam jsem rovnou přestoupila na spoj do Tarify (cena i čas přibližně stejné). V Tarifě jsem byla v 10.50. Měla jsem objednané pozorování velryb a delfínů, které začínalo přednáškou v 11.15 a pokračovalo dvouhodinovou plavbou v průlivu mezi dvěma moři a dvěma kontinenty. V tomto místě má Estrecho de Gibraltar jen 14 km. Magické procesy přírody, no, možná spíš fyziky, jako je vyrovnávání hladin moří (Středozemní má odpar, takže je níž, bez pomoci Atlantiku by za 2000 let vyschlo), jako je proudění kvůli slanosti, potažmo hustotě vody, jako je narážení do podmořských horstev a tak podobně, mají na svědomí specifické podmínky, které sem táhnou plankton, za ním malé ryby, za nimi tuňáky, za nimi delfíny a velryby, je to řetězec příčin a následků. Vyskytuje se zde 7 druhů kytovců, 4 z nich tu žijí po celý rok, tři sem plavou jen v určitých obdobích. Zajímavosti z přednášky uvedu ve fotogalerii. Samotné pozorování pro mě bylo vzrušující, protože jsme viděli hejno delfínů listado, velryby cachalote (obrovští vorvani) a calderony (kulohlavec černý, ten co se umí potopit do neuvěřitelné hloubky). Tohle nádherné představení lze pořídit za 30 e. Mimochodem, půlhodinový trajekt do Tangeru stojí 35.

Plná dojmů se plácám po plážích. Nejprve na obrovské atlantské, kde usuším stan, usnu a spálím si čumák, pak po středomořských, které odděluje úzký výběžek zakončený ostrůvkem Isla de Tarifa. Voda není na dlouhé plavání, ale dá se. Čas se nachýlil k večeři, objednám si tedy menu del día se stylovým akcentem na tuňáka, který v průlivu hraje hlavní roli v potravinovém řetězci jak pro kytovce, tak pro lidi. Tomu na mém talíři uděluji titul Nejlepší tuňák, co jsem kdy jedla.

Město je touto dobou velmi příjemné jak teplotně, tak co do hustoty lidí. Dost na živou atmosféru, ale není narvané ani nařvané. Nabízí středověké jádro s arabskými prvky, hrad, věže, kostely, výhledy na Afriku, je obklopeno krásnou přírodou, čehož samozřejmě využívám a vydávám se pár kiláků směrem k Algeciras na východ po útesech nad Středozemním mořem po cestě Santiago del Estrecho. Dělám dlouhé kochací zastávky, kdy jen sedím a hledím (a upíjím bílé), zároveň zkoumám, kde složím hlavu. Nesložím. Buď narazím na plot, nebo na vojenskou zónu, nebo na pichlavé rostlinky, které by si moje karimatka určitě neoblíbila. Stmívá se. Hladím očima horizont, tuším, kde je Ceuta, odkud jsme naopak hladili horizont Španělska s Pavlikem asi před dvěma lety, na skále Yebel Musa naproti se rozsvítí arabský nápis, já se stále nadšeně kochám, nevěda, kde přespím. Určitě by to šlo u zříceniny domku u moře, ale obávám se nějakých nočních hlídek či nelegálních migrantů, tak se vydávám na druhou stranu města, jdu po přímořské promenádě, pak tmou po dřevěném chodníčku nad dunami, romantika jak prase, až dojdu k ústí řeky, kde se mi líbí natolik, že zůstanu. Je jedna v noci, ani nestavím stan, což je dobře, protože spím do rána bílého, kdy začínají se svými výkony místní běžci a stan by mi v této vysoce chráněné zóně asi neprominuli.

Za světla je místo neuvěřitelně krásné. Rozlehlá pláž jen pro mě, na řece vegetí ptactvo. Vůbec se mi z této oblasti nechce. Doloudám se k hranici mezi moři, vykoupu se ve Středozemním a odfrčím v 11. 55 do La Linea de la Concepción, abych ochutnala něco ze slávy samotného Gibraltaru.

Gibraltar

Přístup sem je pozemní cestou jediný možný z La Linea. Prošla jsem nutnými pohraničními procedurami a vydala se do města. LP uvádí, že tu panuje atmosféra s ingrediencemi Španělska, Janova, Anglie. Pro mě to byla spíš směska snobsky turistická, komerční, konzumní. Ano, i to má své kouzlo. Pro někoho. Živá náměstíčka jsou zaplněna kavárnami, venkovními stolky, v ulicích se táhnou davy, obchody, jeden vedle druhého, se blýskají přeplněnými výlohami. Co nejrychleji prokličkuji a vydávám se na tu slavnou Tarikovu skálu. Slibovala jsem si od toho cestičky půvabnou přírodou, výhledy a makaky jako doprovod. Nevyjela jsem lanovkou, chtěla jsem si to užít napěško. Místo cestiček protínaly krajinu asfaltové silnice, na které měla přístup i auta, stačí zaplatit vstupné. Pro pěšáka je 5 liber. Abych nekřivdila, nahoře to je opravdu pěkné, výhledy parádní a pár opiček, vlastně celých rodin, jsem také potkala.

Středozemní pobřeží a Marbella

Středozemní pobřeží se od toho atlantského tolik liší! Pláže nemají ten velkoformátový rozměr, města se přizpůsobují turistickému ruchu, ztrácí svou opravdovost, oblast je více zalidněná a mnohem více navštěvovaná. Proč? Protože tu je o dost tepleji a voda je daleko příjemnější. Měla jsem namířeno do městečka Benahavís a chtěla tam relalizovat mokrý (a hodně studený) trek kaňonem, ale nechám to na příště, místní doprava se proti mně spikla, nakonec jsem byla ráda, že jsem se podél pobřeží doplácala do kempu Parque Tropical (19 e, klimatizovaný bazén, doléhající hluk ze silnice, cena za nejblbší a nejdražší ubytování cesty). Bus do Estempony nejel po dálnici, tak jsem se mohla pokochat pobřežní krajinou. Beru to i jako prohlídku městeček, do kterých jsme zajížděli, docela to i doporučuji. V Estemponě se jede přímo vedle pobřežní promenády, kde se to hemžilo lidmi. Hned jsem přesedla na linea 2 a se stmíváním dojela do výše uvedeného kempu. Dopoledne jsem místo zážitkového kaňonu lenila po pláži, pak jsem dojela do Marbelly.

V části přímo u moře jsem byla v minulosti, to je ta snobská nezajímavá stránka. Ale historické centrum, to je paráda! I ono se samozřejmě přizpůsobilo rozvinutému turismu, ale staré kouzlo zůstalo v uličkách, architektuře, kostelích. V půvabném koutku El Balcón de la Virgen jsem si dala menú del día (10 e) a objevila salmoreto, což je gaspacho na druhou.

Malaga

Z Marbelly jezdí přímé autobusy na letiště. Jedním z nich jsem dorazila. V Málaze jsem už byla několikrát. Pro závěr této cesty jsem naplánováno prozkoumat území v deltě řeky Guadalhorce, pozorovat ptáky, plameňáky, dojít k moři, vykoupat se na pláži a také si najít nějaké pěkné místečko na nocleh, neboť odlet v 7 hodin ráno vyžaduje hodně nepříjemné vstávání. Když zapomenu na bloudění kolem letiště po frekventovaných silnicích, než jsem se vymotala směrem k vyhlédnuté lokalitě, tak se mi plán povedl podle představ, ba i je předčil.

Bournemouth

V neděli jsem tedy přelétla do Bournemouth, které se pyšní svérázným pobřežím ve své blízkosti. Střízlivě jsem vyhodnotila své časové možnosti a vynechala jak pobřeží, tak město. Omezila jsem se na prohlídku jihoanglického venkova, popíjení rumu La Republica na louce a dohánění spánku za předchozí noc.

Cesta skončila, ale budu na ni dlouho vzpomínat, protože mi zkrášlila život. A zároveň se těším na další, mám před sebou Maroko a výstup na Džabal Tubkal.