Rila a Pirin

Fotogalerie k Rile je na: vytahni-paty-do-rily.webnode.cz

Fotogalerie k Pirinu je na vytahni-paty-na-pirin.webnode.cz

Fotogalerie k Plovdivu a Sofii je na: vytahni-paty-do-plovdivu-a-sofie.webnode.cz

Už nějakou dobu mě pronásledovala myšlenka, že nutně musím přejít tato nádherná pohoří. Podařilo se mi to hned zkraje prázdnin. Svatý Petr mi poslal tak krásné počasí, že jsem se mohla každý den koupat v horských jezerech. Tedy krom jednoho dne, který opepřil o bouřky, déšť a kroupy.

Ráda chodím sama, ale potkala jsem skvělé lidi, se kterými jsem tu a tam sladila své kroky. Krásu hor popisovat nebudu, protože jsou na to moje slova krátká a hlavně nemám čas, protože dávám do kupy zahradu, domácnost a další cestu, tentokrát do Gruzie.

Část první - Rila

Spojení: Wizzair z Budapešti do Sofie (lze i z Bratislavy). Shuttler z terminálu 1 na Terminál 2 (každou půlhoďku, gratis). Metrem modrá linka na stanici Joliot Curie (1,6 lv), odtud 300 m po hlavní silnici na Avtogara Jug, tedy Autobusové nádraží Jih. Je dovedně schované pod mostem a trochu hnusné. Odtud do Samokova (5 lv a něco, 60 km), odtud do Borovce. Z Borovce: verze pro bábovky je lanovka na Jastrabec, pro hrdiny, kteří lanovku nestihnou, je připraveno stoupání na chyžu Musala. Tři hoďky na to stačí až až.

Mapa: Rila, Pirin - Domino, jako všichni.

Moje rozložení přechodu:

1) do Borovce jsem po dlouhém cestování dorazila po páté. Stihla jsem dojít na chyžu Musala. Postavila stan a zdechla.

2) Chyža Musala - vrchol Musala (nejvyšší hora Bulharska a Balkánu - 2925 m) - Grčnar. Se zátěží tak akorát. Na Grčnaru si lze zaplavat, což jsem samozřejmě učinila. Na obou chyžích je ubytování i jídlo, i když jen v základní formě. Chleba se kupuje zvlášť a je nesmyslně drahý, doporučuji přinést si ho s sebou. Pivo dávali za 4 lv, což je taky docela přeháňka. Varianta pro lanovkové lenochy - přespat na zaslonu u Ledového jezera.

3) Grčnar - Ribno ezero (2300 m). Celkově nás tam bylo pět, tři Španělé, se kterými jsem se cestou několikrát míjela, Petr a já. Snažili se nás co nejvíc natáhnout, např. 4 lv za pivo, 2 lv za plátek chleba, 10 lv za stan. Nikde jinde poplatek za stan nechtěli.  Asi se to dá ošéfovat, ale nikdo z nás neměl náladu se dohadovat.

4) Ribno jezero - Rilaký monastýr (1147 m), den, kdy padaly trakaře. Protože bylo hnusně a nebe občas prosvítil nějaký ten blesk, zvolila jsem nejbezpečnější, nejjednodušší a nejnudnější cestu po žluté. Přidal se Petr, za což jsem ráda, protože představoval milou a inteligentní společnost. Byl ve věku mého syna, tak jsem ho na dva dny adoptovala. Ubytovali jsme se přímo v monastýru (20 lv). Měla jsem velikánskou celu 1 + 1 sama pro sebe, prostředí hodnotím jako úchvatné. Libovala jsem si, že nejsem zalezlá v dešti někde pod stanem, ale mám výběh po celém klášteře. Navečer dorazili i Španělé, společně jsme si dali večeři a pak se naše cesty rozešly.

Část druhá - Pirin

Melnik

Můj původní plán byl přejít přes Predel rovnou do pohoří Pirin, ale jelikož se na to počasí netvářilo, přepravila jsem se s Petrem do Melniku (přes Blagoevgrad a Sandanski), což byl zas jeho plán. Pro mě to znamenalo, že si odpočinu, zdegustuji to jejich skvělé víno a nastoupám do Pirinu z druhé strany. Melnik je půvabné vinařské městečko, údajně nejmenší v Bulharsku. Obklopují ho prazvláštní skaliska. Říkají jim melnické pyramidy.

Ubytování: Mario - 20 lv, maximální spokojenost

Akce: prohlídka Melniku, dům Kordopoluvata, degustace, melnické pyramidy, Roženský klášter a stylová večeře s Petrem.

Dům Kordopoluvata doporučuji pozornosti všem návštěvníkům. Nejen že to je možnost nahlédnout do historie prostřednictvím autentického obytného domu, ale k architektonické hodnotě je servírován přídavek v podobě labyrintu sklepů a ochutnávky vína, v mém případě s Krasimirem, fakt fešákem, který v příšeří nepostřehl můj věk a jal se mě profesionálně balit.

Použila jsem svůj oblíbený trik: "Kolik ti je?" 31.

"Jé přesně jako mému synovi, mě je 51, heč"

Na chvilku se zarazil, ale nenechal se odradit, tak jsem ho musela dorazit: "...a je tady se mnou!"

Později jsem navedla Petra, aby ho pozdravoval od mamičky. S Petrem jsme společně vyrazili na ty pyramidy, došli ke klášteru, což je komornější varianta toho Rilského, a dali si véču v jedné z mnoha melnických restaurací. Tím chci říct, že tam je dobré zázemí a minimum turistů. Pak se naše cesty rozešly. Byla jsem plná zvědavosti a nadšení pro Pirin, Vichren, Končeto a netušila jsem, že příští den budu bloudit v lesích sledovaná duchem Jiřího Ryby.

Pirin

Jelikož jsem veškeré možnosti Melnika vyčerpala předchozího dne, vyrazila jsem k dalším obzorům: hurá na Pirin.

1. Výstup - bloudící den. Z Melniku na Gorski raj.

V 8.10 jsem přejela do Karlovano. Při čekání jsem si na zastávce přečetla letáček, že se tu loni ztratil chlapík, Čech. Znělo to skoro hororově. V průběhu dne jsem si na něj mnohokrát vzpomněla. Teoreticky vede až k chyži Pirin či Gorski raj značená cesta. Ima markirovka, řekli mi. Nevěřte tomu. Pokud je někde udrobena značka, tak určitě ne na rozcestí a určitě ne tak, aby byla vidět. Je třeba vybrat cestu, která se zdá logičtější a jít tak dlouho, dokud nenarazíte na značku (100 - 500 m) nebo dokud nepochopíte, že jdete blbě. V tom případě se vrátíte a dáte se po té méně logické cestě. Cestu to nejen prodlouží, ale i ozvláštní. Vtipné je, že tu a tam narazíte na krásné, výrazné, ve dřevě vyvedené cedulky Walk of peace. Na mapě je ta "značená" cesta zakreslena perfektně. Cesty a pěšinky, které ji křižují většinou zakresleny nejsou. Voda na cestě není. Nouzově v kostele Sv. Ilija, ale prý není pitná. Narazila jsem i na jakési napajedlo. Zdálo se mi, že zároveň plní funkci kufrovacího místa, ale již jsem byla v souhlasu s bulharskou logikou cest, tak jsem na to nenalítla. Jdete podél napajedla (je zprava) po cestě. Nevšimnete si, že hned za ním odbočuje nezřetelná cestička nahoru. Když budete mít štěstí jako já, tak vás upoutá šlápota v bahně, která ji prozradí. Tak to je ta správná. No a takhle to bylo celou cestu. Navíc jsem nepotkala živáčka. Nicméně, když jsem trefila já, tak každý.

Pro nakrmení jsem zvolila chyžu Gorski raj. Vaří dobře, doporučuji. Nechali mě postavit si u chaty stan a přespat.

2. Gorski raj - Tevno ezero

To už je perfektně značené. Voda na cestě je, pokud vám nevadí, že se tu pasou kravičky. Míjí se jezero, kde si člověk může zaplavat. Je to krátká etapa, na lehko by se dalo dojít až na chyžu Vichren.

3. Tevno ezero - chyža Vichren

Na těžko to pro mě byla náročná etapa, ale překrásná. Dorazila jsem k chatě docela vyšťavená, dala si pár piv a ubytovala se pod střechou (12 lv, záchod přes parkoviště, sprchy o 3 patra níž). Navečer jsem se ještě zašla podívat na nejstarší borovici Bulharska (po žluté dolů)

4. Nejkrásnější den na Pirinu: Vichren a Končeto

Bágl jsem nechala na chatě a vyrazila lehounká jako ptáček. To se to chodí! Na Vichren se nastoupá v pohodě, na druhou stranu se slézá s pomocí řetězů, ale taky v pohodě. Přes sedýlko jsem pokračovala na Končeto. Nejkrásnější pasáž vede po ostrém hřebeni, jištěna lany. Je to nádhera. Na hřeben se napojují bočáky a nabízejí výhledy do úchvatných karů. Došla jsem skoro až k zaslonu, pak jsem se musela vrátit. I počasí usoudilo, že jsem si užila až až a začalo se kabonit.

V 5 hodin jel mikrobus do Banska, tak jsem do něj skočila a táhla dál. (6 lv, soukromý dopravce, pokusil se mě natáhnout).

Bansko

Sjezd mikrobusem pěknou krajinou byl příjemný, na pěško by to byl spíš jednotvárný vopruz. Banská část lyžařského resortu připomíná Špindl. Stará část a promenáda jsou sympatické. Ubytovala jsem se v centru nedaleko nádraží (Pri Ani, 20 lv, čisto-pěkno). Ráno kolem osmé mi jel autobus do Plovdivu. Jeho trasa protíná Rodopy. Cesta tam trvá asi 3 hodiny.

Část třetí: Plovdiv a Sofie

Počítala i nepočítala jsem s nimi. Chtěla jsem je poznat, ale kdyby to nevyšlo, nezhroutila bych se z toho. Nechávala jsem si dva dny buď jako rezervu, kdyby mě počasí uvěznilo na horách, nebo jako kulturně-poznávací závěr bulharského pobytu. Naštěstí mi vše optimálně klapalo, tak jsem mohla tato města prozkoumat.

Plovdiv

Je druhé největší město Bulharska a jeho stará část má v průvodcích takovou propagaci, že jsem ho zahrnula do svých plánů, přestože mě to stálo tři hodiny jízdy přes Rodopy. Už z Banska se mi v hlavě promítaly obrazy něčeho jako je pražská Malá Strana v bulharské středověké verzi. "Nevytvářejte si domněnky," říká Dušek ve Čtyřech dohodách a má pravdu. Naše Praha je OPRAVDU výjimečná, málokteré město se s ní může rovnat. V první chvíli jsem tedy byla zklamaná, ale když jsem přestala být nafoukaná a začala se pořádně dívat, objevila jsem, že Plovdiv je pěkný, příjemný, různorodý. Jak by ne, počítá se k nejstarším městům Evropy. Během svého života nesl několik jmen. Já si zapamatovala Filippopolis (podle Filipa II. Makedonského) a Trimontium (protože leží na třech kopcích).

Velkými trháky jsou: římský stadion, římské divadlo, mešity, starobylé domy, ale také secesní domy na hlavních promenádách. Neodpustím si srovnání: něco jako Pařížská v Praze, ale bez obtěžujícího dopravního provozu. Ten totiž z celého centra vyloučili. Kolorit doplňují monumentální stavby ze socialistické éry.

Ve městě funguje informační centrum, kde mě vybavili mapou a nasměrovali na ubytování. Hned druhý hostal mi vyhovoval. Gramofon. Nacházel se v jednom ze secesních domů přímo nad "Pařížskou". Za 18 lv mě slečna usídlila do asi osmilůžkového pokoje. Prázdného. Slečna mi ukázala patro s kuchyňkami, obýváky, recepci.

"Je tu hodně hostů?"

"Actually nobody, just you" usmála se, rozloučila a šla. Tak jsem měla dvě patra jen pro sebe, nepřišel ani živáček, ráno jsem za sebou jen zabouchla.

Nejhlubší zážitek mi překvapivě přinesli lidé. Na rozlehlém socialistickém náměstí se rozléhala jejich národní hudba. Náhodní chodci se na sebe navázali jako korálky a spustili ty jejich kolové tance. Úchvatné. Krokové variace se sice opakují, ale nejsou vůbec jednoduché. Hudba zrychluje a padesát, sedmdesát, klidně i sto náhodně navázaných lidí jede jak dobře namazaný stroj. Tak ráda bych se přidala, ale nemám na to ani fyzičku, ani talent, a to umím staročeskou besedu a zaběhla jsem maratón! Popíjela jsem vínko a koukala, jak se lidský had po každé písni rozpadá a s novými tóny znovu utváří z nových elementů. Kroky jsou na každou píseň jiné. Seděla jsem a zírala, dokud se všichni nepostavili do pozoru. Na závěr se totiž hrála hymna, mávalo práporem a tvářilo důležitě. Moc se mi líbila ta jejich národní hrdost, ale ještě víc pospolitost, to jak se všichni drží za ruce. Připletl se tam i postižený chlapec, trochu to motal, ale to nevadilo, vzali ho mezi sebe jako každého, kdo by chtěl být článkem řetězu jejich velké rodiny. Rodina v bulharštině znamená vlast. Semejstvo (nebo tak nějak) je rodina.

Sofie

Mezi Plovdivem a Sofií je dobré vlakové spojení. Trvá 2 hodiny a 40 minut. Jízdenka je levná. Uvádí se na ní číslo vlaku a to je třeba respektovat, jinak se bude paní průvodčí zlobit, že jste ve špatném vlaku. Doprava v Sofii je taky celkem dobrá. Mají dvě linky metra (1,60 lv za lístek). Část tras vede souběžně. Bulharskou logiku není nutné chápat, ale respektovat. Měla jsem zarezervovaný Hostal 44. Také osmilůžák. Tentokrát skoro plný. Hostal je zřejmě oblíbený, bylo tam dost lidí, ale všechno perfektně fungovalo. Psala jsem hodnocení na booking a vyšlo mi to na 8,3. Setrvala jsem dvě noci.

První sofijský den, spíše jen odpoledne, jsem věnovala pohoří Vitoša. Dá se k němu dorazit městskou dopravou. Koupila jsem celodenní jízdenku za 4 lv. "Pozor, platí jen do půlnoci," upozornili mě.

Dojela jsem do čtvrti Boyana. Odtud vede značená cesta k jezírku a k vodopádům. Dalo by se vylézt či vyjet lanovkou i na nejvyšší kopec (Černi vrch - 2290 m), ale na to jsem už bohužel neměla čas. Příště. Tak jsem alespoň dala tu procházku lesy. Docela fajn, ale po zážitcích z Rily a Pirinu to byl spíš odvar než odvaz. Jedinou adrenalinovou záležitostí bylo setkání s nahým mužem u jezírka. Vypadal jako Hapka v nejlepším věku a měl výraznou erekci. Nic z toho nebylo. Asi jsem se mu nelíbila.

Teprve později jsem zjistila, že v Boyaně je kostelík s úžasnými freskami. Tak příště, až pojedu na Černi vrch.

Poslední den jsem se co nejdůvěrněji seznamovala e Sofií. Je hlavním městem od roku 1879, předtím to bylo Veliko Tarnovo. Tam jsem byla loni, vyvažovalo můj pobyt  na Staré planině. Tarnovo je sice hezčí, ale Sofi je živější, kypící, současná. Samozřejmě jsem si nemohla nechat ujít Baziliku sv. Sofie, podle níž se město jmenuje. Předtím to byla Serdika, což je dnes název jen pro nejužší centrum města a dvě metrostanice. Z kostelů je třeba vidět Rotundu sv. Jiřího ze 4. století. Je umístěna mezi budovami prezidentského sídla. Nelze vynechat ruský kostel sv. Nikolaje Divotvorce, kostel sv. Petky, ale hlavně úžasný chrám Alexandra Něvského. Vstupy jsou ze zásady zdarma, vybírají se jen poplatky za focení nebo za přístup do sklepení. Já to řešila drobným penízkem pro žebrající stařenky.

Z dalších kultovních míst se nedá přehlédnout mešita a židovská synagoga (tam vstupné je). Synagoga se aktivně využívá, viděla jsem tam svítit věčné světlo a připravenou chupu (stříška pro novomanžele při svatebním obřadu). Strčila jsem nos i do dvou galerií. National Gallery Square 500 zovou propagační materiály Bulharským Louvrem. Srovnání to je víc než přehnané, ale mě to tam bavilo, viděla jsem zas něco nového, umělce, které vůbec neznám. Krom Muchy. Jeden tam visel mezi Bulharama jako jedinej Čech. Pak jsem přešla do Národní umělecké galerie, která poskytla týž dojem útulnosti.

 Nepřehlédnutelnou zajímavostí jsou prameny horké minerální vodu poblíž mešity, ale protože bylo čtyřicetistupňové vedro, tak jsem je nedocenila. 

Navečer jsem se vypravila na bulvár Vitoša, což je velkolepá nákupní třída. Lidé korzovali a nakupovali jako o život, krásně odění, kultivovaní od hlavy až k patě. Nakoupila jsem pár dárečků, cestou domů i lístek na metro pro další den, neb jsem potřebovala vyjet prvním metrem v 5.30, abych pokud možno stihla svůj let do Budapešti. Tímto jsem přišla k poznatku, že jízdenka zakoupení do foroty je druhý den na vyhození, neb platí jen do půlnoci, jak jsem byla upozorněna předtím.

Závěr

Bulharské hory jsou nádherné, města pohodová, povaha pro mě zatím neuchopitelná. Musím se tam zase někdy vrátit, abych tu jejich mentalitu pochopila. Jsou fajn.