Filipíny

Strukturovaná fotogalerie s popisky je tady: vytahni-paty-na-filipiny.webnode.cz

Kdo? Eunice a Lukáš, já

Kdy? V březnu, pouhých 12 dní

Proč? Kvůli svatbě

Co? Cebu, Olango, Oslob, Negros, Apu, Bohol - zkrátka Visayas

O svatbě, rodině, cestování po ostrovech a filipínské mentalitě. Autentické příběhy.

Svatba Lukáše a Eunice nám vtrhla do života jako náhlá a vítaná událost. Termín byl určen filipínskou byrokracií a Lukášovou obratností, neb si musel v práci vyboxovat volno. Já jsem za tímto spádem vlála jak prápor, vlastně jsem ani nedoufala, že se budu moci dostavit. Nakonec mi ředitelka udělila volno, takže jsem jela.

Už v letu z Manily do Cebu jsem byla nejvyšší bytost v letadle. Na letišti se to o fous zlepšilo, protože na mě čekal Lukáš s drobnou bytůstkou po boku. Ta mě vzala za ruku a ujala se vedení při cestě do hotelu. Byla to Eunice (Avigale, Abby, Majonéza).

Psala jsem si s ní už rok, takže jsme se vítaly jako kamarádky. Svatba byla stejně milá jako její protagonisté. Poslední únorový den roku 2019 zářil radostí a temperamentem v restauraci Family Farm v Lapu Lapu.

Přilétla jsem někdy po půlnoci, ale v našich komnatách bylo živo. Kromě snoubenců se tam pohybovalo hejno sester, družiček a tak podobně.

O svatebním dnu vypukl nepředstavitelný mumraj, všude proudily davy filipínských postaviček, kosmetička z nich dělala krasavice, kadeřnice se taky snažila, Alan (otec nevěsty, námořník) zašíval družičkám šaty, fotograf fotografoval, děti a dorost mobilovali, placky přirostlé k hnátám svatba nesvatba.

Svatební rituály jsou bohatší a zmatenější než u nás. Filipínci neoplývají žádným organizačním talentem, ale jsou v pohodě a (vlastně nejen) drobnosti prostě neřeší. Nějak jsme napochodovali ke svatební kukani, předali si potomky a koukali, kam si sednout. Koordinátor taky nevěděl, ale na pár pokusů se nám podařilo zaujmout svá místa. Ženich a nevěsta se dle místních zvyklostí zahnízdili ve vyvýšené kukani.

Roztomilá Eunice a vážný Lukáš si řekli své ano, vyměnili prstýnky, polibky a tak. Navíc k sobě byli přivázáni provázkem, viz foto. Potom přišlo žehnání, tj. položí si ruku starších vážených osob na čelo. Dost se mi líbil další rituál společného žehnání, kdy jsme jim nad hlavami drželi ruce. Pochopitelně nescházeli proslovy, které se milosrdně vřadily mezi jídla. Dost dobré bylo sundavání podvazku a házení kytkou. Podvazek se sundavá zubama a pak se hází mezi nezadané mládence. Ten, který ho chytí, tak ho zubama navlékne slečně, která byla úspěšná v odchytu kytky. První tanec rozjeli novomanželé, my ostatní jsme je chytali a věšeli na ně peníze. Lukáš se pohybuje velmi pomalu, takže se na ně prachy snadno lepily.

Eunice pochází z rodiny, kde se všichni štítí alkoholu, ale i tak ji mám ráda. Na svatbě se hlavně jedlo, když jsem se dožadovala alespoň piva, vypadala jsem jako vyvrhel.

Eunice se svými sourozenci (celkem 4 ks + 1) žije na Cebu, její maminka na Mindanao, ale co 14 dní za nimi jezdí a setrvá asi týden. Tatínek pracuje jako námořník na všech vodách světa a stará se, aby byla rodina nakrmena. Po svatbě jsme jeli do řadového domku na Mactanu, což je ostůvek, který patří k Cebu, je na něm letiště a hustá a ošklivá zástavba.

Dům byl plný lidí a stále přicházeli další a další. Všichni mluvili, psi štěkali, muzika hrála. Spolutchýně Jingkay vyráběla lahůdky a plynule je přesouvala na stůl. Tak to tady chodí. Někteří hosté setrvali několik dnů. Nazítří jsme vyrazili na návštěvy my. Jeli jsme za kmotrem tatínka Alana a za babičkou Cartinou na ostrov Olango.

Olango

Kmotr připravil hostinu z mořských plodů. Babičku Cortinu jsme našli na válendě před domem, jak podřimuje, ale přidala se k nám na procházku vesnicí, ukázala nám zahradu, lezli jsme na obrovský mangovník (bez babičky), koupali se v oceánu. Všude jsme se pohybovali ve skupině, bylo nás asi 8 - 10. Zvlášť legrační jsou přesuny takhle velké skupiny na triciklech. O dopravě později.

Island hopping (Olango, Pandana, Boardwalk)

Další den jsme dali island hopping, doprovázeni širokou rodinou, kde se podobá jeden druhému, všichni mluví, radují se ze života a pořád jedí. Kmotr poskytl loď i s posádkou, Jingkay navařila spoustu jídla. Jak to mohla stihnout? Bylo nás kolem třiceti. Divila se, čemu se divím, vždyť je úplně normální navařit pro rodinu. Island hopping právě spočívá hlavně v pojídání. U ostrovů jsme pouze zaparkovali na trochu koupání a hodně stolování, žádné dobrodružné výpady mezi divochy, místo toho se podávaly čerstvě ogrilované ryby, mořské plody, syrové rybičky právě zakoupené od místních rybářů, salát z mořských okurek a vepřové maso na několik způsobů, ten nejchutnější je humba. Vepřové byl můj přínos k dobru. Pro ně to je lahůdka mnohem dražší než seafood.

Nastal čas, kdy jsem se chtěla rozloučit a jet si svůj program, ale dopadlo to jinak. Eunice prohlásila, že se mnou pojedou na Oslob i na Bohol, přestože mají honeymoon. Prostě to tak vidí, že rodina má být pohromadě. Přeci mě nenechá samotnou! Takové faux pas! Nechápe, že tak cestuji běžně, že si to užívám a že v Evropě to je normální. Byla to pro mě (velmi cenná) přidaná hodnota. Sice jsem nevylezla na žádnou pořádnou horu, ale užila jsem si jejich společnosti. Lukáš byl báječný manžel i syn a bylo vidět že jim to klape, což vlastně není žádná frajeřina týden po svatbě. Ponechávala jsem jim co nejvíce soukromí, ubytovávala se zvlášť, chodila na průzkumy po okolí a tak.

Oslob

Hlavní důvod, proč zrovna tam, je potápění se žraloky velrybími (1000 pesos). Jsou to potvory až 15 metrů dlouhé, mají obrovskou tlamu a jsou zvyklé na hromady turistů, kteří si touží zaplavat mezi nimi. Stala se z toho takřka masová akce. V každém případě to je parádní zážitek. Bohužel se mi při této akce rozbil foťák, takže skoro celé Filipíny mám pouze na mobilu.

Kousek od Oslobu jsou vodopády Aguinid, tak jsem se tam vydala, ponechávajíc mládež jejich novomanželskému osudu v bambusové chýši.

Negros

Z nedalekého Santanderu jsme přejeli do Dumaguete na ostrově Negros. Dumagete patří k těm hezčím městům na Filipínách, tak jsme ho tedy prozkoumali blíže, navštívili pamětihodnosti a tak. Eunice tam nikdy nebyla. Město se jí líbilo. Pro nás byla o dost víc atraktivnější cesta na potapěčský ostrůvek Apu, kde jsme si zaplavali s obrovskými zelenými želvami. Žijí pouze tam. Chodí se pást do mělkých pobřežních vod, nevadí jim, když se jich člověk chytí za krunýř. Za projití stojí vesnička na mrňavém Apu. Ostrov má všehovšudy jedinou, ale překrásnou pláž, vesnici, dva kopce a jeden maják.

Ostrov Bohol

Na Boholu je k vidění a činění spousta věcí: pozorování nártounů, kajaky, Čokoládové kopce, treky a noční treky, zipline....

Většinu těchto blbostí dělala Eunice poprvé, ale byla velmi statečná a všechno zvládla, přestože nechápe, proč někam chodíme jen tak, bez účelu, natož v noci a ještě k tomu bez baterky.

Jak tam? Z Dumaguete jsme přejeli trajektem do Tagbilaranu na Boholu, odtud autobusem přes Loboc do fantastických Nuts Huts. Samozřejmě měli obsazeno, tak jsme se vrátili do Lobocu, kde jsme okusili nočního života a taky balut, na který je lepší nevidět. Balut je kachní vejce natvrdo s částečně vyvinutým embryem.

Město jsme si prošli i ráno, hlavně kvůli slavným plovoucím restauracím. Pak jsme jeli na nártouny do Tarsier Sanctuary mezi vesničkami Corella a Sicatuna. Nártoun je nejmenší primát, mrňousek 10 - 18 cm dlouhý, roztomilý a zvláštní. Vypadá jako opička, ale není. Den pokračoval cestou do Nuts Huts, což je resort naprosto geniálně usazený nad řekou. Půjčují tu kajaky, což jsme samozřejmě využili. Nakonec se mlaďoši uhnízdili v houpacích sítích ve vyhlídkové restauraci. Já jsem přeplavala řeku a vydala se po pravém břehu k rýžovým polím. Nebyly to sice hory, ale zato jedna z nejkrásnějších procházek na Filipínách, snad to fotky dobře zachytily.

Pozdě odpoledne jsme si dali ještě jeden vzrušující zážitek. Zipline přes hluboké údolí. Spočívá to v tom, že člověka přikurtují v poloze ležmo k lanu a pošlou ho přes údolí. Netrvá to ani minutu, ale pocit, že konečně umím létat, mi zůstal dodnes, bohužel jen ve snech. Eunice svého muže opravdu miluje, když se k tomu propůjčila. Co do hrůzy to prý předčilo i požár na lodi, o kterém nám vyprávěla den předtím.

Batuan

Do Batuanu jsme dorazili k večeru, Eunice podnítila další balutovou seanci. Bylo ještě světlo, takže jsem viděla pěkně podrobně, jak hnusné jídlo to je, viz foto. Opět jsem to dala jen částečně. Z Batuanu to je kousek do Carmen, východiště na Chocolate Hills. My se ubytovali v levných Backpackers Chalet u Batuanu. Je třeba tam popojet na motorce nebo na něčem, ale stojí to za to. Setkali jsme se s vlídným přivítáním, wellcome drinkem, ubytování v chatkách bylo romantické, příjemné. Byli jsme téměř prvními hosty tohoto zařízení, jak nám řekla Marie, majitelka a organizátorka ubytovacího zařízení.

Carmen a Čokoládové kopce

Chocolate Hills jsem plánovala jako zlatý hřeb programu. Marie nás cestou do práce odvezla do Batuanu, rovnou jsme skočili do autobusu a za pár minut byli v Carmen. Tam je třeba odrazit útoky nabízečů taxi a dalších dopravních prostředků. Na kopec se dá vyjít za chvilinku pěšourem. Výhledy jsou úchvatné, i když touto dobou není vegetace dostatečně vyschlá na to, aby krajině propůjčila vzhled čokolády. Bylo by fajn pojezdit tam na kole nebo vylézt na nějaké jiný kopec než na ten turisticky profláknuný, ale mládeži to nebylo po chuti a navíc jsme se chtěli podívat a zablbnout do Danaa.

Danao Adventure Park

Dostali jsme se tam se dvěma přestupy busem, vanem a tricyklem. Ubytovli jsme se v docela luxusních bungalovech. Hned jsme vyrazili na zipline, pak na kajaky. Eunice tedy má průplavu na vodu u nás. Vyčerpaná mládež šla odpočívat a já zkoumat okolí. Šla jsem do oblasti nad hlubokým kaňonem, odlud jsou fantastické vyhlídky. Juj, tady by byla magická noc, kdybych neměla ubytování! Pak jsem se vydala na druhou stranu, směrem ke vsi. Narazila jsem na úplně nové ubytovací zařízení s překrásnou zahradou a bazénem, skamarádila se s majitelem a manažerem, získala pozvání na otevírací večírek. Dost se nám to hodilo, neboť jsme zjistili, že v Adventure Parku neberou karty a že nám dochází hotovost. To je na Filipínách problém, protože se dost blbě hledá ATM, kde lze vybírat nefilipínskou kartou. Kvůli tomu jsme nešli na plunge, což mě dodnes mrzí, to by byl zážitek!!!

Restaurace v Adventure Parku je dost drahá. Doporučuji proto stravování a možná i ubytování ve výše zmíněném zařízení. Jméno už si nepamatuji, ale je to na téčkové křižovatce, ze které se odbočuje do Adventure Parku, 5 - 10 minut pěší chůze.

Večírek proběhl ke spokojenosti všech. Eunice se ocitla ve smíšené evropské společnosti. Jen ať si zvyká. Lukáš a já jsme hned po večeři žbluňkli do bazénu, jakýsi Holanďan žongloval s ohněm. V tomto duchu prý povedou podnik i do budoucna, proto na to upozorňuji, bude to fajn.

Cebu City

Ráno jsme jeli rovnou do Tubigonu, odkud jezdí trajekty do Cebu. Samozřejmě jsme si Cebu City prohlédli, vždyť jsme měli místní průvodkyni. Co je k vidění? Hlavně Magellan´s Cross, Basilica del Santo Niňo - Bazilika Jezulátka, katedrálu a samozřejmě pevnost s minigalerií. V okolí Cebu toho je k vidění mnohem víc, ale my už neměli čas, přeplavili jsme se na Mactan, naposledy se vykoupali ve známém přístavišti s plavbami na Olango, naposledy přespali v rodině Ompad.

Mactan

Odlétala jsem asi ve čtyři, takže byl dostatek času přijmout pozvání do Movenpicku. Na celém Mactanu jsem poznala jen dvě pěkná místa: malý přístav s plavbami na Olango a právě Movenpick. K (opravdu luxusnímu) hotelu patří zahrada s bazény a malá zátoka s umělým ostrůvkem, kolem kterého se čvachtají pupkatí dědci. Moc velký výběh nemají, zátoka je ohraničena bójkami, aby se to panoptikum nerozuteklo za hranice svých fyzických možností. Každý bílý dědek je v centru pozornosti prostitutek a stává se tak součástí příjmů rozvětvených rodin.

Můj pobyt na Filipínách skončil. Mlaďoši pokračovali v líbánkách, já se snažila stihnout přestup v Manile. Mimochodem, to je dobrodružství samo o sobě. Z místního letu je třeba vyzvednout zavazadla, přejet na jiný terminál a znovu se odbavit. Letištní autobus má jezdit každých 20 minut, ale nejezdí. Klidně můžete čekat i 50 minut! S tím letecké společnosti evidentně nepočítají, prodali mi leteknu s časem na přestup cca 2 a půl hodiny. Jenom jízda mezi terminály trvá 20 - 30 minut. Ano, je možné vzít taxi, ale to celé letiště objíždí a v zácpě se jízda značně prodlouží, takže raději ne. Je třeba odolat taxi nahaněčům, kteří se na člověka sesypou jako vosy a vesele pokřikují: "hi, maybe you miss your flight" a naúčtují si nekřesťanskou částku. Měla jsem kliku, čekala jsem cca 5 minut a let jsem ještě stihla.

Zase Istanbul

Ráno jsem dorazila do Istanbulu. Měla jsem dostatek času na procházku Sultanahmedem, na Muzeum islámského umění a hlavně na Modrou mešitu. Když jsem tu pobývala v rámci mé Grand Turkey Tour loni, byla zavřená. A to byla taková hezká tečka z tím naším případem.

Filipínská mentalita, jídlo, jazyk, kontrasty, příběhy zblízka ...

Pozn.: na základě toho, co mám načteno, naposloucháno a odpozorováno během svého krátkého pobytu, je to jen můj názor, střípky příběhů.

Z evropského hlediska se Filipínci jeví jako nezodpovědné děti. Žijí daným momentem a prostředím, to co přesahuje, je prostě nezajímá, neuvažují o tom. V zemi je vysoká nezaměstnanost, chudé vrstvy to mají těžké. Některé rodiny obětují dceru na prostituci, aby mohly přežít. Někomu se podaří sehnat práci v zahraničí, kde dře a všechny peníze posílá domů, rodině.

Vzdělání je na špatné úrovni. Filipínci jsou často pomalí, neumějí organizovat, hospodařit s penězi ani s časem. Na práci, kterou u nás zastane jeden člověk, třeba u odbavovací přepážky na letišti, se vrhne houf Filipínců, aby nakonec přivolali supervisora, který složitý proces odbavení zodpovědně provede.

Rodinka stojí dlouhou frontu u stánku. Přijdou na řadu a teprve v té chvíli se začnou rozhodovat, kdo si co dá. Nikomu to nevadí.

Filipínci dokáží nic nedělat a dokáží to dlouho. My to nechápeme. Oni nechápou, proč chodíme na treky, proč jezdíme na kole, proč sakra furt někam lezeme.

O lásce a manželství

Manželství na Filipínách nelze rozvést. Rozvod prostě není uzákoněn, krom extrémních a drahých výjimek. Chlap, pokud se rozhodne, že ho děti otravují, tak je nechá manželce na krku a sám se jde pověsit na krk jiné. Oficiálně by měl platit výživné, ale ženské ho neumí vysoudit, tak se starají samy o přežití. S tím kontrastuje například (a nejen) Alan, který maká jako lodní inženýr/námořník všude po světě, živí svou rodinu a rodiny přilehlé, jejich přátele, přátele jejich přátel. Když přijede, je pečujícím otcem, ke svě ženě se chová jako zamilovaný gentleman, pomáhá v domácnosti, nestydí se vyžehlit košili nebo zašít šaty družičce!

Filipínci milují děti

Jeden známý mi ale vyprávěl příběh, který mi vehnal slzy do očí. Příběh sourozenců, které opustila matka. Otec byl stále naložený v lihu, tedy nepoužitelný. Děti seděly na ulici, ne hodiny, ne dny, ale týdny, upíraly oči do dálky a čekaly, kdy se maminka objeví. Neobjevila. Stará se o děti jinému muži. Příběh holčičky se rozvíjel v neuvěřitelných peripetiích. Přežívala asi rok v pralese. Když se vrátila do civilizace, dokázala si nějak pořídit mobil, zřejmě za cenu dětské prostituce, naučila se psát v angličtině a ulovit/stát se obětí (dle vnímání)  postaršího Evropana, který se jí ujal. V té nejchudší filipínské vrstvě to znamená dosáhnout velké kariéry: holčina nestrádá hladem, má střechu nad hlavou, zneužívá ji jen jeden muž. Dozvěděla se to její matka a požaduje na ní peníze. Pro mě to je otřesný příběh, pro (teď už) slečnu pohoda, je veselá, vypadá šťastně.

Jingkay, tchýně mého syna, poskytuje přístřeší, stravu a péči deseti cizím dětem. Většinou to nejsou sirotci. Jejich rodiny bydlí ve stejné vesnici na ostrově Mindanao, ale nestarají se o ně, nedávají jim jíst, raději se věnují alkoholu nebo nevím čemu. Jingkay je nakrmila, postupně se k ní děti přestěhovaly. Píše s nimi úkoly, šatí je, má je ráda. U nás na to máme SOS vesničky s veškerou podporou a respektem. Ona to dělá jen tak. Alan posílá dostatek peněz, aby to utáhla. Ona sama má obchůdek, tedy alespoň nějaký zdroj příjmů. K tomu všemu má pět vlastních dětí. Kde na to bere energii? Nevím.

Alkohol

 Z vyprávěných příběhů vím, že alkohol je na Filipínách problém. Z osobního pozorování podezřívám místní obyvatelstvo ze suchoprdské abstinence. Na svatbě se skoro nepilo, v rodině do sebe lijí hnusné sladké nápoje. Já si mezi nimi připadala jako vyvrhel, který si kupuje pivo, ne-li něco ještě horšího, např. rum Emperador. Eunice se napila piva jen proto, aby nám udělala radost, ale šklebila se při tom. I při cestování jsme většinou narazili na lidi, kteří alkohol prostě nepijí.

Kontrasty

Vedle sebe koexistuje mnoho kontrastů: strategie čistého křesťanského života versus prostituce, alkoholismus versus abstinence, láska k dětem versus jejich opouštění, bohatství versus boj o holé přežití, pracovní nasazení do úmoru versus předlouhé nicnedělání.

Eunice pracovala jako učitelka angličtiny 6 dnů v týdnu, od rána do večera. Nechápu, jak to může vydržet. Neučitelé se nad tím možná nepozastaví, ale učitelé se zděsí.

Hudba

 Filipínci, zvláště ti chudí, milují hudbu, nejraději na plné pecky. Zřejmě to je prevence proti myšlenkám, pokud by se jim v hlavě nějak chtěly urodit. "Žít okamžikem, nepřemýšlet," to je bytostné krédo všech.

Doprava

Lodě a trajekty jsou pro ně rutinou, pro nás zážitkem. Zážitkem je i doprava tricyklem, jeepney či na motocyklu. Doprava je chaotická, ale funkční. Na meziměstskou či delší dopravu je nejlepší autobus, i kdyby se muselo přestupovat. Filipínci preferují tricykl, protože odveze z bodu A do bodu B rovnou, přesně jako taxi. Nevadí, že to je dražší, nepohodlnější, špinavější, nebezpečnější a časově delší, tam až jejich uvažování nedosahuje. V přelidněném a zmatečném Mactanu je městská doprava dostatečně komplikovaná na to, aby si člověk vzal tricycle nebo taxi a jel někam úplně jinam.

Jídlo

Říká se, že filipínská kuchyně neexistuje, že mají výpůjčky z jiných asijských či evropských kultur plus samozřejmě americké hambáče a vzpomínky na tři století španělského působení  (lechón).    Z mého ochutnávání dávám plný počet bodů čemukoliv z moře, ať už jsem to zažila v podání Jingkay, kmotra na Olangu, na island hoppingu nebo kdekoliv jinde v restauraci. Vepřové jsem jíst nechtěla, ale i z toho dokáží udělat delikatesy jako například humbu. Doufám, že mě to Eunice naučí, až přijede. Eunice je šikovná a zdatná kuchařka, jen mám obavy, že u nás nesežene ty správné suroviny.

Jazyk

 Na Filipínách mají přemnoho jazyků, které se navzájem nepodobají. Nejrozšířenější je tagalog. Na Cebu se mluví cebuánsky. Celé to zastřešuje angličtina, která tu je oficiálním jazykem a vzpomínkou na americkou koloniální nadvládu. Zajímavost: Filipíny byly rok součástí USA! Pak se trhly a teď by si drbaly hlavu, kdyby se jim o tom chtělo přemýšlet.

Cebuánština zase vzpomíná na dobu španělského působení (tři století). Při dohadování ceny jsem rozuměla číslovkám, příbory se řeknou stejně jako španělsky, hodiny také: a las 5, trabaho = trabajo (práce), gwapo= guapo (hezký).

Chci se tam vrátit!

Bohužel jsem měla na poznávání Filipín málo času. Alespoň měsíc by to chtělo! Je to nádherná země. To nej je samozřejmě příroda. Města jsou ošklivá. Ve srovnání s Thajskem, Srí Lankou, Indiíí atd. jsem tu nenašla žádné kulturní památky, které by mi vyrazily dech, ale repertoár toho, co vzešlo z božích rukou / tropické přírody, je fascinující. 

 svatba-lukase-a-eunice.webnode.cz