Řecko

Jde vůbec skloubit vysloveně masové turistické středisko s poznávačkou a se zážitkovým trekkingem? Jde! Leptokárie, Meteora a Olymp jsou hlavní ingredience koktailu, který jsme si namíchaly do dámské jízdy v hlavní sezóně roku 2015.

Fotogalerie s popisky se nachází na vytahni-paty-do-recka.webnode.cz

Posádka a hledání kompromisu

Ujednotit se na akci, která by vyhovovala třem bytostem s tak odlišnými nároky, jako jsme měly my, bylo fakt obtížné. Posuďte sami: Síma požadovala noční život, já klid, Mirka jídlo, kulturu, pohodlí a bazén, já přírodu, hory a pobyt pokud možno bez lidí. Síma neměla pas, takže omezila teritorium na země EU. Mirka a já jsme neměly čas, musely jsme se vejít do letních prázdnin, i tak zatížených jinými aktivitami. Ani jedna neměla v úmyslu obětovat majlant, všechny tři jsme se chtěly vyhnout něčemu jako Lloret de Mar, Bibione nebo Leptokarie. Na rozhodnutí byl asi tak týden.

V této sestavě jsme cca o rok později prochodily Amsterodam a okolí. V sestavě rozšířené o někdejší partnery a další děti jsme procestovali chorvatské pobřeží, byli zatčeni policií, ale to už je dávno, Simona mi sahala sotva k pasu.

Jsme ukázkovým příkladem, že všechno jde, když se chce. Každá musela něco obětovat. Pro jistotu jsem vzala stan, kdyby pro mě narvané středisko bylo neúnosné. Vyhrála totiž Olympská riviera.

Leptokárie

Spousta čistokrevných cestovatelů se, stejně jako já, osype, už jen při představě narvaných pláží, které poskytují klasickou dovolenou pro rodinky a lidi toužící jen po prvoplánovém lenivém odpočinku. Proč jsme nakonec vybraly zrovna ji? Protože je vynikajícím startem pro výlet na Olymp. Leží mezi Egejským mořem a horami, asi 120 km od Tessaloniki (vlakem tam a zpět cca 20 euro). Poskytuje perfektní zázemí pro kohokoliv, a to za ceny docela příznivé. Moře je tu překvapivě čisté, dokonce je oceněno Modrou vlajkou. O řecké kuchyni se rozepisovat nemusím, každý ví, že si pochutná. Přes last moment na Invii jsme koupily zájezd CK IRÍNY TOURS                 s polopenzí. Oba subjekty poskytují profesionální služby, korektní a vstřícné jednání. Delegátka výborně zvládala ty masy, co měla na starosti. Dvouhodinový transfer z Tessaloniki využila na smysluplný výklad. To u německých cestovek nebývá, zacházejí s klienty "bezkontaktně". I proto mohou být o tolik levnější.

Soluňi (Tessaloniki) se budu věnovat později. Hrála roli vstupní brány do balkánského cykločundru s Pavlem po Řecku, Albánii a Makedonii, ale to je jiná story.

Nastěhovali nás do studia Asterios. Bylo stísněné, viděli jsme si se sousedy do talíře, ale zato nabídlo balkon, klimatizaci a kuchyňku. Ráda se napojuji na místní zdroje, takže jsem kuchyňku využila. Na trhu (jednou týdně u kostela) jsem nakoupila čerstvé ryby a hodila je na olej. Balkón jsem využila hlavně v noci, o dovolené raději spím venku, nejlépe pod širákem, tady pod stolem, protože mi na palici svítila lampa.

Simonka intenzívně realizovala noční život, potkávala se s "kočičáky", docházela domů nad ránem ve stavu velmi rozverném. Přesto skoro pokaždé stihla snídani a nechala se zlákat nejen na celodenní výlet na kláštery v Meteoře, ale i k výstupu na Olymp.

Kláštery v Meteoře

Leptokarie je zavedené megastředisko. Plážový povaleč se nemusí o nic starat, nic zařizovat, vše mu je nabídnuto přímo pod rypák, stačí zaplatit. I my jsme na tuto hru přistoupily. Kláštery jsem chtěla vidět už v rámci zmíněného cykločundru, ale nedošlo na ně, musela jsem si počkat až na organizovaný výlet s holkama. Byl opravdu dobře poskládaný. Asi za 30 éček nás provezli řeckou krajinou, soutěskou Tempi, viděly jsme místo zvané Agia Paraskevi se zázračným pramenem Dafni, městečko Kalambaka s výrobnou a prodejnou ikon, ale to hlavní a nejvíc působivé byly ty kláštery, posazené na vysoké skály. Jako brambory nás naložili, odvezli, vyložili v místě s jinými bramborami, zase naložili a tak dál. Lehce pokořující, ale pohodlné, stihlo se maximum možného.

Průvodce vyplnil čas přejezdů výkladem, zásobil nás vtípky a informacemi. Dle Simonina úsudku to byl kočičák. Dovolila jsem se ho zeptat na vztahy s Makedonií.

"Jaké vztahy, vždyť jsme v Makedonii!"

Myslela jsem Makedonii jako stát se kterým máte severní hranici. Přestal se usmívat.

"Žádný takový stát není," prskal.

Když chcete naprdnout Řeka, nejlépe ze severního regionu, tedy řecké Makedonie, tak se ho zeptejte přesně na tohle. Makedonii prostě neuznávají, nemají ji rádi, dělají, že neexistuje. Antipatie je vzájemná. Když jsme se loňského roku pokoušeli dostat u Prespanského jezera z Makedonie do Řecka, div nás nezatkli, jak z toho byli vytočení. A to jsme vlastně byli na oficiálním přechodu, jen asi ne pro cizince na kolech.

To, co ohromí nejvíce, je umístění kláštera na trčící slepencové skále. Něco mezi jehlou a stolovou horou, ale protože jsem romantička, tak ji přirovnám k obřímu penisu, na který mniši vynosili materiál pro své sídlo mezi nebem a zemí. Dnes se dochovalo z původních 24 klášterů pouhých šest. Aby se líný turista nemusel namáhat, tak mu vytesali schody. Tradiční transport návštěvníků pomocí kladky by byl určitě zajímavější, ale zřejmě by klesla návštěvnost, potažmo výdělek. Umístění ve výšce 500 až 600 metrů zajišťuje super výhled do krajiny a kdysi i klid k rozjímání ortodoxních mnichů.

Tempi

Tempi je soutěska mezi pohořím Olymp a Ossa. Protéká jí řeka Pinios a probíhá tu celkem frekventovaná silnice. Najeli jsme na ni z jižního konce Olympské riviéry. Bus nám zastavil zřejmě v tom nejužším místě, krásném, ozvláštněném pověstmi, kaplí, zázračným pramenem, ale znásilněném miliónem turistů. Autobusy parkovali jeden za druhým jako dlouhá housenka, kolem nich proudili lidé, aby na vlastní oči spatřili místo, kde se koupal Apollón, kde má kapli statečná Agia Paraskevi a kde je možné obnovit mládí a krásu v prameni Dafni. Pramen zafungoval jenom na Simonu, hlavně kvůli tomu, že byla mladá a krásná, ještě než se v tom začala čvachtat.

Jak to bylo s Apollonem?

Apollón je bezesporu kočičák, nad kterým málokterá baba ohrne nos. Dovolila si to jen Dafné, a to díky intoxikaci z šípu Eróta, který býval nejen odborníkem na lásku, ale i na škodolibé vtípky. Stala se z ní frigidka se speciální averzí na Apollóna. Toho sestřelil také, ale použil klasické zamilovávací kouzlo. Pak už se jen bavil tím, že Dafné utíká a Apollón za ní. Nedopadlo to nejlépe, holka, vlastně říční nymfa, se raději proměnila ve vavřín, než aby byla svému pronásledovateli po vůli. Zrovínka tady, u řeky Pinios, nedaleko Olympu, mezi ostatními vavříny. Jako živé je můžeme vidět v sousoší Apollón a Dafné z rukou Berniniho. Komu není jasné, jak se proměnit ve strom, nechť nahlédne do fotogalerie, přidám to tam.

Apollón si aspoň utrhnul větvičku z toho novopečeného vavřínu a nosil ji na hlavě. Pochopitelně měl k tomuto místu vztah. Ale to není jediný důvod, proč zde rád dlel, jenže to budu muset do jeho životopisu zavrtat hlouběji.

Apollón je synem krásné Létó a chlípného Dia. Diovu manželku Héru to pěkně namíchlo. Jako by toho svého neznala, ojel, co mohl, byl vynalézavý, uměl to v podobě býka (třeba s Európou) nebo v podobě zlatého deště (s Danaé, jak to zdokumentoval Rembrandt). Héra si na Létó zasedla a dělala jí naschvály, jak mohla. Obzvláště se jí povedl nápad s Pýthónem, kterého na ni poslala. Pýthón vypadal jako kříženec hada a draka a dost ho bavilo terorizovat své okolí. Apollón ho ukončil jediným přesným zásahem. No a aby se od vraždy očistil a mohl do Delf, musel se vyráchat právě tady, v místě okupovaném tolika turisty.

Průvodcovské legendy rády spojují dva příběhy v jeden. Proto slečnu Paraskevi (česky Pátková) ztotožnily s Dafné, přestože to byla křesťanka každým coulem, mučednice, jedna z nejoblíbenějších v Řecku. I k jejím činům se vztahuje mnoho legend, dokonce i s Apollónem přišla do styku, ale jen proto, aby dokázala sílu víry v Boha. Popadla sochu tohoto fešáka za nohu řka jemu i ostatním modlám: "Padněte na zem a rozpadněte se!" Vyšlo jí to.

V okolí Olympu jsou sochy božstva součástí místního koloritu. Vnímavý pozorovatel na ně narazí i na neočekávaných místech. Garáž hlídá Athéna Parthenos, Diskobolos trénuje za výlohou obchodu, antické krasavice vítají v restauracích hned vedle jídelního lístku.

Olymp

Po Meteoře jsme se rozdělily na dvě skupiny. Miruška jela na další profesionální výlet ke kaňonu Epinea + za dalšími atrakcemi, my se Simčou jsme vyrazily dále a výše, dobrodružněji a nepohodlněji. Po svých.

Dojely jsme tágem do Litochora (350 n.m.), odtud do kaňonu řeky Epinea a pak jsme pokračovaly po značce epsilon tesera, čili E4.  Stoupaly jsme vápencovým kaňonem, koupaly se v řece, kde byla průzračná a studená voda. Došly jsme k Dionýsovu svatému prameni, pak k Dionýsovu kostelu a pak dál, k chatě Prionia (1100 m n.m.). Odtud další tři hodinky k rifugiu, horské chatě Spilios Aghapitos , kde jsme mohly za 4.40 na osobu rozbalit náš malinký stan a přenocovat v něm.

Touto dobou v Řecku neprší, ale my měly štěstí, v noci lilo jak z konve, padaly trakaře, hřmělo a blesky křižovaly oblohu. Trochu jsme v noci navlhly, Síma, zvyklá na kyperské horko, klepala kosu až do rána.

Chtěly jsme zdolat alespoň jeden z vrcholků Olympu. Nejraději Mytikas, když už po něm pojmenovali to pivo. Je nejvyšší horou Řecka (2917). Olymp býval/ je sídlem bohů, navíc se v roce 1937 stal prvním řeckým národním parkem.

Ráno jsme tam vyrazily, ale foukal silný vítr, cesta byla docela krušná. Zhoršovalo se to. Po nějakém čase se Simča rozhodla vrátit na rifugio, já jsem pokračovala dál, rozhodnutá na Mytikas vylézt. Trochu mě demoralizovali lidi, co šli zpátky s tím, že to v tomhle počasí nejde. Vylezla jsem na první hřeben. Vítr foukal tak, že jsem měla co dělat, abych neulítla. Navíc začalo pršet a přišel mrak či mlha, tam se to nerozezná, zmrzly mi ruce a došlo mi, že trocha pokory nezaškodí. A tak jsem teda slezla dolů.

Naštěstí tu před čtvrt stoletím tu pobíhal můj (budoucí) muž. Bohové mu dopřáli skvělé počasí. Jeho variantu provedení zmiňuji ve fotogalerii, včetně vrcholové fotky, která v mém podání bohužel chybí.

 I bez vrcholové prémie to bylo parádní, krása křížená s nádherou, byly jsme nadšené. Simča objevila kouzlo přírody, hor, zamilovala se do toho. Má výbornou fyzičku, je inteligentní, umí jít i se zavřenou pusou. Zkrátka dobrá společnice na hory. O pár měsíců později ji v noci vzbudím            s neobvyklým dotazem, jestli by se mnou nejela na Borneo. Jela.

I v Leptokarii padaly trakaře, větve, stromy. Naše paní domácí šílela, že zahynou její ovečky, Mirka asi taky, ale protože nikdy nezatěžuje svou dceru svým strachem o ni, tak neřekla ani slovo. Olymp pro nás zůstal příjemným dluhem. Někdy se tam vrátíme, abychom výstup dokončily. Já sice od té doby na Olympos (Tahtali 2366 m) vylezla, ale to bylo v Turecku , takže naštěstí můj dluh vůči Řecku trvá.

Pomalu ztrácí význam to, kam jedu. Podstatné je s kým. S Jonáškama kamkoliv.