Polsko

Fotogalerie o Polsku od Bieszczad k Baltu je na vytahni-paty-polsko.webnode.cz

Cyklistické toulání po Polsku bylo součástí Pavlíkova návrhu na bezplánovité prázdniny. Část první probíhala v jeho milovaných Bukovských vrších na Slovensku,. o čemž se píše na https://vytahnipaty.webnode.cz/bukovske-vrchy/

 Závěr slovenské cesty a začátek té polské byl na Kremeňci, styčném bodě zmíněných států plus Ukrajiny. Odtud jsme sjeli a vyjeli na Velikou Rafku a Malou Rafku. Pak nás bouřka zahnala do polské civilizace.

Pár dní jsme pak jeli vesničkami podle řeky San k Soliňskému jezeru a pak do Sanoku. Tam je největší skanzen v Polsku. Úžasný! Dřevěné stavby dokládají život a kulturu Bojků, Lemků a dalších, kteří byli po 2. SV vyhnáni. Z jejich domovů nezbylo nic.

A tady začíná:

Část druhá: přesun k Baltu přes Krakov a Lodž

Protože zjišťování a zajišťování spojů bylo proti základní filosofii výletu, trvala nám cesta na sever poměrně dlouho. Kromě nudných nebo industriálních oblastí jsme viděli dvě zajímavá města: Krakov a Lodž. Krakov má atmosféru města, které si je vědomo své historie a krásy. Navíc tu je k dispozici hrad Wawel a solné doly ve Vieličce. Ty jsme bohužel nestihli.

Přespali jsme poblíž města v lužních lesích Visly. Druhý den jsme prohlédli židovské město a dojeli k Schindlerově továrně. Pak jsme sedli na vlak směřující k severu.

Lodž je sice město rozlehlé, ale zajímavé jsou tam jen dvě věci. Dlouhá široká třída, něco jako Něvskij prospekt. Fakt má své kouzlo, secesní domy, restaurace, prostor, sochy, na zemi napsaná jména Židů, kteří zahynuli v koncentrácích. Dlouhý seznam. V Lodži je největší židovský hřbitov v Evropě. To je ta druhá zajímavost, skutečná rarita. Nojo, ale neplánujem, tak není čas, neboť nám jede vlak.

Kromě pohraničních oblastí je polská krajina rovná. To ví každý, ale vidět tu placku ubíhat spousty hodin za okny vlaku, to je něco jiného. Jak se to asi projeví na povaze národa? Všude volnost, spousta místa, všechno stejné. Zamilují si svůj domov, když se ničím neodlišuje? Podle čeho hledají místo, kde zakotvit?

Část třetí - Gdaňsk, Sopoty a Gdyně, neboli Trojměstí

Pavel nemá rád města a neoceňuje architekturu, ale Gdaňsk ho uchvátil. Mě také. Je tak jiný!

Pak jsme pokračovali podél pobřeží dále na sever, do dalších částí Trojměstí. Polsko si zaslouží velkou pochvalu za vstřícnost k cyklistům. Cyklostezky jsou příjemné, vedou prostředím, které stojí za to vidět. Ta naše nás dovedla do Sopot k reprezentativnímu molu a pak dál do Gdyně. Tam jsme byli trochu zklamaní, protože jsme očekávali, že se bude kouzlo Gdaňsku opakovat. Neopakovalo, Gdyně je jiná, ale má velkolepou přímořskou část.

Část čtvrtá - Leba a duny

Protože brzy po (ne)plánovaném návratu z Polska mám namířeno do Itálie a Slovinska, začínám podléhat panice, že se nedostaneme včas domů. Přesvědčila jsem volnomyšlenkářského Pavlika ke koupi zpáteční jízdenku. Ukázalo se, že s kolama to je problém, ale nakonec se zadařilo sehnat jízdenku na pátek v 05.55. Zbývaly nám tedy dva dny do odjezdu. Nevydržela jsem předpoklad neplánování, sehnala na íčku mapy a zlákala Pavlíka do Leby a přilehlého Slowinskeho parku narodoweho. Jede se tam přes Lebork asi dvě hodiny a vyplatí se to. Leba samotná je celkem příjemné letovisko, ale hlavně východiště do zmíněného parku. Slunce se opíralo do písečných dun, které se táhnou několik kilometrů.

To už byla z neplánování s nervama na huntě. Chovala jsem v koutku duše ideu vrátit se do Gdyně přes Wladislavovo. Znamenalo by to jízdu podél Baltu na východ, možná i návštěvu nejsevernějšího bodu Polska a kdyby to opravdu dobře šlo, tak i poloostrov Hel.

Nešlo.

Závěrečný survival

Noc jsme strávili na pláži na úpatí dun. Patřila mezi tzv. magické noci, kterých je jen pár za rok, a to se ještě člověk musí snažit. Dali jsme si vínko, koukali na červánky, soumrak a hvězdy. K ránu mě krom Pavlíkova chrápání probudila zima. Začalo krápat. Začal deštivý den.

Jeli jsme do nejbližší civilizace s tím, že si dáme kafe. Restaurace žádná, ale před sklepem, tj obchodem, jsme si uvařili z vlastních zásob.

Poznámka o jazyce polském: polština je plná "falešných přátel". Sklep - obchod, surovo - přísně, divka - děvka, šukat - hledat....

Prostoj před sklepem Pavlík radostně uvítal a dal si pivo, další pivo, pak si koupil whisky a čekal, jestli nepřestane pršet.

Poznámka o konzumaci alkoholu v Polsku: není to tam tak svobodné jako u nás, ale klidně by mohlo, protože ty jejich hnusné vodky se nedají pít. Hned na začátku jsem si koupila malou flaštičku zubrovky, pak citrónové vodky a višňové vodky. Jsem zvídavá a ráda ochutnávám nové věci, ale tohle ne, raději jsem v Lidlu koupila whisku s tím, že bude stačit pro oba na celý pobyt. Jasně že nestačila.

Když u Baltu prší, tak pořádně a dlouho. No co, do Poděbrad taky jezdím v dešti, vybavení jsme, co by jsme nevyrazili. Cesta lesy byla nádherná a déšť ji činil zajímavější. Fakt se mi to líbilo. Až na to, že jsme docela kufrovali a ožralý Pavlík situaci nijak neulehčoval. Naděje na Hel se rozplynula, pak i naděje na nejsevernější bod a nakonec jsem měla starost, jestli vůbec dojedeme do Wladislavova, odkud byl spoj do Gdyně. Navíc se ukázalo, že nepromokavá bunda od Solomona není nepromovavá. Asi nemá ráda baltský déšť. Když už jsme byli oba mokří a unavení, našli jsme v Krokowe autobus, který nás dovezl do Weiherowa a odtud už jel vlak do Gdyně.

Po ulicích se valila voda, nepřestávalo pršet. Měli jsme předem vyhlédnuté místo na stanování, ale za daných podmínek nefungovalo. Vyjeli jsme tedy na kopec nad mořem, postavili a zalezli. Ještě chvíli jsme poslouchali běsnění živlů, zdivočelé vlny, vítr a padající vodu, ale usnuli jsme, abychom ráno vstali nechutně brzo.

"Zážitek nemusí být kladný, hlavně že je silný". A to ten poslední den byl a nám se to líbilo.