Rumunsko

Fotogalerie s popisky se nachází na vytahni-paty-do-rumunska.webnode.cz

Čtrnáctidenní cesta po horách, vesnicích a městech

Magický Fagaraš

Byla jsem poprvé napěško v kombinaci s natěžko. Měla jsem s sebou dobrého horského vůdce, svého muže Pavla. Vždycky jsem tvrdila, že uběhnu, ujedu, uplavu, ale neunesu. Nádhera hor mě přesvědčila, že unesu a ještě ráda. Přesvědčila jsem se o tom předchozího roku ve Španělsku,  za rok povleču 25tikilový batoh na Velikou Babu, půjdu sama, díky blbé náhodě bez vody, ale to naštěstí netuším.

První čtyři dny jsme strávili v pohoří Fagaraš. Jsou to dvou až dvou a půl tisícovky, kde vládne subarktické klima, ticho a klid. Mnoho lidí jsme nepotkali.

Na oblíbeném cestujlevně.cz jsem koupila letenky do Bukurešti (3000 i se zavazadlem). Odtud jsme jeli do Sibiu prohlídli si město a ubytovali se. Ráno jsme dojeli do Turnu Rosu, kde jsme začali naši horskou cestu. Nastoupali jsme na hřeben a kochali se výhledy a tichem. Další den jsme se pohybovali především v mlze. I to je zajímavá zkušenost, zvláště pro nováčky (mě). Přespali jsme v refugiu, klepali kosu a špekulovali, co dál, protože Pavlovi se blokly obratle. Ráno se počasí umoudřilo, obratle taky, tak jsme vyrazili dál. A dobře jsme udělali, byl to nejkrásnější den z celé cesty. Přešli jsme několik vrcholků až na Šerbotu (2 331 m), pak po žluté do nádherného údolí. Tam jsem začala chápat termín vysokohorská turistika. Nejde o to, že se chodí, ale hlavně o to, že se různě šplhá, balancuje a snaží nespadnout.

Jednoho odpoledne nás krajina očarovala tak, že jsme zastavili a jen koukali a koukali, až do večera. Pavel vyfotil, jak nehnutě sedím a zírám, přikovaná, bez myšlenek, bez minulosti. Mirušku ta fotka zaujala natolik, že ji namalovala. Přestože tam nebyla, vystihla atmosféru chvíle přesněji než fotoaparát.

Další den jsme se vydali na druhou nejvyšší horu Fagaraše Negoiu (2535) a pak slézali komínem Strungha Dracului, což hodnotím jako nejvýraznější zážitek celé cesty. Došli jsme k jezeru Laghl. Pak se zhoršilo počasí, trochu pršelo, ale hlavně několikrát zahřmělo. Pavlík se bojí bouřky jako pes, možná víc, než se děsívala naše dobrmanka Dina, tak hódně zrychlil krok a rozhodl, že sejdeme do Balea Lac, kde se dá ubytovat, usušit, najíst a hlavně dát si pivo. Dobré rozhodnutí to nebylo, neboť se mu na měkké posteli rozhasila záda úplně. Bylo vyloučeno pokračovat cestu na Moldaveanu (2544 m), tak jsme stopem sjeli do podhorské vesničky Cartisoara shánět mydocalm. Horská turistika tím sice skončila, ale před námi byla ještě spousta zážitků a míst. Rumunsko je atraktivní země, pro potulku jako stvořená.

Cartisoara

Z Balea Lac jsme si stopli rodinku, která nás svezla do první podhorské vesnice Cartisoara, přímo k lékárně. Pavlík zajásal, neboť měli mydocalm a dali mu ho i bez předpisu. Sice byl statečný, ale už na pokraji sil, tak jsme se ubytovali v soukromí, aby si odpočinul a trochu vyléčil.

Cartisoara je typická rumunská vesnice s příjemnými lidmi a s dostatkem možností se občerstvit či ožrat. Pavlíkovi se tam moc líbilo.

Druhý den jsme se opět museli spolehnout na stopařské štěstí. Paní Ana (skutečně jen jedno N) nás odvezla až do Rašnova.

Rašnov

Pavlíkovi zabraly prášky, tak jsme se vydali na hrad. Chyba. Město i hrad sice stály za shlédnutí, ale ne za dva dny bolestí, které mi chlapa upoutaly na lůžko. Vlastně na zem, protože na postel zanevřel.

Zarnešt

Z Rišnova jsme ještě navečer zamířili do Zarnešti. Ubytovali jsme se u paní Marie. Hned nás pozvala na kafe a pálinku, což opakovala, kdykoliv nás viděla.

Pavlovi už bylo zle. Hned druhý den se náš program rozpojil. Zatímco Pavlík skučel natažený na zemi, vydala jsem se na Cabana Cumatura, která slouží jako základna pro horské túry.Neměla jsem moc času, vyrazila jsem pozdě, protože jsem celé dopoledne masírovala Pavlova záda a pokoušela se je napravit. Myslím, že jsem to spíš zhoršila. Bylo mi ho dost líto, takže jsem si výlet až tak úplně neužila.

Ani další den se mu nikam nechtělo. Vyrazila jsem tedy přes horskou vesničku Magura na Drákulův hrad Bran. Stálo za to ho shlédnout, přestože tam bylo asi milión lidí. V závěru zpáteční cesty mě nějací chlapi vzali na vůz tažený koníkem. Pavla jsem doma už nenašla. Vydala jsem se ho hledat po hospodách a skutečně jsem na něj hned v té první narazila. Mezi místní opilce skvěle zapadl. Hezky hlasitě si povídali. Protože se lidi vzájemně neposlouchají, tak si ani tenhle spolek nevšiml, že hulákají různými jazyky.

Záda se spravila a mohli jsme tahnout dál, do Brašova a pak do Eutanázie (přezdívka pro Eforii zvolená v době největšího úpění)

Brašov

Nasedli jsme do vlaku a vyrazili do Brašova. Je to hlavní město stejnojmenné župy v Sedmihradsku, obklopené Karpaty. Leží 166 km severně od Bukurešti a má 253 200 obyvatel.

Prohlédli jsme si historické jádro a pak se vydali na túru po brašovských kopcích. Nachomýtli jsme se na jakousi místní slavnost, něco jako staročeské máje v rumunském podání. Navečer jsme si koupili flašku výborného červeného a pozorovali západ slunce. Vlak nám jel až v jednu v noci, tak bylo dost času i na druhou lahvinku červeného v parku u bazénu. Noc jsme strávili ve vlaku, vstávali jsme v půl osmé v Eforii.

Eforie

Ubytovali jsme se u Viktora a Leticie. K dispozici jsme měli velký pokoj, hezky zařízený, koupelnu, venkovní kuchyni a dvorek. Od Černého moře jsme nic moc neočekávali, ale nakonec to tam bylo fajn. Rychle jsme se dostali z centrálních nařvaných pláží na volná místa, kde bylo moc hezky.

Viktor nám ukázal slané jezero, které je prý léčivé a omlazuje. Vlezla jsem do něj, ale nevím nevim, zda jsem o něco omládla. Zakoupila jsem si to omlazovací bahno domů, kde jsem ho použila ke zpestření oslavy mých padesátin, ale to je jiný příběh, i když docela veselý.

Pavlíkovi velmi otrnulo a nemaje pořádný program, lil do sebe jedno pivo za druhým po celou dobu přímořského pobytu. Rozhodla jsem se, že s ním budu jezdit akce, kde jde o přežití a na chlast není čas. Jako horský vůdce se osvědčuje daleko lépe než plážový povaleč.

Constantca

"Konstanca je hnusná a Bukurešt taky," prohlašoval Pavel, ale já jsem mu nevěřila. Alespoň jeden den na tato dvě města jsem požadovala. Tak jsme teda jeli.

Hned v Konstanci jsem mu dala za pravdu. Ošklivé město, historické jádro je malé, pláž nezajímavá. V jednu jsme nasedli do nečekaně pohodlného vlaku a jeli do Bukurešti. Nikde nestavěl, byli jsme tam za dvě hoďky.

V Bukurešti vládlo příšerné vedro. Proploužili jsme historické centrum a nakonec jsme se usadili u fontán u parlamentu, kde jsme setrvali do večera. Večer jsme ještě jednou trochu pochodili, odpočinuli si v parku a posledním metrem jeli na nádraží vyzvednout bágly. Ukázalo se, že bude problém dostat se na letiště. Všude na nás číhali taxikáři a skoro agresivně se nás pokoušeli přesvědčit, že tam můžeme jen s nimi (80 - 100 lei), že v noci nic nejezdí. Nakonec jsem nás tam dostala za 8 lei a jednu jízdu na černo, neb nebylo kde koupit jízdenku.

Na letišti, zatímco Pavlík kouřil, jsem obhlédla situaci a našla skvělé místo, kde v klidu přespíme. Radostně jsem tam přivlekla unaveného Pavla, ale bohužel nám ho obsadila uklizečka, která se tam taky zašívala. Tak jsme těch pár hodin chrupli v příletové hale, stejně jako jiní, kteří měli stejný let v ranních hodinách.

Rumunsko vyvrátilo negativní představy a předsudky z minulosti. Zabodovalo. Obzvlášť mě očaroval Fagaraš. Pavel tam byl podruhé a trápily ho bolesti, ale i tak se mu tam líbilo. Musím se tam vrátit, abych dokončila výstup na Moldaveanu.